II.ÚS 3780/11 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 3780/11 ze dne 22. 11. 2012   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka, soudkyně Dagmar Lastovecké a soudce Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti R. K., zastoupeného JUDr. Ilonou Pokornou, advokátkou se sídlem Jakubská 1, 602 00 Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 7 Tdo 1056/2011-106 ze dne 13. září 2011, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci č. j. 2 To 70/2010-4069 ze dne 26. října 2010 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 50 T 12/2009-3481 ze dne 29. dubna 2010 takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění Ústavní stížností, která byla podána řádně a včas (§ 34, 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít k porušení ustanovení čl. 10 odst. 2 a 3, čl. 13, čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 6 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatel je přesvědčen, že postupem obecných soudů došlo k porušení ústavního pořádku následkem vadného nakládání a hodnocení záznamů telekomunikačního provozu ze strany orgánů činných v trestním řízení. Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem soudu prvního stupně byli obvinění N. K., R. K. (stěžovatel), S. P. a R. P. uznáni vinnými každý trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů dílem dokonaným a dílem ve stadiu přípravy podle § 187 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 4 písm. c) a § 7 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, v rozhodném znění (dále též "tr. zák.") ve vztahu k § 187 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 4 písm. c) téhož zákona s tím, že obvinění R. K., S. P. a R. P. se trestného činu dopustili jako zvlášť nebezpeční recidivisté podle § 41 odst. 1 tr. zák. Stěžovatel byl odsouzen k trestu odnětí svobody na třináct roků, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou, přičemž byl spolu s některými dalšími spoluobviněnými odsouzen podle § 55 odst. 1 písm. a) tr. zák. rovněž k trestu propadnutí věci. O odvoláních, která podali všichni obvinění proti výroku o vině a trestu a státní zástupce v neprospěch obviněných N. K. a E. M. proti výroku o vině a trestu a ve prospěch obviněného R. K. proti výroku o trestu, bylo rozhodnuto shora označeným rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci tak, že z podnětu odvolání státního zástupce podaného ohledně obviněných R. K. a E. M. a z podnětu odvolání obviněných R. K., E. M. a S. P. byl podle § 258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 trestního řádu (dále též "tr. ř.") zrušen rozsudek Krajského soudu v Ostravě podle § 258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 tr. ř. ohledně obviněných R. K., E. M. a S. P. a podle § 259 odst. 3 tr. ř. bylo ve věci těchto obviněných nově rozhodnuto výrokem o vině a trestu. Odvolání obviněných N. K., E. M. a R. P. a odvolání státního zástupce podané ohledně obviněného N. K. byla podle § 256 tr. ř. zamítnuta. Proti rozhodnutím obecných soudů brojí stěžovatel ústavní stížností, ve které tvrdí, že soudy stěžovatele usvědčily ze spáchání shora uvedených trestných činů na základě odposlechů dle ustanovení § 88 trestního řádu, nařízených na telefonní čísla a přístroje nyní spoluodsouzeného N. K. Jiný důkaz, kromě druhého bodu obžaloby, kdy se ke spáchání tohoto trestného činu, "ovšem v jiném rozsahu s jiným modem operandi", stěžovatel doznal a orgány činné v trestním řízení u něj nalezly hmotné důkazy, prý proveden ve vztahu ke stěžovateli nebyl. Stěžovatel dále namítá, že příkazy k odposlechu a výsledky, kterých mělo být na jejich základě dosaženo, nebyly před soudem provedeny k důkazu, nebyly soudem založeny do spisu a stěžovatel prý neměl možnost se s nimi seznámit. Na návrh obhajoby, zda je možno provést důkaz prozatím nezveřejněným materiálem Celního ředitelství Brno v projednávané věci, který nebyl založen ve spisu, ale jímž je v rozhodnutích orgánů činných v trestním řízení argumentováno, a to proto, aby byly vysvětleny indicie, které vedly Celní ředitelství Brno, posléze Městský soud v Brně, k návrhům na pořízení odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu v této trestní věci, Krajský soud v Ostravě sdělil bez dalšího, že toto doplnění dokazování považuje za nadbytečné. Taková argumentace soudu je dle stěžovatele v rozporu s již tehdy obhajobou namítaným rozhodnutím Ústavního soudu ze dne 27. 1. 2010 č. j. II. ÚS 2806/08. K samotnému příkazu k nařízení odposlechu je pak dle stěžovatele třeba dodat, že dle ustáleného názoru Ústavního soudu, prý namítaného stěžovatelem v průběhu trestního řízení, odůvodnění příkazu k nařízení odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu nesmí být čistě textualistické. V této trestní věci však Městský soud v Brně prý přejímá beze zbytku argumentaci Celní správy České republiky, jakož i Krajského státního zastupitelství v Brně, aniž by byla patrná analýza zjištěných poznatků a úvaha nad nimi. Odůvodnění tak dle mínění stěžovatele fakticky neobsahuje žádné přesvědčivé argumenty, proč odposlouchávat právě konkrétní telefonní čísla, příp. přístroje. Z příslušných opatření prý musí vyplývat, na základě jakých konkrétních indicií je dán vztah mezi sledovanou osobou (jí užívaným telefonním číslem nebo jí užívaným prostorem) a podezřením ze spáchání určité trestné činnosti. V této souvislosti stěžovatel uvádí, že před soudem jako důkaz provedené odposlechy jsou nepřípustné i proto, že v příkazech k odposlechům soudce rezignoval na svou roli soudcovského posouzení a fakticky plnil jen roli vykonavatele žádosti. Podle stěžovatele je rovněž zřejmé, že ačkoli se jednalo o prodloužení odposlechu a záznamu, nebyly v dřívějším odposlechu zaznamenány žádné skutečnosti významné pro případné trestní stíhání. Pokud tedy nebyly zjištěny žádné relevantní skutečnosti, které by opravňovaly odposlechy prodlužovat, měly prý být odposlechy ukončeny. Z uvedeného důvodu má stěžovatel za to, že k prodloužení odposlechu nebyl právní důvod a proces opatřování odposlechů byl nezákonný. Stěžovatel rovněž tvrdí, že jednání, jež mu bylo kladeno za vinu, nesplňuje zákonné znaky přípravy výše uvedeného trestného činu. Z ustálené judikatury Ústavního soudu prý plyne, že příprava nemůže spočívat pouze v myšlence nebo úmyslu spáchat trestný čin, je prý nutné, aby bylo bez pochybností prokázáno i další konkrétní jednání, kterým jsou vytvářeny podmínky pro spáchání konkrétního trestného činu. Dle přesvědčení stěžovatele jde přitom i o to, že bez náležité specifikace povahy jednání, v němž je spatřována příprava, nelze s určitostí zjistit, k jakému trestnému činu má směřovat. Nadto je pak prý třeba dodat, že pokud soudy považují stěžovatele a ostatní spoluodsouzené za protřelé kriminálníky v drogové oblasti, je dle něj poněkud nelogické, že právě stěžovatele uznaly vinným za přípravu trestného činu, když takto zkušený stěžovatel by si "v prvé řadě zajišťoval technické otázky, jako např. chemickou (varnou) soupravu, konkrétní místo, kde by drogu mohl vyrobit, např. sklep, garáž". Stěžovatel rovněž brojí proti způsobu, jakým rozhodl Nejvyšší soud o podaném dovolání. V odůvodnění svého rozhodnutí prý byl "ještě stručnější než Krajský soud v Ostravě, když uvedl, že námitkami stran odposlechů se již zabývaly v původním řízení oba soudy (sic!), pokud tedy došly k závěru, že jde o použitelný důkaz, Nejvyšší soud s tím souhlasí". Takový výrok je prý v rozporu s ustáleným názorem Ústavního soudu o tom, že Nejvyšší soud je dle čl. 4 Ústavy České republiky povinen chránit základní práva a svobody. Na závěr své ústavní stížnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud vyslovil porušení zmíněných základních práv a ústavní stížností dotčená soudní rozhodnutí zrušil. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, příslušný spisový materiál i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud na prvém místě považuje za nezbytné podotknout, že v souladu s čl. 83 Ústavy je jeho posláním široce koncipovaná ochrana ústavnosti, především ochrana práv a svobod zaručených prameny ústavního pořádku, zvláště pak Listinou. Jakkoli tato ústavní delimitace dozajista nevyčerpává úlohu a funkce, jimiž je Ústavní soud obdařen a které plní v rámci ústavního systému České republiky, znamená však, že při incidenční kontrole ústavnosti, tedy v procesu rozhodování o tak řečených obecných ústavních stížnostech dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, neposuzuje a ani posuzovat nemůže otázku možného porušení práv fyzických a právnických osob, která vyplývají z práva jednoduchého, to jest podústavního, neboť především k tomu jsou povolány soudy obecné (čl. 90 Ústavy). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je tudíž Ústavní soud oprávněn a povinen zasáhnout jen tehdy, jestliže porušením jednoduchého práva došlo současně i k porušení základního