II.ÚS 4754/12 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 4754/12 ze dne 19. 11. 2013 N 193/71 SbNU 301 K otázce promlčitelnosti nároku podle § 60a zákona č. 219/2000 Sb.   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Jaroslava Fenyka a Stanislava Balíka (soudce zpravodaj) - ze dne 19. listopadu 2013 sp. zn. II. ÚS 4754/12 ve věci ústavní stížnosti Karla Hamšíka a Evy Hamšíkové, zastoupených Mgr. Davidem Řehákem, advokátem, se sídlem Holečkova 100/9, 150 00 Praha 5, proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 1978/2012-196 ze dne 12. září 2012 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 55 Co 547/2011-174 ze dne 13. března 2012, kterým byla z důvodu promlčení zamítnuta žaloba právního předchůdce stěžovatelů na uložení povinnosti vedlejšímu účastníkovi podat písemné ohlášení katastrálnímu úřadu o přechodu práva hospodaření k nemovitosti a uzavřít se žalobcem dohodu o bezúplatném převodu spoluvlastnického podílu k pozemku, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení a Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových jako vedlejšího účastníka řízení. Rozsudek Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 1978/2012-196 ze dne 12. září 2012 a rozsudek Městského soudu v Praze č. j. 55 Co 547/2011-174 ze dne 13. března 2012 se ruší. Odůvodnění I. 1. Včasnou ústavní stížností, která i v ostatním splňuje podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí jako právní nástupci žalobce, a to pro porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 1 odst. 2 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). 2. V odůvodnění svého návrhu stěžovatelé uvedli, že v jejich případě došlo k porušení práva na spravedlivý proces ústavně nekonformním výkladem ustanovení § 60a zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, v rozhodném znění, (dále též "ZMS") ze strany obecných soudů, a to soudu odvolacího a dovolacího, které dle nich spočívá v ústavně nekonformním posouzení otázky, zda se na povinnost organizačních složek státu bezúplatně převést pozemek tvořící jeden funkční celek s bytovým domem ve vlastnictví bytového družstva do vlastnictví tohoto bytového družstva, jak je stanoveno v § 60a odst. 1 citovaného zákona, vztahuje obecná promlčecí doba předvídaná ustanovením § 100 občanského zákoníku. 3. Stěžovatelé mají za to, že součástí práva vlastnit majetek je i legitimní očekávání nabytí majetku, přičemž pojem majetku může zahrnovat nejen existující majetek, ale i majetkové hodnoty, včetně pohledávek a práv, na jejichž splnění existuje určité legitimní očekávání. Postup obou soudů dle jejich názoru navíc zjevně zasahuje nikoli jen do práv a svobod jich samotných, ale i do práv a svobod všech vlastníků, kterým svědčí právo dle ustanovení § 60a ZMS a z toho vycházející právo legitimního očekávání nabytí vlastnického práva k pozemku (ve vlastnictví státu) tvořícímu jeden funkční celek s bytovým domem ve vlastnictví bytového družstva, resp. vlastníka již převedené bytové a nebytové jednotky v takovém domě. 4. Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že interpretace a aplikace práva, v dané věci § 60a ZMS, za použití ustanovení o obecné promlčecí lhůtě dle dosavadního občanského zákoníku oběma soudy ve svém důsledku znamená, že nároky všech vlastníků v České republice jsou promlčeny již od 2. 7. 2004. Oba soudy dle nich dospěly k tomu, že stát není povinen plnit to, co mu ukládá zákon, "tj. napravit diformitu vlastnictví pozemku a stavby, která vychází již ze starořímské zásady superficies solo cedit a která je součástí všech moderních kontinentálních právních úprav (včetně úpravy nového občanského zákoníku)." Kdo tedy nežaloval stát do tohoto data, nemá dle mínění stěžovatelů nárok na nápravu tohoto nežádoucího stavu. Právní úprava obsažená v § 60a ZMS se tak podle stěžovatelů stává v důsledku aplikace obou soudů úpravou čistě obsoletní, a to jen v důsledku přepjaté formální aplikace práva, která naprosto opomíjí skutečnost, že stát z důvodu liknavosti a neochoty nesplnil tuto svou zákonnou povinnost. 5. Stěžovatelé poukázali na odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu, v němž soud na jeho závěr poznamenal, že "neskrývá překvapení nad postupem státu, v jehož zájmu by mělo být postavit najisto právní vztahy k nemovitostem, které jsou v jeho vlastnictví a současně tvoří jeden funkční celek s nemovitostmi ve vlastnictví soukromých osob. Právě stát by v takových situacích měl být tím, kdo dispoziční úkon v podobě převodu příslušného podílu na nemovitosti iniciuje. O to víc je zarážející, že stát v projednávané věci uplatňuje námitku promlčení takového nároku. Soud též v této souvislosti poukazuje na právní úpravu nového občanského zákoníku, která se vrací k principu římského práva, podle něhož je pozemek právně spojen (součást) se stavbou - superficies solo cedit (§ 3054 a násl.)," z čehož stěžovatelé dovozují, že ani Nejvyšší soud nedostál své povinnosti poskytnout jejich základnímu právu adekvátní ochranu, "ač sám tuto deformaci práva dobře pochopil." Způsob interpretace jednoduchého práva oběma soudy je tak dle stěžovatelů výrazem deformace práva, v jehož důsledku mohou přetrvávat dosavadní pokřivení a nespravedlnosti. 6. Stěžovatelé rovněž vyzdvihli, že smyslem celého ustanovení § 60a ZMS je bezúplatný převod pozemků ve státním vlastnictví, které tvoří jeden funkční celek s bytovým domem ve vlastnictví bytového družstva, příp. vlastníka již převedené bytové a nebytové jednotky v takovém domě, neboť nejednotnost vlastnictví těchto nemovitostí s ohledem na charakter jejich užívání je nežádoucí. Dle názoru stěžovatelů zákonodárce ani jiný smysl uvedeného zákona zamýšlet nemohl, jelikož v opačném případě by se muselo jednat o zákon nepochopitelný a vadný, který by umožňoval pokračování právní nejistoty a libovůle státu při nakládání s majetkem. Cílem a smyslem této právní úpravy ZMS je dle nich mj. rozumné definitivní dořešení nejednotnosti vlastnictví těchto nemovitostí. Výše uvedený právní názor "vychází mimo jiné z rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 28 Cdo 5387/2007, kterým Nejvyšší soud rozhodl ve skutkově a právně téměř totožné věci o pasivní legitimaci žalovaného k bezúplatnému převodu citovaných pozemků." 7. Stěžovatelé dále uvedli, že není přípustné, aby stát jakožto povinný subjekt spoléhal na uplynutí v zákoně nestanovené tříleté lhůty a po jejím uplynutí a po více než pěti letech sporu vznášel účelovou a vykonstruovanou námitku promlčení. Naopak, smyslem této úpravy je dle jejich názoru povinnost státu převést předmětné pozemky tak, aby došlo s ohledem na charakter jejich užívání k dosažení citované jednotnosti vlastnictví domu a pozemků pod domem, resp. pozemků tvořících jeden funkční celek s takovým domem. Námitka promlčení je tak dle názoru stěžovatelů zjevně vykonstruovaná a v rozporu s dobrými mravy a tento právní názor o promlčitelnosti nároku (resp. povinnosti) dle ustanovení § 60a ZMS je v rozporu s principem legitimního očekávání oprávněných subjektů ohledně nabytí vlastnictví předmětného pozemku. Bylo by tak proti smyslu samotného zákona, aby se nárok podle § 60a odst. 5 ZMS promlčoval, a tím bylo "bráněno dosažení požadované jednotnosti vlastnictví". 8. Na závěr své ústavní stížnosti stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud ústavní stížností dotčená soudní rozhodnutí zrušil. II. 9. Ústavní soud si k projednání věci vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 5 vedený pod sp. zn. 34 C 258/2010, z něhož zjistil následující skutečnosti. 10. Právní předchůdce stěžovatelů, pan Zdeněk Vokurka, se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 5 domáhal uložení povinnosti vedlejšímu účastníkovi, v původním řízení žalovanému, podat písemné ohlášení u Katastrálního úřadu pro hl. m. Prahu, katastrální pracoviště Praha, osvědčující podle § 10 písm. b) zákona č. 219/2000 Sb. přechod práva hospodaření k nemovitosti parc. č. X - zastavěná plocha a nádvoří, zapsané v katastru nemovitostí pro katastrální území Košíře, obec Praha, na listu vlastnictví č. Y, na vedlejšího účastníka, a uložení mu povinnosti uzavřít s žalobcem dohodu o bezúplatném převodu spoluvlastnického podílu ve výši 1660/24947 k pozemku - zastavěná plocha a nádvoří, zapsaného v katastru nemovitostí pro katastrální území Košíře, obec Praha, na listu vlastnictví č. Y. 11. V průběhu řízení před nalézacím soudem uplatnil vedlejší účastník námitku promlčení. Ve věci následně rozhodl Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 17. 8. 2011 č. j. 34 C 258/2010-125, kterým žalobě vyhověl, když rozhodl, že vedlejší účastník je povinen podat písemné ohlášení u katastrálního úřadu o přechodu práva hospodaření k předmětné nemovitosti, a rovněž jej zavázal uzavřít s žalobcem dohodu o bezúplatném převodu spoluvlastnického podílu