II.ÚS 419/14 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 419/14 ze dne 7. 5. 2014   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Unicampus, o. s., se sídlem Praha 3, Kubelíkova 1224/42, zastoupeného Mgr. Ing. Michaelou Šafářovou, advokátkou, se sídlem Praha 10, Záběhlická 3262/88, proti usnesení Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 17. 9. 2013, č. j. 17 C 250/2013-86, a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 6. 12. 2013, č. j. 47 Co 376/2013-105, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. 1. Stěžovatel se v ústavní stížnosti domáhá zrušení v záhlaví označených usnesení obecných soudů z důvodu porušení práva na spravedlivý proces zaručeného článkem 36 odst. 1 a 2, a článkem 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), článkem 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále též "Úmluva"), a článkem 47 Charty základních práv Evropské unie (dále jen "Charta EU"). Stěžovatel také požádal o projednání jeho věci mimo pořadí. 2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh a vyžádaného spisu Okresního soudu v Hradci Králové, sp. zn. 17 C 250/2013, se podává, že Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 6. 12. 2013, č. j. 47 Co 376/2013-105, potvrdil usnesení Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 17. 9. 2013, č. j. 17 C 250/2013-86, kterým byl zamítnut stěžovatelův návrh na nařízení předběžného opatření, jímž měla být uložena povinnost žalované SVUS Pharma, a. s., zdržet se při prezentaci fyziologických účinků komplexu ProteQuine a ProteQuine + laktoferrin výrobků produktové řady "Preventan" používání zdravotních tvrzení, která jsou zamítnuta nařízením Komise EU č. 378/2012, a konat ke spolehlivému zajištění tohoto stavu, aby tyto výrobky nebyly označeny a prodávány s takovými příbalovými informacemi ani jejich variantami a významovými ekvivalenty. Krajský soud přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že stěžovatel neuvedl, v čem spatřuje naléhavou potřebu zatímní úpravy poměrů, ani netvrdil, že zde hrozí nebezpečí z prodlení při bránění vzniku, případně rozšiřování újmy dotčených spotřebitelů. Dodal, že předběžným opatřením nelze dosáhnout toho, čeho lze dosáhnout až pravomocným rozsudkem po proběhlém dokazování, a že z důvodu vykonatelnosti je třeba ve výroku uvést, jakých konkrétních tvrzení se má žalovaná při prezentaci výrobků zdržet; obecný odkaz na nařízení Komise nepostačuje a návrh je neurčitý i proto, že uvažuje obecně varianty odkazovaných tvrzení a jejich významové ekvivalenty. 3. V odvolacím řízení stěžovatel také navrhl podání předběžné otázky k Soudnímu dvoru Evropské unie (dále též "Soudní dvůr") v tomto znění: 1. Mohou členské státy v souladu s právem EU udržovat ve svých právních řádech takové vnitrostátní právní předpisy, jejichž výklad brání národním soudům vydat předběžné opatření, kterým by bylo obchodníkovi nařízeno ukončit ve smyslu směrnice 2009/22/ES sporné jednání vůči spotřebiteli dříve, než bude pravomocně soudem rozhodnuto, že se o protiprávní jednání skutečně jedná? 2. Je v souladu s právem EU a s předjímanými cíli směrnice 2009/22/ES a s povinností členských států použít všechna vhodná opatření k dosažení účinnosti unijního práva, aby členské státy svými vnitrostátními předpisy neumožnily zahajovat zkrácená soudní řízení o žalobách o zdržení se protiprávního jednání vůči spotřebiteli, a oprávněný žalobce proto mohl včas ukončit sporné jednání obchodníka vůči spotřebitelům pouze návrhem na vydání předběžného opatření, tedy výhradně na svou plnou hmotnou odpovědnost? Krajský soud odůvodnil nepoložení otázky tím, že není povinen obrátit se s žádostí o řešení předběžné otázky nezbytné k vynesení rozsudku ve věci samé. 4. Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjadřuje přesvědčení, že přesný právní odkaz na text platného právního předpisu, který nepřipouští varianty a nevytváří nejistotu stran výsledku, je dostatečný. Tam, kde by taxativní výčet zdravotních tvrzení nebylo možné vytvořit, musí být výklad práva adaptivní. Dle názoru stěžovatele krajský soud nedostatečně odůvodnil svůj závěr, že stěžovatel dostatečně neosvědčil naléhavost potřeby vydat předběžné opatření. K tomu dodává, že je obtížné si představit, že protiprávní jednání, které široce působí proti spotřebitelům, tj. prodej klamavého výrobku, není vůbec naléhavé ukončit a je možné výrobek, který slibuje užitnou hodnotu, kterou nemá, nechat úspěšně doprodat. Shrnuje, že výše uvedený výklad o. s. ř. je v rozporu s právem Evropské unie, protože svými důsledky zjevně brání účinnému vynucení unijního práva, což je v rozporu se zásadou efektivity práva Evropské unie; k tomu odkazuje na rozsudky Soudního dvora 33/76 Rewe, 45/76 Comet, 199/82 San Giorgio. Vyjadřuje názor, že pravomocný rozsudek byl v jeho případě neefektivním nástrojem k dosažení účinné ochrany kolektivních práv a zájmů spotřebitelů před protiprávním jednáním žalované, a proto krajský soud v souladu s rozsudkem C-430-431/93 van Schijndel byl povinen ex offo si položit otázku, zda svým rozhodnutím a jeho právními účinky neohrozí efektivní vynutitelnost práva Evropské unie nebo zásad unijního práva. Stěžovatel také namítá, že krajský soud neozřejmil, zda existuje jiný procesní prostředek účinné soudní ochrany; pokud tomu tak nebylo, měl použít eurokonformní výklad dotčených zákonných ustanovení. 5. Stěžovatel, opíraje se o nálezy sp. zn. II. ÚS 1009/08 a II. ÚS 2504/10, dále namítá, že krajský soud porušil jeho právo na zákonného soudce, neboť nepoložil předběžnou otázku Soudnímu dvoru ani její nepředložení řádně neodůvodnil způsobem vyloženým v rozsudku Soudního dvora ve věci 283/81 Cilfit, bod 21. Dle názoru stěžovatele nejsou dosavadní nálezy Ústavního soudu týkající se předběžné otázky pro krajský soud závazné, protože byly formulovány v případech, kdy nebyl zvažován vliv unijního práva, a kdy se nejednalo o žaloby ve veřejném zájmu, které sledují "dosažení prevence protiprávního jednání" a nikoli uložení sankce či přiznání odškodnění. II. 6. Dříve, než může Ústavní soud přikročit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění podmínek její projednatelnosti. V dané věci zjistil Ústavní soud, že formálně bezvadnou a přípustnou ústavní stížnost předložil včas k podání ústavní stížnosti oprávněný a advokátem zastoupený stěžovatel; současně jde o návrh, k jehož projednání je Ústavní soud příslušný. Po zvážení okolností předložené věci dospěl však Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. III. 7. Ústavní soud je podle ustanovení článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu ustanovení článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování podústavního práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé. 8. Ústavní soud v dřívějších rozhodnutích (kupř. nález sp. zn. II. ÚS 221/98 ze dne 10. 11. 1999, N 158/16 SbNU 171, a nález sp. zn. IV. ÚS 189/01 ze dne 21. 11. 2001, N 178/24 SbNU 327) dal zřetelně najevo, že v rámci rozhodování o nařízení předběžného opatření musí být poskytnuta ochrana jak tomu, kdo o vydání předběžného opatření žádá, tak v rámci ústavních pravidel i tomu, vůči komu předběžné opatření směřuje. Současně platí, že ochrana toho, proti komu má navrhované předběžné opatření směřovat, však nemůže dosáhnout takové intenzity, aby prakticky znemožnila ochranu oprávněných zájmů druhé strany. Ústavní soud opětovně zdůrazňuje i důsledky toho, že v případě předběžného opatření se jedná o opatření s omezenou dobou trvání (§ 77 o. s. ř.), které může být k návrhu zrušeno (§ 77 odst. 2 věty první o. s. ř.) a není jím ani prejudikován konečný výsledek sporu. 9. Má-li být předběžné opatření nařízeno, musí být tím, kdo takový návrh činí, "prokázána" především potřeba zatímní úpravy právních poměrů účastníků [§ 75c odst. 1 písm. a) o. s. ř.]; tato potřeba nastává - obecně vzato - v těch případech, kde by nenařízením předběžného opatření vznikl prostor pro jednání, jež by vytvořilo nezvratný stav, resp. vedlo k neodčinitelným následkům. Co do podmínky "