II.ÚS 455/16 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 455/16 ze dne 24. 6. 2016 U 9/81 SbNU 969 K rozhodnutí o zamítnutí žaloby na náhradu škody na zdraví související s informací zdravotnického zařízení o neproveditelnosti lékařského zákroku   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Usnesení Ústavního soudu - senátu složeného z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka a soudců Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) a Ludvíka Davida - ze dne 24. června 2016 sp. zn. II. ÚS 455/16 ve věci ústavní stížnosti Soni Tomiczkové, zastoupené JUDr. Viktorem Pakem, advokátem, se sídlem Praha 2, Francouzská 28, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2015 č. j. 25 Cdo 3317/2014-279, kterým bylo odmítnuto jako nepřípustné stěžovatelčino dovolání, a proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. 3. 2014 č. j. 44 Co 43/2013-258, kterým byla zamítnuta stěžovatelčina žaloba na náhradu škody na zdraví, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Brně jako účastníků řízení. Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění 1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 9. 2. 2016, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadla stěžovatelka v záhlaví uvedená rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), v článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a v článcích 5 a 24 Úmluvy na ochranu lidských práv a důstojnosti lidské bytosti v souvislosti s aplikací biologie a medicíny: Úmluvy o lidských právech a biomedicíně (sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 96/2001 Sb. m. s.). 2. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že se dne 3. 5. 2006 podrobila v zařízení MUDr. Miroslava Čolakova zubolékařskému zákroku, při němž jí byla do levého mandibulárního kanálu omylem aplikována plnící hmota, jež poškodila jednu z větví trojklaného nervu. Dne 9. 5. 2006 se stěžovatelka z důvodu urputných bolestí obrátila na žalovanou Fakultní nemocnici Brno (dále jen "žalovaná"), přičemž se jí opakovaně dostalo informace, že plnící hmotu z mandibulárního kanálu coby příčinu jejích bolestí odstranit nelze. Tato informace se posléze ukázala být nepravdivou, když dne 3. 8. 2006 byla předmětná plnící hmota z mandibulárního kanálku stěžovatelky chirurgicky odstraněna na Stomatologické klinice Všeobecné fakultní nemocnice v Praze, což stěžovatelce přineslo zmírnění bolestí. Stěžovatelka se následně domáhala po žalované žalobou podanou u Městského soudu v Brně odškodnění bolesti, ztížení společenského uplatnění a náhrady ušlé mzdy, neboť žalovaná ji nepravdivě informovala o tom, že odstranění výplňové hmoty z mandibulárního kanálku možné není, v důsledku čehož byl nepříznivý zdravotní stav stěžovatelky na několik měsíců, během nichž trpěla intenzivními bolestmi, zakonzervován. Stěžovatelka má za to, že obecné soudy, zejména soud odvolací, se s touto její argumentací podpořenou provedenými důkazy a zjištěnými skutečnostmi dostatečně nevypořádaly, proto napadla rozsudek odvolacího soudu dovoláním, ve kterém nastolila právní otázku, zda je soud povinen vypořádat se se vším, co má vztah k projednávané věci, co v průběhu řízení vyšlo najevo a co účastníci řízení tvrdí. Dovolací soud však dovolání stěžovatelky odmítl, když dovodil, že nejde o právní otázku, na jejímž vyřešení závisí napadené rozhodnutí, neboť dle jeho názoru nejde o případ, kdy by soud pominul skutečnosti, jež jsou rozhodné pro posouzení uplatněného nároku. S tímto závěrem Nejvyššího soudu stěžovatelka nesouhlasí a upozorňuje, že pacient má právo na poskytnutí řádných, tedy v prvé řadě pravdivých informací, a to i o možných variantách léčby svého onemocnění, a naopak, že poskytnutí nepravdivých informací představuje porušení právní povinnosti ze strany zdravotnického zařízení. Pokud tedy stěžovatelka tvrdila, že jí byly podány nepravdivé informace o možnostech léčby, v důsledku čehož došlo k oddálení zákroku, jenž jí přinesl úlevu, respektive v důsledku čehož došlo k prodloužení jejího strádání, potom se dle jejího názoru jedná o skutečnost pro posouzení nároku rozhodnou, s níž se soud v odůvodnění svého rozhodnutí musí řádně vypořádat po stránce skutkové, důkazní i právní. Stěžovatelka má proto za to, že způsob, jakým se odvolací soud vypořádal s jejím tvrzením a s relevantními provedenými důkazy, stejně jako způsob, jakým se s jejím dovoláním vypořádal dovolací soud, odporuje právu na spravedlivý proces. 3. Z obsahu spisu Městského soudu v Brně sp. zn. 30 C 175/2008, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující skutečnosti. Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 18. 6. 2012 č. j. 30 C 175/2008-189 uložil žalované povinnost zaplatit stěžovatelce na náhradě škody na zdraví částku 291 071,75 Kč, co do částky 678 655,25 žalobu zamítl. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 12. 3. 2014 č. j. 44 Co 43/2013-258 rozsudek soudu prvního stupně změnil ve vyhovujícím výroku tak, že žalobu zamítl, v zamítavém výroku jej potvrdil. Proti rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, které bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu jako nepřípustné odmítnuto. 4. Podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu umožnil Ústavní soud účastníkům řízení a vedlejšímu účastníkovi, aby se vyjádřili k ústavní stížnosti. 5. Nejvyšší soud ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na závěru, že postup žalované nebyl non lege artis, když byl zvolen konzervativní způsob léčby, a nikoli chirurgické řešení, což odvolací soud náležitě odůvodnil a podrobně zdůvodnil. Z obsahu dovolání vyplývá, že je podáno z důvodu vady řízení spočívající v tom, že odvolací soud se nedostatečně vypořádal s jedním z jejích tvrzení. Otázku namítanou v ústavní stížnosti, zda chybná informace o možnostech léčby je rozhodná pro posouzení důvodnosti uplatněného nároku, však dovolací soud neřešil, a v dovolání ani uplatněna nebyla. Nejvyšší soud uzavírá, že dovolání stěžovatelky bylo odmítnuto pro jeho nepřípustnost, nikoliv z hmotněprávních důvodů, a navrhuje, aby ústavní stížnost byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná. 6. Krajský soud v Brně ve svém vyjádření konstatuje, že tvrzení o "nepravdivosti" informace o tom, že odstranění výplňové hmoty z mandibulárního kanálku není možné, kterou podala žalovaná stěžovatelce, vychází z poznatků učiněných ex post. Ačkoli lze souhlasit s tím, že odůvodnění napadeného rozhodnutí výslovně tuto otázku neřeší (tedy otázku, zda informace byla či nebyla pravdivá), na straně druhé je nutno uvést, že v souvislosti se snahou celý problém řešit pohledem ex ante, uvedenou otázku napadené rozhodnutí (byť nepřímo) řeší, a to v souvislosti s rozborem problematiky pod bodem 1 odůvodnění - uvozeno slovy: "Jak vyplynulo z provedených důkazů, to řešení problému, které mohlo (ale také nemuselo) vést k odstranění ...". Odvolací soud má za to, že pokud jeho rozhodnutí řeší z pohledu ex ante proveditelnost a rizikovost uvedené operace vzhledem k provedeným důkazům (vyjádření MUDr. Procházkové, MUDr. Bichlera, prohlášení svědka Tomiczeka či dokonce ustanoveného znalce) a dospívá k závěru o operaci raritní, se kterou měla i specializovaná pracoviště minimální (případně žádné či negativní) zkušenosti a která se jevila jako riskantní a víceméně opožděná [viz vyhodnocení pod body 3) a 4) odůvodnění], pak tímto také vyhodnocuje pravdivost či nepravdivost informace o "nemožnosti provedení operace". Ve zbytku Krajský soud v Brně odkazuje na odůvodnění napadeného rozhodnutí. 7. Stěžovatelka ve své replice namítá, že pokud se Krajský soud v Brně v odůvodnění svého rozsudku předmětnými žalobními tvrzeními o poskytnutí nepravdivé informace o možnostech léčby nezabýval a žádné stanovisko z hlediska skutkového, důkazního a potažmo ani právního k nim nezaujal, z odůvodnění jeho rozsudku vůbec není možné seznat, zda je jeho právní názor skutečně takový, že je považuje za nerozhodné z hlediska hmotněprávního, jak dovozuje ve svém vyjádření Nejvyšší soud. Stěžovatelka se neztotožňuje s Nejvyšším soudem také v tom, že v dovolání formulovala toliko otázku procesněprávní, nikoliv hmotněprávní, což vedlo k závěru o nepřípustnosti dovolání. Stěžovatelka je totiž přesvědčena, že nesprávnost právního posouzení věci se může týkat jak výkladu práva hmotného, tak i výkladu práva procesního. Stejně tak stěžovatelka nesouhlasí s tvrzením Nejvyššího soudu, že otázku namítanou v ústavní stížnosti, zda chybná informace o možnostech léčby je rozhodná pro posouzení uplatněného nároku, vůbec neřešil. Stěžovatelka naopak upozorňuje, že tuto její námitku odmítl Nejvyšší soud s argumentem, že o porušení § 132 občanského soudního řádu by se jednalo v případě, že by soud pominul skutečnosti, jež jsou rozhodné pro posouzení důvodnosti uplatněného nároku. Pokud jde o hodnocení této otázky odvolacím soudem, stěžovatelka připomíná, že dle žalobních