II.ÚS 3970/13 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 3970/13 ze dne 13. 12. 2016   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti Mgr. Františka Krejsy, zastoupeného JUDr. Ivo Pavlů, advokátem, sídlem T. G. Masaryka 11, Prostějov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. října 2013 č. j. 21 Cdo 2629/2013-815, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. února 2013 č. j. 16 Co 281/2012-693 a proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 22. února 2012 č. j. 16 C 314/2004-586, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Olomouci, jako účastníků řízení, a Arcibiskupství olomouckého, sídlem Wurmova 9/562, Olomouc, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Stručné vymezení věci 1. Ústavní stížností podle ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel žádá o zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, jimiž měla být porušena ustanovení čl. 4, čl. 10 a čl. 90 Ústavy, čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 3 odst. 1, čl. 4, čl. 7, čl. 9, čl. 10, čl. 11 odst. 1, čl. 15 odst. 1, čl. 16 odst. 1, čl. 17 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 4, čl. 6, čl. 9, čl. 10, čl. 11 a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, čl. 47 Charty základních práv Evropské unie, čl. 10 Smlouvy o fungování Evropské unie, čl. 10 odst. 1, čl. 21 odst. 1 a čl. 22 Listiny základních práv Evropské unie, čl. 2 odst. 1, čl. 18 odst. 1 a 2, čl. 26, čl. 27 a čl. 40 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, čl. 2 odst. 1 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech a čl. 2 odst. 1 a čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv; stěžovatel se navíc dovolává porušení směrnice Rady 2000/78/ES ze dne 27. 11. 2000, kterou se stanoví obecný rámec pro rovné zacházení v zaměstnání a povolání. 2. Dopisem ze dne 21. 6. 2004 (č. j. 1210/2004) vedlejší účastník (jednající Jan Graubner, arcibiskup olomoucký) stěžovateli sdělil, že jej "odvolává z funkce administrátora in spiritualibus Římskokatolické farnosti Litovel s výpovědí z pracovního poměru". 3. Stěžovatel se žalobou podanou k Okresnímu soudu v Olomouci (dále též jen "okresní soud") domáhal určení, že "výpověď z pracovního poměru daná žalobci dopisem žalovaného č. j. 1210/2004 ze dne 21. 6. 2004" je neplatná, a že "pracovní poměr mezi žalovaným a žalobcem trvá nepřetržitě ode dne 1. ledna 1991"; současně požadoval náhradu mzdy za dobu od 1. 10. 2004 do 31. 12. 2004 v celkové výši 36 360 Kč. 4. Okresní soud v Olomouci usnesením ze dne 12. 4. 2005 č. j. 16 C 314/2004-82 zastavil řízení o návrhu na určení, že výpověď z pracovního poměru je neplatná, a rozhodl, že po právní moci usnesení bude věc postoupena vedlejšímu účastníkovi; řízení "o části nároku žalobce týkající se náhrady mzdy" přitom přerušil. Dalším usnesením ze dne 11. 5. 2006 č. j. 16 C 314/2004-146 okresní soud zastavil řízení "o tom, aby soud určil, že pracovní poměr žalobce u žalovaného vzniklý dne 1. 1. 1991 nadále trvá", a rozhodl, že po právní moci usnesení bude rovněž tato věc postoupena vedlejšímu účastníkovi. Nalézací soud totiž dospěl k závěru, že k rozhodování ve věcech služebního poměru duchovního k církvi (určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru a určení trvání pracovního poměru) není dána pravomoc soudu. Řízení o nároku žalobce na náhradu mzdy přerušil "do doby, než bude rozhodnuto o případném ukončení výkonu funkce žalobce jako duchovního". 5. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ostravě (dále též jen "krajský soud") usnesením ze dne 10. 10. 2006 č. j. 16 Co 201/2006-177 obě usnesení soudu prvního stupně potvrdil, neboť v souladu s nalézacím soudem došel k závěru, že ve věcech správy církevních a náboženských záležitostí není dána pravomoc soudu. Činnost duchovního je totiž vykonávána ve zvláštním služebním poměru k církvi či náboženské společnosti a obecné soudy nemohou o těchto věcech rozhodovat, neboť by tím došlo k nepřípustnému zásahu do vnitřní autonomie církve. Jde-li však o mzdu či jiné majetkové nároky duchovních, obecné soudy jsou podle ustanovení § 7 občanského soudního řádu povolány k tomu, aby rozhodovaly o věcech vyplývajících z občanskoprávních, pracovních a dalších vztahů, neboť zde vystupuje do popředí soukromoprávní charakter církve jako právnické osoby, která vstupuje do závazkových vztahů s jinými fyzickými či právnickými osobami. Přestože vedlejší účastník v dopise ze dne 21. 6. 2004 používá pojmů pracovního práva a odkazuje na některá ustanovení zákoníku práce, nic to dle odvolacího soudu nemění na tom, že mezi účastníky pracovní poměr nevznikl a že stěžovatel byl u vedlejšího účastníka ve služebním poměru. 6. Nejvyšší soud však k dovolání stěžovatele usnesením ze dne 11. 9. 2008 č. j. 21 Cdo 702/2007-236 usnesení odvolacího a nalézacího soudu (s výjimkou výroku, kterým bylo rozhodnuto o přerušení řízení) zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení. Dovodil, že soudy se sice nemohou "vměšovat" do záležitostí církví, to ale samo o sobě neznamená, že by k rozhodování v těchto věcech neměly pravomoc; z ustanovení čl. 16 odst. 2 Listiny ani z ustanovení § 4 odst. 3 zákona č. 3/2002 Sb., o svobodě náboženského vyznání a postavení církví a náboženských společností a o změně některých zákonů (zákon o církvích a náboženských společnostech), nic takového dle názoru dovolacího soudu nevyplývá. Příkaz "nevměšovat se" do záležitostí církví a náboženských společností proto dle Nejvyššího soudu nevyústí v zastavení řízení pro nedostatek pravomoci (jde o soukromoprávní vztah, o němž žádný zákon neurčuje, že jej projednávají a rozhodují jiné orgány), ale v případné zamítnutí žaloby, neboť autonomie církví a náboženských společností brání soudu v tom, aby posuzoval "věcnou správnost" rozhodnutí o odvolání z funkce; soud může pouze zkoumat, zda je zde rozhodnutí, kterým se osoba vykonávající duchovenskou činnost odvolává z funkce, a zda toto rozhodnutí bylo řádně přijato orgánem, který je k tomu oprávněn podle vnitřních předpisů příslušné církve. Tvrdí-li proto někdo, že jeho služební poměr k církvi byl ukončen (jeho výkon znemožněn) v rozporu s vnitřními předpisy církve tím, že zde není k tomu způsobilý akt, resp. že jej vydal podle těchto předpisů věcně nepříslušný orgán církve, nemůže mu být soudní ochrana odepřena; jinak by dotčený subjekt byl nepřípustně diskriminován. Takové ochrany se lze nepochybně domáhat též žalobou o určení, že služební poměr duchovního k církvi trvá. Tím spíše se lze domáhat určení, že trvá pracovní poměr duchovního k církvi, který stěžovatel v dané věci skutečně uplatnil. 7. Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 24. 11. 2008 č. j. 16 C 314/2004-279 zamítl žalobu o určení, že "výpověď z pracovního poměru daná žalobci dopisem žalovaného č. j. 1210/2004 ze dne 21. 6. 2004" je neplatná a že "pracovní poměr mezi žalovaným a žalobcem trvá nepřetržitě ode dne 1. ledna 1991"; zároveň rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Nalézací soud vyšel z toho, že arcibiskup olomoucký rozhodnutími ze dne 21. 6. 2004 odvolal žalobce z úřadu administrátora in spiritualibus ve farnosti Litovel a z úřadu místoděkana děkanátu Litovel, a že jsou zde tedy rozhodnutí, kterými byl žalobce odvolán z obou funkcí, a že tato rozhodnutí přijal arcibiskup olomoucký jako orgán církve, který je k tomu oprávněn podle vnitřních předpisů Církve římskokatolické. Vzhledem k tomu, že soud nemůže posuzovat "věcnou správnost" uvedených rozhodnutí, uzavřel, že žaloba není důvodná. 8. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 24. 8. 2009 č. j. 16 Co 89/2009-351 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Rovněž vyšel z toho, že "duchovní vykonává funkci v jemu svěřeném úřadu ve vztahu k církvi ve zvláštním právním vztahu soukromoprávního charakteru, který nese zřetelné stopy vztahu pracovněprávního", a že u Církve římskokatolické je vnitřním předpisem (jímž se naplňuje ústavně zaručené právo církví a náboženských společností spravovat nezávisle na státních orgánech své záležitosti), kterým jsou stanoveny podmínky pro ustanovování do funkce osob vykonávajících duchovenskou činnost (a jejich odvolávání z funkce) Kodex kanonického práva (Codex Iuris Canonici, dále též jen "CIC"). Jestliže tedy z obsahu rozhodnutí arcibiskupa olomouckého ze dne 21. 6. 2004, jejichž věcnou správnost nemůže soud přezkoumávat, vyplynulo, že stěžovatel byl odvolán ze služby (z úřadů) administrátora in spiritualibus a místoděkana, a jelikož odstraněním (odvoláním) z církevního úřadu končí i