II.ÚS 473/18

Ústavnímu soudu byl dne 6. 2. 2018 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel jeho prostřednictvím napadal výše uvedená vyrozumění státních zastupitelství.

Dříve, než Ústavní soud mohl rozhodnout ve věci samé, musel prověřit, zda jsou pro tento postup splněny všechny podmínky vymezené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Dospěl k závěru, že ústavní stížnost vykazuje vady, které jejímu věcnému projednání brání.

Podstatnou formální vadou projednávané ústavní stížnosti je absence právního zastoupení stěžovatele. Podle § 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu jsou fyzické a právnické osoby povinny nechat se v řízení před Ústavním soudem zastoupit advokátem v rozsahu stanoveném zvláštními předpisy, což se vztahuje již na samotné sepsání ústavní stížnosti. Podle § 4 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o advokacii), je advokátem ten, kdo je zapsán v seznamu advokátů vedeném Českou advokátní komorou. Pouze na advokáty ve smyslu zákona o advokacii dopadá výjimka z povinnosti právního zastoupení v řízení před Ústavním soudem [viz stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 42/15 ze dne 8. 10. 2015 (ST 42/79 SbNU 637; 290/2015 Sb.]. Stěžovatel, který je advokátem na Slovensku, však v rozporu s citovanými ustanoveními zákona o Ústavním soudu a zákona o advokacii právně zastoupen nebyl.

Z toho důvodu Ústavní soud přípisem ze dne 15. 2. 2018 vyzval stěžovatele k odstranění této vady a stanovil mu k tomu lhůtu 20 dnů. Výslovně také stěžovatele informoval, že se může podle ustanovení § 18 odst. 2 zákona o advokacii obrátit na Českou advokátní komoru se žádostí o určení advokáta. Současně ho poučil, že neodstranění vad návrhu v určené lhůtě zakládá důvod pro odmítnutí ústavní stížnosti podle § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Dne 13. 3. 2018 byl Ústavnímu soudu doručen přípis stěžovatele, ve kterém Ústavní soud informuje, že mu od jiných advokátů splňujících podmínky zákona o Ústavním soudu a zákona o advokacii bylo odmítnuto poskytnutí potřebné právní pomoci. Polemizuje s Ústavním soudem o výkladu výše citovaného stanoviska a předkládá úvahy, že trvání na požadavku zastoupení advokátem zapsaným v seznamu advokátů vedeném Českou advokátní komorou představuje přepjatý formalismus a může jít o diskriminaci. Plnou moc udělenou advokátovi nicméně nedoložil.

Ústavní soud v návaznosti na citované stanovisko pléna připouští, že právní úprava zastoupení před Ústavním soudem může vykazovat jisté systematické nedokonalosti (viz bod 24 citovaného stanoviska), a že český právní řád obecně nevykazuje potřebnou citlivost k unijním aspektům vzájemného uznávání profesní kvalifikace při úpravě postavení právníků se zahraničním právním vzděláním v řízeních před českými soudy (k tomu srov. nález sp. zn. nález sp. zn. II. ÚS 443/16 ze dne 25. 10. 2016). Zákonem o Ústavním soudu a výkladem citovaného stanoviska, ze kterého v našem kontextu plyne, že povinnosti být zastoupen před Ústavním soudem je zproštěn jen advokát ve smyslu zákona o advokacii, je však Ústavní soud vázán.

Vzhledem k tomu, že stěžovatel ve stanovené lhůtě tedy neodstranil vady svého podání, přestože byl poučen o následcích takového postupu, musel Ústavní soud za užití ustanovení § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jeho návrh odmítnout.