II.ÚS 401/18 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 401/18 ze dne 28. 3. 2018   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelů M. Š. a Z. Š., zastoupených Mgr. Romanem Bělohlavým, advokátem se sídlem Moskevská 1461/66, Karlovy Vary, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2017 č. j. 3 Tdo 1237/2017-32 a proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 5. 2017 č. j. 50 To 174/2017-1314, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení věci a předchozí průběh řízení 1. Ústavní stížností se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jejich právo na spravedlivý proces zaručené článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článkem 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a právo na zákonného soudce zaručené v článku 38 odst. 1 Listiny. 2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 28. 2. 2017 sp. zn. 5 T 241/2015 byli stěžovatelé uznáni vinnými ze spáchání jednak pokračujícího přečinu padělání a pozměnění předmětů k označení zboží pro daňové účely a předmětů dokazujících splnění poplatkové povinnosti podle § 245 odst. 1 alinea druhá zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen "trestní zákoník"), jednak přečinu podvodu podle § 209 odst. 1, 3 trestního zákoníku ve formě návodu podle § 24 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku. 3. Uvedených přečinů se měli stěžovatelé dopustit tím, že společně po vzájemné předchozí domluvě v blíže nezjištěné době kolem poloviny ledna 2015 oslovili svého spoluobviněného s nabídkou dodání padělaných ročních dálničních kupónů prokazujících zaplacení poplatku za užívání zpoplatněné pozemní komunikace pro osobní automobily o nosnosti max. 3,5 tuny vydávaných podle § 21d zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, Státním fondem dopravní infrastruktury (dále jen "padělané dálniční známky") s tím, že je možno tyto padělané dálniční známky prodávat dále jako pravé. Následně v období od poloviny ledna 2015 do nezjištěné doby v únoru 2015 ve více případech za účelem další distribuce prodali spoluobviněnému nejméně 227 padělaných dálničních známek za cenu 800 Kč za jednotlivý kus, i když si byli vědomi skutečnosti, že jde o padělky dálničních známek, které bude spoluobviněný dále prodávat jako pravé, přičemž tímto jednáním získali prospěch ve výši nejméně 181 600 Kč. 4. Za výše uvedené přečiny byl každý z nich odsouzen podle § 209 odst. 3 a 43 odst. 1 trestního zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců. Podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 trestního zákoníku jim byl oběma výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Současně byl každému z nich uložen peněžitý trest ve výši 100 denních dávek po 1 000 Kč (tj. celkem 100 000 Kč), přičemž jim byl podle § 69 odst. 1 trestního zákoníku stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání sto dní pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán. 5. Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 31. 5. 2017 č. j. 50 To 174/2017-1314 rozhodl o odvolání stěžovatelů tak, že napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu, výroky o vině zůstaly nezměněny. 6. Odvolací soud se ztotožnil v otázce viny všech tří obviněných se skutkovými a právními závěry soudu prvního stupně, které byly adekvátně promítnuty do výrokové části (a potažmo i do odůvodnění) napadeného rozhodnutí v souladu se zákonnými požadavky. Co se týče postupu rozhodování o druhu a výměře trestu, odvolací soud vytkl prvostupňovému soudu, že nedostatečně uvážil dobu od spáchání projednávané trestné činnosti, a proto změnil napadený rozsudek v tomto výroku a každého ze stěžovatelů odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců. Výkon tohoto trestu jim byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Současně každému z nich uložil peněžitý trest ve výši 100 denních dávek po 1 000 Kč (tj. celkem 100 000 Kč), přičemž jim byl podle § 69 odst. 1 trestního zákoníku stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání sto dní pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán. 7. Rozhodnutí odvolacího soudu napadli stěžovatelé dovoláním, v němž uplatnili dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Nejvyšší soud usnesením ze dne 11. 10. 2017 č. j. 3 Tdo 1237/2017-32 jejich dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněná. II. Argumentace stěžovatelů 8. Porušení svých ústavně zaručených práv spatřují stěžovatelé zejména v tom, že výsledek trestního řízení neodpovídá provedeným důkazům, čímž došlo k extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudu. Tento extrémní nesoulad je podle nich v rozporu se zásadou spravedlivého procesu a judikaturou Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP"). 9. Stěžovatelé vytýkají soudům, že nesprávně zhodnotily výpověď jejich spoluobviněného, jehož věrohodnost napadají s tím, že obecné soudy přijaly tuto výpověď jako jediný usvědčující důkaz, aniž by se důkladně vypořádaly s dalšími provedenými důkazy. 10. Stěžovatelé dále namítají nesprávné právní posouzení skutku, které spočívá v absentujícím základním znaku skutkové podstaty přečinu podvodu podle ustanovení § 209 trestního zákoníku, a to ke škodě jakého majetku byla způsobena škoda. Za takové situace skutek popsaný v napadené výrokové části rozhodnutí nemůže podle stěžovatelů být trestným činem podvodu, natož pak jeho kvalifikovanou podstatou podle ustanovení § 209 odst. 3 trestního zákoníku. 11. K porušení práva na zákonného soudce zaručeného v čl. 38 Listiny došlo podle tvrzení stěžovatelů v tom, že stěžovatelé nebyli seznámeni se složením příslušného rozhodujícího senátu Nejvyššího soudu. Na rozdíl od rozhodnutí prvního a druhého stupně totiž v hlavičce usnesení chyběla jména soudců. K usnesení Nejvyššího soudu byl pouze na konci připojen podpis předsedy senátu. Z tohoto důvodu je nepřezkoumatelné, zda byl rozhodující senát Nejvyššího soudu skutečně obsazen zákonnými soudci. III. Hodnocení Ústavního soudu 12. Ústavní soud přezkoumal náležitosti ústavní stížnosti a shledal, že byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou advokátem v souladu s § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Ústavní stížnost splňuje i další zákonem stanovené formální náležitosti, včetně vyčerpání všech dostupných procesních prostředků. Ústavní soud dospěl k závěru, že se jedná o návrh přípustný, avšak zjevně neopodstatněný. 13. Ústavní soud úvodem připomíná povahu ústavního přezkumu vyplývající z ustálené judikatury Ústavního soudu. Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí soudů o vině pachatele trestného činu z hlediska jejich zákonnosti či dokonce správnosti ani v tomto směru není oprávněn přehodnocovat důkazy soudy provedené. Je nicméně oprávněn posoudit, zda postup soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda nebyla takovým vybočením porušena stěžovatelova základní práva a svobody. K porušení těchto práv a následnému zásahu Ústavního soudu by došlo tehdy, pokud by právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)], popřípadě byla-li by skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255)]. 14. K důkazní situaci, při níž v trestním řízení existuje pouze jediný usvědčující důkaz, se Ústavní soud již vyjádřil v nálezu sp. zn. IV. ÚS 37/03 ze dne 17. 6. 2004 (N 81/33 SbNU 285). Ústavní soud konstatoval, že důkazní situace je za existence jediného usvědčujícího důkazu z poznávacího hlediska nesnadná a obsahuje v sobě riziko možných chyb a omylů. V takových případech musí být věnována mimořádná pozornost důkladnému prověření toho jediného přímého usvědčujícího důkazu a takový důkaz musí být mimořádně pečlivě hodnocen. Orgány činné v trestním řízení jsou povinny vyvinout všemožné úsilí, aby tento jediný usvědčující důkaz byl pokud možno doplněn jinými, byť třeba nepřímými důkazy. Taková povinnost pro ně vyplývá ze zásady oficiality a ze zásady vyhledávací (§ 2 odst. 4 a 5 trestního řádu). 15. S ohledem na požadavky spravedlivého procesu pak mají obecné soudy rovněž povinnost důkazní postup vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnit. Nároky na odůvodnění jsou trestním řádem zvýrazněny především v případech, kdy si provedené důkazy vzájemně odporují. V situaci "tvrzení proti tvrzení" je potřebné na soud, a to z hlediska práva ústavního i podústavního, klást zvýšené požadavky, a to v souvislosti s vyvo