II.ÚS 4122/18

Svou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva, a to právo na spravedlivý proces podle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a právo na rovné zacházení v soudním řízení, plynoucí z článku 1 ve spojení s článkem 37 odst. 3 Listiny.

Ústavní soud z podané ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že Krajský soud v Brně napadeným usnesením ze dne 5. 5. 2017 č. j. 49 Co 232/2016-276 vyhověl žalobě pro zmatečnost a zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 9. 2016 č. j. 49 Co 232/2016-241, na jehož základě stěžovatel uspěl v původním sporu. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Olomouci napadeným usnesením ze dne 6. 12. 2017 č. j. 1 Co 47/2017-302 usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Stěžovatel podal proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, které Nejvyšší soud svým napadeným usnesením odmítl.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že nebyly naplněny důvody pro vyhovění žalobě pro zmatečnost, neboť Krajský soud v Brně svým usnesením č. j. 49 Co 232/2016-241 ze dne 30. 9. 2016 zcela správně odmítl odvolání žalobců pro nesplnění povinnosti řádně odůvodnit podané odvolání a pro nesplnění další povinné náležitosti odvolání - uvedení odvolacího návrhu. Podle stěžovatele Krajský soud v Brně připouštěním žaloby pro zmatečnost měl prakticky deklarovat, že lhůty, a to ať zákonné nebo soudcovské, se nemusí dodržovat, čímž měl narušit princip právní jistoty. Stěžovatel se domnívá, že všechny tři instance při rozhodování o žalobě pro zmatečnost svévolně opomíjely absentující povinnou náležitost v případě odvolacího návrhu. Námitky stěžovatele v tomto směru napadená rozhodnutí bagatelizovala. Stěžovatel dále namítá, že zcela jednoznačně uvedl, v čem se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, potažmo která otázka (právo odmítnutí odvolání při úplné absenci odvolacího návrhu) v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena resp. má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Jestliže zároveň Krajský soud v Brně rozhodl, že odvolání bylo podáno řádně, i přes to, že neobsahovalo konkrétní uvedení důvodů odvolání a zcela absentoval odvolací návrh, rozhodl podle stěžovatele nejen v rozporu s ustálenou judikaturou, ale rovněž v rozporu se zákonem, čímž bylo porušeno stěžovatelovo právo na spravedlivý proces. Zmatečnostní žaloba by měla sloužit k odstranění vad usnesení soudu, kterým bylo v rozporu se zákonem, na základě skutkových nebo právně chybných závěrů odvolacího soudu, odmítnuto odvolání, nikoliv k tomu, aby prostřednictvím ní byla vadná podání prohlášena za platná a byl zpochybňován zákonný postup soudu. Připuštění takové funkce zmatečnostní žaloby by zajisté nabouralo právní jistotu a rovněž by se mohlo stát účinným nástrojem k vytváření průtahů v řízení.

Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud dlouhodobě deklaruje, že není součástí soustavy obecných soudů, a do jeho pravomocí nespadá možnost instančního přezkumu jejich rozhodnutí (viz např. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, dostupné na http://nalus.usoud.cz).

Ústavní soud však ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 80 a čl. 90 Ústavy). Dále zdůraznil subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. I. ÚS 177/01 ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud k zásahu do pravomoci obecných soudů přistoupí pouze v případě, že na podkladě individuální ústavní stížnosti zjistí zásah do základních práv a svobod jedince.

Ústavní soud shledal, že stěžovatel nepředložil žádné ústavně relevantní argumenty, kterými by přesvědčivě brojil proti napadeným rozhodnutím na ústavněprávní rovině. Stěžovatel jen opakuje tvrzení z řízení před obecnými soudy s tím, že nesouhlasí s tím, jak obecné soudy interpretovaly podústavní právo.

Z toho důvodu Ústavní soud dospěl k závěru, že argumenty stěžovatele nedosahují ústavního rozměru, pročež jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.