II.ÚS 439/14

Krajský soud v Praze usnesením ze dne 29. listopadu 2013, č. j. 19 Co 553/2013-80, k odvolání žalobkyně (stěžovatelky) potvrdil v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví rozsudek soudu prvního stupně ve výroku VI. o nákladech řízení, jímž bylo stanoveno, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Co se týče rozhodování o nákladech řízení, odvolací soud konstatoval, že měřítkem pro poměřování úspěchu ve věci [§ 142 odst. 1 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.")] jako jedné ze zásad rozhodování o nákladech řízení i v případě zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví byly postoje účastníků a jejich požadavky ohledně způsobu vypořádání. Vzhledem k tomu, že žalovaný souhlasil se žalobkyní navrženým zrušením podílového spoluvlastnictví, způsobem vypořádání a nerozporoval ani výši obvyklé ceny stanovené znaleckým zkoumáním, považoval soud stanoviska účastníků za souladná a jejich úspěch za totožný, a proto výrok o náhradě nákladů řízení odpovídá § 142 odst. 2 o. s. ř. Na uvedeném závěru nezměnila nic ani argumentace žalobkyně, že se účastníci o vypořádání mimosoudně nedohodli z důvodů na straně žalovaného. Taková argumentace může mít podle názoru odvolacího soudu význam pouze při úvaze o možném odepření práva na náhradu nákladů řízení podle § 150 o. s. ř., ale do úvah o úspěchu účastníků řízení se promítnout nemůže.

Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud v prvé řadě uvádí, že k otázce náhrady nákladů řízení se ve své rozhodovací praxi staví značně rezervovaně. I když se rozhodnutí o nákladech řízení může citelně dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98, I. ÚS 30/02, IV. ÚS 303/02, III. ÚS 255/05 nebo IV. ÚS 131/08); povaha - jen procesní - soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti, po výtce způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku. Východisko pro připouštěnou výjimku se pojí s argumentem, že konkrétním rozhodnutím obecného soudu o nákladech řízení bylo dotčeno právo na spravedlivý proces dovozované z čl. 36 odst. 1 Listiny. Poněvadž nemůže jít o nic jiného, než o zpochybnění interpretace a aplikace práva, resp. příslušných procesněprávních ustanovení, uplatní se zásada, že o protiústavní výsledek jde tehdy, jestliže je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi obecně respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli. Vzhledem k již zmíněné povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, kdy nelze dovodit bezprostřední souvislost s jinými ústavně zaručenými základními právy a svobodami účastníka řízení, musí shora zmíněné "kvalifikované vady" dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému.

Silněji než jinde se tudíž uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu. Rozhodování o nákladech řízení a volba pro konkrétní případ přiléhavého ustanovení občanského soudního řádu je výlučně úkolem obecného soudu. V dané věci soudy náhradu nákladů nepřiznaly žádnému z účastníků (tedy ani stěžovatelce), neboť ve smyslu § 142 odst. 2 o. s. ř. považovaly úspěch obou účastníků za stejný, přičemž vycházely z judikatorní i komentářové praxe (srov. stanovisko Nejvyššího soudu z 8. 3. 1973, sp. zn. Cpj 8/72 týkající se rozhodování soudů ve věcech podílového spoluvlastnictví, z něhož je relevantní pasáž citována i v komentáři k § 142 o. s. ř. In Drápal, L. a kol. Občanský soudní řád: komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2009, Díl I., s. 980]. Aby soud mohl při rozhodování o náhradě nákladů v řízení o zrušení spoluvlastnictví aplikovat § 142 odst. 1 o. s. ř., musel by účastník řízení například neúspěšně navrhovat jiný způsob vypořádání (nebo se navrhovanému způsobu vypořádání bránit). Taková situace však v této souzené věci nenastala. Postoj žalovaného ke zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví před zahájením samotného řízení není pro úvahy soudu ohledně rozhodování o nákladech řízení relevantní. Vzhledem k tomu, že soudy jasně a srozumitelně zdůvodnily, proč nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, nelze v jejich rozhodnutí spatřovat porušení práva na spravedlivý proces a ani zásah do práva na ochranu vlastnictví.

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatelky, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.