II.ÚS 453/14 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 453/14 ze dne 23. 9. 2014   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) a soudců Radovana Suchánka a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti Lenky Sládkové, zastoupené Davidem Zahumenským, advokátem se sídlem Burešova 6, Brno, proti jinému zásahu Městského státního zastupitelství v Praze a Generální inspekce bezpečnostních sborů, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 5. 2. 2014, se stěžovatelka domáhá přezkumu postupu Městského státního zastupitelství v Praze v souvislosti s vyrozuměním ze dne 4. 12. 2013 sp. zn. 2 KZN 212/2013-8, o vyřízení její žádosti o přezkoumání postupu Generální inspekce bezpečnostních sborů, konkrétně její nečinnosti při prověření podaného trestního oznámení. Tvrdí, že postupem policejních orgánů a státního zastupitelství spolu s nečinností Generální inspekce bezpečnostních sborů byla porušena její základní práva garantovaná čl. 3 a 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 7 odst. 2 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Z obsahu ústavní stížnosti a připojených listin se podává, že státní zástupce Městského státního zastupitelství v Praze napadeným přípisem stěžovatelku vyrozuměl o vyřízení její žádosti o přezkoumání postupu policejního orgánu ve věci trestního oznámení. Sdělil jí, že na základě jejího podnětu, týkajícího se postupu Generální inspekce bezpečnostních sborů, který byl městskému státnímu zastupitelství postoupen z důvodu místní a věcné příslušnosti Obvodním státním zastupitelstvím pro Prahu 2, vyžádal písemný materiál Generální inspekce bezpečnostních sborů, 2. oddělení, vedený pod č. j.: GI-P-831/2013, týkající se e-mailových podání stěžovatelky ze dne 17. 4. 2013. Z něho zjistil, že tato podání byla vyhodnocena jako stížnost na nevhodné chování příslušníků Policie České republiky a byla postoupena k přešetření dle § 175 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "správní řád") k rukám ředitele Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy. Dospěl k závěru, že nelze konstatovat nečinnost Generální inspekce bezpečnostních sborů, neboť podání bylo po vyhodnocení neprodleně postoupeno příslušnému orgánu k vyřízení. Z vyrozumění Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy č. j. KRPA-79700-1/ČJ-2013-000066-S021 se podává, že provedeným šetřením bylo zjištěno, že stěžovatelka dne 18. 2. 2013 v době od 16.00 do 19.25 hod. v Restauraci u Možných zkonzumovala větší množství alkoholických nápojů a následně odmítla zaplatit útratu. Po příchodu hlídky Policie ČR, Místní oddělení Vinohrady, začala být značně agresivní, arogantní a neslušná. Přes opakované výzvy hlídky odmítla opustit podnik, z toho důvodu došlo následně za užití donucovacích prostředků k jejímu vyvedení. Během nastupování do služebního vozidla toto vozidlo poškodila vysazením skleněné výplně okna pravých zadních dveří. S ohledem na značnou agresivitu byly vyžádány posily, kdy ve spolupráci s hlídkou pohotovostní motorizované jednotky proběhl převoz stěžovatelky na Místní oddělení policie Nové Město. Při zákroku bylo oprávněně použito donucovacích prostředků v souladu s ustanovením § 53 odst. 1 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky (dále jen "zákon o policii"). Byl vyžádán příjezd vozidla Zdravotnické záchranné služby hl. m. Prahy, kdy službu konající pracovník neshledal nutnost ošetření stěžovatelky či jejího převozu do nemocničního zařízení. S ohledem na řádné objasnění věci bylo hovořeno i se strážníky Městské policie hl. m. Prahy, kteří tvořili část posádky vozu, jenž stěžovatelku převážel na protialkoholní záchytnou stanici do Nemocnice na Bulovce. Strážníci nepotvrdili skutečnosti uvedené ve stížnosti. Vedoucí lékař z protialkoholní záchytné stanice sdělil, že v době přijetí stěžovatelka projevovala známky nepřátelství až agresivity, bez známek zranění. Provedeným šetřením tedy nebylo v postupu a chování policistů pohotovostní motorizované jednotky vůči osobě stěžovatelky zjištěno či prokázáno žádné pochybení. Z listin připojených k ústavní stížnosti se dále podává, že stížností stěžovatelky na postup policistů se zabývalo i Obvodní ředitelství policie Praha 1, které stěžovatelce přípisem ze dne 28. 3. 2013 č. j. ORI-76632-7/ČJ-2013-001157-S sdělilo, že po provedeném šetření - vytěžení policisty a strážníků městské policie nebylo zjištěno, že se policista provádějící převoz stěžovatelky do Nemocnice na Bulovce choval způsobem, který popsala ve svém podání ze dne 21. 2. 2013. Z vyrozumění Obvodního ředitelství policie Praha 2 ze dne 8. 4. 2013 č. j. KRPA-93373-15/ČJ-2013-001257-S vyplývá, že i stížnost, v níž stěžovatelka poukazovala na nevhodné chování a jednání policistů přivolaných do restaurace, na Místním oddělení policie Nové Město a v průběhu eskorty z Nemocnice na Bulovce, byla vyhodnocena jako nedůvodná. Z tohoto vyrozumění vyplývá, že k prošetření stížnosti byla zajištěna vyjádření stížností dotčených policistů, strážníků městské policie, přivolaných zdravotníků a vedoucího lékaře Protialkoholní záchytné stanice v Nemocnici na Bulovce, přičemž výsledek provedeného šetření neprokázal, že by se policisté služebně zařazení u Obvodního ředitelství policie Praha 2 chovali způsobem, jaký je prezentován v obsahu stížnosti, tedy v rozporu s ustanoveními § 9 a 11 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky. Stěžovatelka v ústavní stížnosti rekapituluje průběh událostí ze dne 18. 2. 2013 a následujícího dne, kdy s ní policisté údajně zacházeli hrubým, násilným a ponižujícím způsobem. Dne 21. 2. 2013 na ně z tohoto důvodu podala trestní oznámení. To bylo vyhodnoceno jako stížnost, která byla následně shledána nedůvodnou. Stěžovatelka proto trestní oznámení podala přímo Generální inspekci bezpečnostních sborů, která ale vyšetřování nezahájila. Obrátila se tedy na státní zastupitelství, které ji však vyrozumělo, že se Generální inspekce bezpečnostních sborů žádného pochybení nedopustila. Stěžovatelka namítá, že postupem policejních orgánů došlo k porušení jejího práva nebýt mučena nebo podrobena nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání. Hmotněprávní aspekt spatřuje v naplnění znaků podezření ze špatného zacházení, které detailně popisuje, procesní aspekt shledává v tom, že příslušné orgány nevedly účinné vyšetřování, resp. byly nečinné. Nesouhlasí ani s tím, že trestní oznámení bylo přehodnoceno na stížnost proti nevhodnému chování policistů, což považuje za svévolné, a tento exces nebylo schopno napravit ani státní zastupitelství. Připomíná, že Česká republika se zavázala dodržovat závazky vyplývající z Úmluvy, kdy smluvní státy musejí zajistit účinné, nezávislé a veřejné kontrole přístupné vyšetření policejního násilí, respektive krutého, nelidského a ponižujícího zacházení. Nesplnění této povinnosti je chápáno jako porušení čl. 3 a 13 Úmluvy. Cituje část důvodové zprávy k zákonu č. 341/2011 Sb., o Generální inspekci bezpečnostních sborů a o změně souvisejících zákonů, jehož cílem je vytvořit systém nezávislého a účinného stíhání trestných činů příslušníků bezpečnostních sborů a generální inspekce, přičemž v jejím případě byl požadavek na nezávislé a účinné vyšetřování zcela popřen. Po zvážení stížnostních námitek a obsahu listin připojených k ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že v zásadě není oprávněn zasahovat do postupu orgánů činných v trestním řízení a jiných orgánů veřejné moci, neboť není orgánem průběžného dozoru nad zákonností jejich postupu. K zásahu Ústavního soudu na základě ústavní stížnosti podané fyzickou či právnickou osobou ve smyslu čl. 87 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") může dojít jen tehdy, shledá-li Ústavní soud, že pravomocným rozhodnutím nebo jiným zásahem orgánů veřejné moci bylo porušeno ústavně zaručené základní právo nebo svoboda stěžovatele. Ústavní soud ve své judikatuře také zdůrazňuje výjimečný a subsidiární charakter ochrany poskytované Ústavním soudem na základě řízení o ústavní stížnosti podle citovaných ustanovení. Z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatelka nesouhlasí s postupem příslušných orgánů při prověřování jejího trestního oznámení a se způsobem jeho vyřízení. Jak již Ústavní soud opakovaně judikoval, otázka předpokladů stíhatelnosti trestných činů nepatří do oblasti těch základních práv a svobod, které jsou dle čl. 3 Ústavy součástí ústavního pořádku. Ústava ani Listina neupravují "detailní otázky trestního práva", nýbrž stanoví nezpochybnitelné a základní konstitutivní principy státu a práva; výkladem čl. 39 a čl. 40 odst. 1 Listiny lze pak dovodit charakteristický znak právního státu, podle ně