II.ÚS 559/23

Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), brojí stěžovatel proti v záhlaví označenému usnesení Nejvyššího soudu, usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 (dále jen "obvodní soud"), neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená v čl. 1, čl. 11 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel byl napadeným rozsudkem obvodního soudu uznán vinným ze spáchání přečinu neoprávněného podnikání podle § 251 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), pro který mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 48 měsíců. Dále byl stěžovateli uložen peněžitý trest v počtu 90 denních sazeb při výši denní sazby 1 600 Kč, tedy v celkové výměře 144 000 Kč, který měl být zaplacen ve 48 splátkách po 3 000 Kč měsíčně, přičemž výhoda splátek peněžitého trestu odpadne, pokud nebude dílčí splátka včas splacena.

Skutek, pro který byl stěžovatel odsouzen, spočíval v tom, že nejméně v období od 5. 1. 2016 do 17. 10. 2019 nabízel pod hlavičkou X na internetových stránkách www.X.cz široké veřejnosti za úplatu zahraniční expedice, tj. poskytoval služby odpovídající zákonné definici zájezdu, a to vše bez živnostenského oprávnění. Obvodní soud dospěl k závěru, že si stěžovatel musel být vědom nelegálnosti svého počínání, když aktivně zastíral povahu své činnosti i skutečný zisk, který trestná činnost prokazatelně generovala.

Proti rozsudku podal stěžovatel odvolání, které městský soud napadeným usnesením zamítl, když dospěl k závěru, že stěžovatel svým jednáním naplnil všechny znaky skutkové podstaty neoprávněného podnikání a zcela bezpochyby mu byl s ohledem na objem činnosti a její dlouhodobost prokázán úmysl získávat si zahraničními expedicemi trvalejší zdroj finančních prostředků.

Usnesení městského soudu stěžovatel napadl dovoláním, jež Nejvyšší soud odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) zákona č. 141/1961 Sb. trestního řádu (dále jen "trestní řád") svým napadeným usnesením. Většina uplatněných námitek neodpovídala žádnému z dovolacích důvodů a k námitce zřejmé nedobytnosti uloženého peněžitého trestu Nejvyšší soud uvedl, že obvodní soud postupoval při odhadu majetkových poměrů stěžovatele správně, jeho úvaha v tomto ohledu nevykazuje libovůli, naopak pečlivě zvážil poměry stěžovatele, jeho zdravotní stav a i možnost výdělku.

Stěžovatel předloženou ústavní stížností brojí především proti uloženému peněžitému trestu v celkové výměře 144 000 Kč. Namítá, že trestní soudy v rozporu se zákonnými zásadami platnými pro ukládání peněžitého trestu nesprávně posoudily jeho majetkové a osobní poměry, když zejména nereflektovaly skutečnost, že stěžovatel je dlouhodobě odkázán na dávky pomoci v hmotné nouzi, upozadily jeho špatný zdravotní stav a naopak vyšly z ničím nepodložené hypotézy, že je schopen výkonu zaměstnání, když mohl v řečených letech neoprávněně podnikat. Stěžovatel považuje peněžitý trest uložený v deklarované výši za protiústavní a porušující jeho základní práva a svobody, neboť neodpovídá jeho majetkovým poměrům, je nevymahatelný a pro jeho osobu prokazatelně likvidační. Své závěry ohledně porušení základních principů při uložení peněžitého trestu v nepřiměřené výši podpořil odkazy na nálezy Ústavního soudu [srovnej nález sp. zn. Pl. ÚS 4/95 ze dne 7. 6. 1995 (N 29/3 SbNU 209), nález sp. zn. Pl. ÚS 3/02 ze dne 13. 8. 2002 (N 105/27 SbNU 177.) a nález sp. zn. Pl. ÚS 38/02 ze dne 9. 3. 2002 (N 36/32 SbNU 345); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejně dostupná na https://nalus.usoud.cz]. S ohledem na výše uvedené navrhl, aby rozhodnutí napadená ústavní stížností byla zrušena.

Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

Poté, co se Ústavní soud seznámil s argumentací stěžovatele, napadenými rozhodnutími a dalšími stěžovatelem přiloženými dokumenty, dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li však ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavní soud posoudil závěry trestních soudů a dospěl k závěru, že není důvod ke kasačnímu zásahu.

Ústavní soud konstatuje, že ačkoliv stěžovatel napadl všechna rozhodnutí v meritorní linii v plném rozsahu, vymezuje se argumentačně pouze proti výroku, kterým mu byl uložen peněžitý trest. Ústavní soud proto připomíná, že mu zásadně nepřísluší vyjadřovat se k výši a druhu uloženého trestu [srov. nález ze dne 24. 4. 2008 sp. zn. II. ÚS 455/05 (N 74/49 SbNU 119)], neboť rozhodování soudů je v této oblasti nezastupitelné (srov. čl. 90 Ústavy a čl. 40 odst. 1 Listiny). Ústavní soud je oprávněn zasáhnout pouze v případě, že by soudy nerespektovaly zásadu zákonnosti ukládaného trestu (srov. čl. 39 Listiny). Toto pochybení by mohlo nastat v případě, že soud uloží druh trestu zákonem nedovolený, výše trestu se pohybuje mimo rozsah zákonem stanovené sazby, nejsou respektována pravidla modifikující tuto sazbu či upravující trestání v případě mnohosti trestné činnosti, příp. při stanovení konkrétní výměry zvoleného trestu jsou zcela opomenuty rozhodující okolnosti pojící se k osobě pachatele a ke spáchanému trestnému činu, resp. je zde extrémní nevyváženost prvku represe a prevence [např. usnesení ze dne 23. 1. 2014 sp. zn. I. ÚS 2613/13 a ze dne 5. 3. 2015 sp. zn. III. ÚS 2925/14 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z https://nalus.usoud.cz)]. O tyto případy se však v posuzovaném případě zcela zjevně nejedná.

Stěžejní argumentace stěžovatele vychází z toho, že trestní soudy neposoudily dostatečně jeho majetkové a osobní poměry. Ústavní soud zdůrazňuje, že stěžovatelem předložené výhrady jsou obdobné povahy jako ty, s nimiž se již zejména Nejvyšší soud patřičně vypořádal, a to způsobem, který odpovídá požadavkům na obsah řádného odůvodnění, který navíc nevzbuzuje žádné podezření, že trestní soudy pochybily v mezích, které vyžaduje ústavní pořádek. Ústavní soud shledal, že stěžovateli byl peněžitý trest uložen na základě odůvodněné úvahy soudu, kdy zjištěný a popsaný účel trestné činnost byl logicky spojen s utajováním zdrojů příjmů, které bezpochyby ovlivnily celkový přehled majetkových poměrů stěžovatele, a jejichž reálnou výši nebylo možné objasnit. Byť se stěžovatel prezentuje jako nemocný člověk, který žije ve skromných poměrech a finančně mu vypomáhá rodina, bylo zjištěno, že provozování zahraničních expedic bylo ziskové a stěžovateli v jejich výkonu zdravotní omezení nebránilo. Uložený peněžitý trest lze hodnotit zejména s ohledem na okolnosti případu, kdy stěžovatel oproti jiným řádně podnikajícím a pracujícím subjektům dlouhodobě nedodržuje své základní zákonné povinnosti, nevede účetnictví ani neplatí daně, za zcela adekvátní.

Pro úplnost hodno dodat, že stěžovatelem odkazované nálezy Ústavního soudu nejsou k posuzované věci přiléhavé, neboť byly vydány ve skutkově a právně odlišných věcech, kdy bylo rozhodováno v oblasti správního trestání, které vychází z jiných principů a jiné míry přísnosti při ukládání sankcí. Ústavní soud dospěl k závěru, že napadená rozhodnutí nevybočují ve vztahu k výši uloženého peněžitého trestu z Ústavou stanoveného rámce, jejich odůvodnění považuje za ústavně konformní a není důvod je zpochybňovat.

Ústavní soud proto ústavní stížnost stěžovatele odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.