II.ÚS 426/17 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 426/17 ze dne 11. 4. 2017   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Ludvíka Davida ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. Ivany Demutové, zastoupené Stanislavem Balíkem, advokátem se sídlem Kolínská 13, Praha 3, kterou se domáhá zrušení příkazu k domovní prohlídce vydaného Okresním soudem Praha - východ dne 7. 12. 2016, č. j. 0 Nt 1259/2016, příkazu k prohlídce pozemku a jiných prostor vydaného Okresním soudem Praha - východ dne 9. 12. 2016, č. j. 0 Nt 1260/2016, a opatření vydaného Okresním soudem Praha - východ dne 12. 12. 2016, č. j. 0 Nt 1830/2016, a vyslovení zákazu Krajskému státnímu zastupitelství v Praze a Policii České republiky pokračovat v porušování základních práv stěžovatelky a příkazu obnovit stav před porušením těchto základních práv, za účasti Okresního soudu Praha - východ, Krajského státního zastupitelství v Praze a Policie České republiky - Národní centrály proti organizovanému zločinu Služby kriminální policie a vyšetřování jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených příkazů k domovní prohlídce a k prohlídce pozemku a jiných prostor. Dále též požaduje, aby Ústavní soud zakázal Krajskému státnímu zastupitelství v Praze a Policii České republiky pokračovat v porušování základních práv stěžovatelky a přikázal jim obnovit stav před porušením těchto základních práv. 2. Důvodnost nařízení inkriminovaných domovních prohlídek a prohlídek jiných prostor okresní soud shledal ve skutečnosti, že dosud shromážděné poznatky jednoznačně potvrzují podezření, že v příkazu označené osoby jsou na základě zjištěných údajů z odposlechu telekomunikačního provozu mezi sebou v kontaktu a komunikují ohledně zlegalizování převodu obchodního podílu společnosti IMPLOZIA, s. r. o., přičemž spolupracují mj. s notářskou kanceláří stěžovatelky a jejího syna, která vyhotovila notářský zápis o převodu obchodního podílu, na základě něhož byl dne 18. 3. 2016 uskutečněn údajně podvodný převod obchodní společnosti. Tento zápis byl následně zrušen Městským soudem v Praze, neboť bylo prokázáno, že nebyl vyhotoven v souladu s ustanovení § 108 zákona č. 304/2013 Sb., o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob a o evidenci svěřenských fondů, ve znění pozdějších předpisů. Zásah do soukromí dotčených osob byl tedy dle soudu odůvodněn, neboť právě v uvedených nemovitostech mohly tyto osoby uchovávat věci, které souvisejí s prověřovanou trestnou činností. 3. Následně po vydání napadených příkazů, ještě před provedením prohlídek, vydal okresní soud opatření, jímž dal podle ustanovení § 8 odst. 5 trestního řádu souhlas ke sdělení informací, na které se vztahuje povinnost mlčenlivosti ve smyslu ustanovení § 56 zákona č. 358/1992 Sb., notářský řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "notářský řád"), neboť bylo dáno důvodné podezření, že při prohlídkách mohou být zajištěny listiny, které se týkají činnosti notáře a které podléhají povinnosti mlčenlivosti. Zároveň však bylo nezbytné tyto listiny zajistit, neboť souvisejí s prověřovanou trestnou činnosti s tím, že nejde o zneužití vyžadování údajů. 4. Uvedená rozhodnutí dle stěžovatelky porušila její právo na nedotknutelnost osoby a soukromí podle čl. 7 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na ochranu vlastnictví zaručené čl. 11 Listiny, právo na nedotknutelnost obydlí dle čl. 12 Listiny, právo na svobodu podnikání garantované čl. 26 Listiny a právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 Listiny (dále se stěžovatelka dovolává též čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod; dále jen "Úmluva"). Porušení těchto práv stěžovatelka spatřuje předně ve skutečnosti, že napadené příkazy byly vydány způsobem, který nerespektuje judikaturu Ústavního soudu ve věcech domovních prohlídek a prohlídek jiných prostor, neboť nejsou ústavně konformním způsobem odůvodněny a absentuje v nich zejména vysvětlení, "zda jde v konkrétním případě o účinný důkaz, který lze využít při rozhodování o vině a trestu obviněného". Za zcela nekonkrétní (a fakticky tak umožňující zajištění všech věcí, jež se nacházejí v předmětných prostorách či bytě), pokládá stěžovatelka také výrok, že bylo "důvodné podezření, že v uvedených objektech se nachází věci důležité pro trestní řízení" a podobně jako formulace "věci důležité pro trestní řízení" činí příkazy nepřezkoumatelnými. Navíc dle stěžovatelky není patrné, jak dlouho je vedeno prověřování a kolik času měly orgány činné v trestním řízení od chvíle, kdy se dozvěděly o pouze v opatření uvedených skutcích, do podání návrhů, poněvadž úkony, které by orgány činné v trestním řízení nedůvodně odkládaly na pozdější dobu, by stěží mohly zůstávat neodkladnými. Dále stěžovatelka namítá, že oproti advokátovi, resp. jeho klientům, jejichž soukromí zákonodárce chrání ustanovením § 85a trestního řádu účastí zástupce České advokátní komory při prohlídkách, účastníci řízení a klienti notáře jsou v tomto směru značně znevýhodněni tím, že účast zástupce notářské komory není ex lege přímo vyžadována, kdy soud v napadeném opatření navíc zcela extenzivně aplikoval ustanovení § 8 odst. 5 trestního řádu. Dle stěžovatelky přitom lze teleologickým výkladem dospět k závěru, že pozice notáře, zejména např. je-li zástupcem klienta poskytujícím právní pomoc, je analogická s pozicí advokáta. V této souvislosti také uvádí, že v případě prohlídek v notářských úřadech by měly být příkazy k těmto prohlídkám řádně odůvodněny i ve vztahu k zákonné povinnosti mlčenlivosti notáře, přičemž napadené příkazy takové odůvodnění neobsahují a dotčené opatření bylo vydáno časově až po příkazech a nemůže tuto jejich vadu zhojit. Proto stěžovatelka shledává, že ačkoli to není v trestním řádu explicitně zakotveno, měl by být k prohlídkám v notářských úřadech rovněž přibrán zástupce příslušné notářské komory, a to alespoň způsobem, jaký byl aplikován v případě advokátů před zavedením § 85a do trestního řádu, tedy ústavně konformní aplikací ustanovení § 85 odst. 2 trestního řádu spočívající právě v přibrání zástupce notářské komory jako nezúčastněné osoby. Navíc stěžovatelka odmítá použitou formulaci, že "v budoucnu hrozí ztráta nebo zničení předmětných důkazních materiálů", neboť tato nerespektuje zásadu presumpce neviny, ale v širším kontextu se negativně dotýká otázky důstojnosti a důvěryhodnosti notářského stavu jako celku. Závěrem stěžovatelka namítá, že nepřezkoumatelné a konkrétně neodůvodněné jsou příkazy i v části vysvětlující místní příslušnost soudu. 5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. 6. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal, neboť posoudil argumenty stěžovatelky obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí a postupem orgánů činných v trestním řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 7. Ústavní soud považuje za nutné v prvé řadě připomenout závěry své již ustálené judikatury, dle níž možnost jeho zásahu do přípravného řízení v rámci trestního procesu je nutno vykládat restriktivním způsobem. Ústavní soud se takto cítí být povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy, jež jsou výrazem svévole či libovůle orgánů činných v trestním řízení. Vyjádřeno jinými slovy, jeho kasační intervence do probíhajícího řízení (pravomocně neukončeného trestního stíhání) má své místo pouze v případech zcela zjevného porušení kogentních ustanovení podústavního práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu, resp