II.ÚS 455/05 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 455/05 ze dne 24. 4. 2008 N 74/49 SbNU 119 Hodnocení spravedlivosti trestního řízení jako celku   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké - ze dne 24. dubna 2008 sp. zn. II. ÚS 455/05 ve znění opravného usnesení ze dne 10. července 2008 ve věci ústavní stížnosti J. Z. proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2005 ve věci sp. zn. 3 Tdo 404/2005, kterým bylo odmítnuto stěžovatelovo dovolání, a proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. 10. 2004 ve věci sp. zn. 2 To 89/2004, jímž byl v odvolacím řízení stěžovatel shledán vinným ze spáchání trestného činu podvodu a trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele a byl mu uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 4 let. Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. 10. 2004 sp. zn. 2 To 89/2004 a usnesení Nevyššího soudu ČR ze dne 4. 5. 2005 sp. zn. 3 Tdo 404/2005 se ruší. Odůvodnění Stěžovatel se svým návrhem domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž mělo být porušeno jeho právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Napadenými rozhodnutími mělo být porušeno také právo stěžovatele zaručené čl. 8 odst. 2 a 5 Listiny. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě byl stěžovatel shledán vinným ze spáchání trestného činu podvodu dle § 250 odst. 1, 3 písm. b) trestního zákona dílem dokonaného, dílem nedokonaného ve stadiu pokusu a ze spáchání trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele dle § 158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. c) trestního zákona, za což byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 let s podmíněným odkladem na zkušební dobu 4 let s vyslovením dohledu a k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu výkonu funkce člena obecní rady v obci K. na dobu 5 let. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel i státní zástupce v jeho neprospěch odvolání. Vrchní soud v Olomouci rozsudkem zrušil rozsudek krajského soudu a sám ve věci rozhodl rozsudkem tak, že shledal stěžovatele vinným ze spáchání trestného činu podvodu dle § 250 odst. 1, 3 písm. b) trestního zákona dílem dokonaného, dílem nedokonaného ve stadiu pokusu a ze spáchání trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele dle § 158 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. a), c) trestního zákona ve znění zákona č. 265/2001 Sb. Vrchní soud taktéž změnil výrok o trestu a stěžovateli uložil nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 4 let. Stěžovatelovo dovolání bylo rubrikovaným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto. Napadeným rozhodnutím vrchního soudu měl být stěžovatel zkrácen na svých ústavně garantovaných právech tím, že odvolací soud rozhodl ve věci rozsudkem, přestože dle § 259 odst. 3 trestního řádu může aplikovat tuto formu rozhodnutí pouze tehdy, provedl-li v řízení sám podstatné důkazy. Vrchní soud však žádné podstatné důkazy neprovedl, pouze sběrným spisem doložil již dříve zjištěnou skutečnost. Podle názoru stěžovatele proto odvolací soud provedl tento důkaz čistě účelově jen proto, aby mohl ve věci sám rozhodnout rozsudkem. Nejvyššímu soudu stěžovatel vytýká, že meritorně neprojednal jeho dovolání, a přestože v něm nastolil právní otázku v dosavadní judikatuře Nejvyššího soudu dosud neřešenou, odmítl Nejvyšší soud jeho podání jako zjevně neopodstatněné. Z odůvodnění rozhodnutí je přitom podle názoru stěžovatele zřejmé, že Nejvyšší soud právní argumentaci stěžovatele zcela nepochopil a stěžejní část svého rozhodnutí nadto v podstatě ani neodůvodnil. Vrchní soud ve vyjádření účastníka řízení ve smyslu § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, uvedl, že právní názor stěžovatele, že odvolací soud nemůže rozhodnout rozsudkem, pokud neprovede podstatné důkazy, považuje za mylný. V případě právních nedostatků prvoinstančního rozhodnutí přezkoumávaných v odvolacím řízení nejsou k dispozici jiné formy rozhodnutí, které by tyto nedostatky odstraňovaly. V případě skutkových zjištění se potom nabízí širší paleta možné formy rozhodnutí. V předmětné věci se nicméně jednalo převážně o odstranění právních nedostatků a ve skutkové rovině se řešil toliko jeden dílčí skutkový závěr. Stanovisko stěžovatele by přitom mohlo dle názoru vrchního soudu vést k bizarnímu závěru, že odvolací soud nemůže skutkové závěry nalézacího soudu měnit ani v detailech, pokud nezopakuje celý úhrn důkazů provedených již v řízení před soudem prvního stupně. Vrchní soud navrhl odmítnutí ústavní stížnosti. Nejvyšší soud ve vyjádření odkázal na obsah odůvodnění svého rozhodnutí s tím, že stěžovatelovy námitky byly v jejich relevantní části Nejvyšším soudem přezkoumány a na podkladě tohoto přezkumu byly přijaty i odpovídající závěry. Stěžovateli byla doručena vyjádření účastníků řízení a stěžovatel využil práva repliky. V souvislosti s vyjádřením vrchního soudu stěžovatel s odkazem na komentářovou literaturu zdůraznil, že odvolací soud, nezopakuje-li nebo neprovede-li nové (podstatné) důkazy, je vázán skutkovým stavem zjištěným soudem první instance. Stěžovatel nadto připomíná, že odvolací soud je dle § 263 odst. 7 trestního řádu vázán nejen zjištěným skutkovým stavem, ale i hodnocením důkazů, které nalézací soud provedl. Skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně proto odvolací soud, s výše uvedenou výjimkou, dle názoru stěžovatele měnit nemůže. Odvolací soud proto podle stěžovatele pochybil, neboť se při nezměněné důkazní situaci odchýlil od zjištěného skutkového stavu. V části repliky týkající se vyjádření Nejvyššího soudu stěžovatel nejprve zdůrazňuje, že se Nejvyšší soud ve vyjádření vůbec nevyrovnal s jeho námitkami a připomíná Ústavním soudem v minulosti kritizovaný restriktivní výklad § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu Nejvyšším soudem. Nejvyšší soud se přitom vůbec nevyjádřil, zda je ochoten akceptovat výklad uvedeného ustanovení trestního řádu, který zaujal Ústavní soud. Stejně tak se Nejvyšší soud nevyjádřil k tvrzení stěžovatele, že nemohl dovolání odmítnout, když shledal, že v části odpovídá dovolacímu důvodu. V této části musel Nejvyšší soud dle mínění stěžovatele dovolání meritorně přezkoumat a poté jej případně zamítnout, nikoli však odmítnout. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí obecných soudů z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a svobod a po provedeném řízení a poté, co obdržel souhlasy účastníků řízení s upuštěním od ústního jednání podle § 44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. Ústavní soud, jenž není vázán odůvodněním ústavní stížnosti, ale pouze jejím petitem, se nevěnoval pouze stěžovatelem uvedeným námitkám směřujícím proti rozhodnutím obecných soudů, nýbrž ve smyslu práva na spravedlivý proces přezkoumal řízení před dotčenými soudy jako celek. Ústavní soud konstatuje, že ačkoliv jsou námitky stěžovatele (částečně) opodstatněné, samy o sobě - tak, jak je stěžovatel popsal - identifikují toliko pochybení obecných soudů, která bez dalšího ústavně relevantní intenzity, jež by odůvodňovala kasační intervenci Ústavního soudu, nedosahují. Ústavní soud musí nicméně hodnotit spravedlivost řízení jako celek. Z vyžádaného trestního spisu Ústavní soud zjistil, že trestní řízení vedené proti stěžovateli vykazuje i další dílčí vady, v důsledku jejichž souhrnného působení bylo napadenými rozhodnutími zasaženo stěžovatelovo právo na spravedlivý proces. Jako první posuzoval Ústavní soud námitku stěžovatele, že v předmětném řízení nebyly splněny zákonné podmínky, aby odvolací soud rozhodl ve věci sám rozsudkem. Stěžovateli v této souvislosti není možno přisvědčit potud, že by odvolací soud v trestní věci nemohl sám rozhodnout rozsudkem, pokud neprovede nějaký nový podstatný důkaz. Stěžovatel ve své argumentaci vychází pouze ze znění § 259 odst. 3 trestního řádu, přičemž toto ustanovení vytrhává z celkového kontextu právní úpravy odvolacího trestního řízení, zvláště pak po novelizaci provedené zákonem č. 265/2001 Sb. Po výrazném posílení apelačních prvků odvolacího řízení je třeba § 259 odst. 3 vykládat striktně v kontextu § 259 odst. 1 trestního řádu, ze kterého je zřejmé, že se odvolací soud má naopak k použití kasačního rozhodnutí uchýlit pouze ve výjimečných případech předvídaných hypotézou tohoto ustanovení. V případě interpretace třetího odstavce § 259 trestního řádu proto není možno zvolit stěžovatelem navržený přístup, jenž by jednoznačně odporoval prvému odstavci téhož paragrafu. Velkou novelou trestního řádu z roku 2001 posílené "nalézací" pravomoci odvolacího soudu není nicméně možno vykládat zcela bezbřeze. Aplikace § 259 odst. 1 proto nesmí odporovat zásadám uvedeným v § 263 odst. 6 a 7 trestního řádu. Pro posouzení ústavnosti postupu odvolacího soudu v dané věci je přitom zásadní