II.ÚS 560/15 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 560/15 ze dne 1. 4. 2016 N 57/81 SbNU 27 Přepjatý formalismus obecných soudů ve vztahu k označení účastníka řízení   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - senátu složeného z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka - ze dne 1. dubna 2016 sp. zn. II. ÚS 560/15 ve věci ústavní stížnosti Ing. Jitky Lazarčíkové, zastoupené Mgr. Martinou Klvaňovou, advokátkou, se sídlem Těšnov 5, Praha 1, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 27. 6. 2012 č. j. 14 C 189/2011-35, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 3. 2013 č. j. 23 Co 547/2012-68 a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2014 č. j. 21 Cdo 3063/2013-85, jimiž byla zamítnuta stěžovatelčina žaloba a bylo odmítnuto stěžovatelčino dovolání v pracovněprávním sporu o trvání stěžovatelčina pracovního poměru, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 10, Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení. I. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 27. 6. 2012 č. j. 14 C 189/2011-35, rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 13. 3. 2013 č. j. 23 Co 547/2012-68 a usnesením Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2014 č. j. 21 Cdo 3063/2013-85 bylo porušeno právo stěžovatelky na spravedlivý proces, zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Tato rozhodnutí se proto ruší. Odůvodnění I. Průběh řízení před Ústavním soudem, podstatný obsah spisu a rekapitulace ústavní stížnosti 1. Dne 22. 2. 2015 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka se jí domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její právo na spravedlivý proces (zahrnující zásadu rovnosti účastníků řízení) zejména dle čl. 36 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 90 a 96 Ústavy a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z vyžádaného spisového materiálu Obvodního soudu pro Prahu 10 sp. zn. 14 C 189/2011, jakož i ze samotné ústavní stížnosti vyplývá, že se stěžovatelka žalobou domáhala určení, že "pracovní poměr založený pracovní smlouvou ze dne 28. 2. 2007 ve znění jmenování do funkce vedoucího odboru výstavby Úřadu městské části Praha 15 ze dne 30. 8. 2007 trvá". Podání žaloby zdůvodnila tím, že dne 2. 12. 2010 jí byla doručena výpověď z pracovního poměru z výpovědního důvodu podle ustanovení § 52 písm. c) zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákoník práce"). Dne 16. 12. 2010 stěžovatelka písemně sdělila žalované, že výpověď považuje za neplatnou. Dne 21. 12. 2010 podala stěžovatelka u Obvodního soudu pro Prahu 10 žalobu na určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 27. 4. 2011 č. j. 14 C 115/2010-13 bylo pravomocně určeno, že výpověď z pracovního poměru ze dne 2. 12. 2010 daná stěžovatelce žalovanou (Úřad městské části Praha 15) je neplatná. Žalované byla současně tímto rozsudkem uložena povinnost nahradit stěžovatelce náklady řízení. 3. Na základě citovaného rozsudku pro uznání došlo mezi stěžovatelkou a žalovanou k jednání ohledně dalšího zaměstnání stěžovatelky. Dohody však dosaženo nebylo, neboť stěžovatelce byla nabídnuta toliko pozice referenta stavebního úřadu městské části Praha 15 či jiné městské části v Praze. Tuto možnost však stěžovatelka odmítla a trvala na zaměstnávání v souladu se svou pracovní smlouvou a jmenováním do funkce vedoucího zaměstnance. Proto také stěžovatelka žalované písemně sdělila, že trvá na dalším zaměstnávání, přičemž se následně dostavila k žalované za účelem převzetí plnění pracovních úkolů vyplývajících z jejího pracovního poměru. Jelikož tedy stěžovatelka písemně oznámila žalované, že trvá na dalším zaměstnávání, nepřichází v úvahu zákonná fikce podle ustanovení § 69 zákoníku práce ve znění do 31. 12. 2011 o skončení pracovního poměru; pracovní poměr tak podle jejího názoru trvá i po 28. 2. 2011. 4. Obvodní soud však žalobu stěžovatelky v záhlaví citovaným rozsudkem zamítl. Dovodil totiž, že mezi účastníky řízení, tedy stěžovatelkou a městským úřadem Prahy 15, vznikl pracovní poměr na základě pracovní smlouvy ze dne 28. 2. 2007, ve které byl zaměstnavatel nesprávně označen jako Úřad městské části Praha 15. Posléze byla žalobkyně jmenována do funkce vedoucí odboru městské části Praha 15, zastoupené tajemnicí Úřadu městské části Praha 15. I když tedy podle obvodního soudu došlo v pracovní smlouvě k nesprávnému označení zaměstnavatele, lze dovodit, že výkonem pracovní činnosti stěžovatelky a následným jmenováním správným subjektem byla tato vada zhojena. Dále obvodní soud odkázal na ustanovení § 81 odst. 5 zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, ve znění pozdějších předpisů, a uzavřel, že tajemník úřadu městské části má postavení stejné jako ředitel Magistrátu hlavního města Prahy, takže tajemnice Úřadu městské části Praha 15 byla oprávněna dát stěžovatelce výpověď. Jestliže naopak stěžovatelka podala žalobu o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru proti Úřadu městské části Praha 15, učinila tak vůči subjektu, jenž nemá způsobilost vystupovat v pracovněprávních vztazích. Pracovní poměr stěžovatelky tedy skončil uplynutím výpovědní doby ke dni 28. 2. 2010, neboť stěžovatelka nepodala žalobu proti městské části Praha 15 ve lhůtě dvou měsíců podle ustanovení § 72 zákoníku práce. Proto se soud prvního stupně nemohl zabývat neplatností výpovědi z pracovního poměru ani jako otázkou předběžnou. 5. K odvolání stěžovatelky městský soud rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil ve výroku o věci samé (výrok I) a ve výroku o nákladech řízení prvostupňové rozhodnutí změnil tak, že žalované nepřiznal právo na náhradu nákladů nalézacího řízení (výrok II), jakož ani odvolacího řízení (výrok III). Podle odvolacího soudu údaj o zaměstnavateli na pracovní smlouvě nemůže mít sám o sobě vliv na posouzení legitimace žalované při ukončení pracovního poměru. Stejně tak na posouzení této otázky nemůže mít vliv ani shora citovaný rozsudek pro uznání vydaný Obvodním soudem pro Prahu 10. Jestliže tímto rozsudkem bylo rozhodnuto, že výpověď z pracovního poměru je neplatná, pak se tak stalo ve vztahu k účastníkovi, který není nositelem práv a povinností vyplývajících z pracovněprávních vztahů. Pochybení stěžovatelky při podání žaloby směřující proti nesprávně označenému subjektu ohledně neplatnosti výpovědi z pracovního poměru tak nelze podle městského soudu v řízení o trvání pracovního poměru napravit. Konečně nelze podle městského soudu odhlédnout ani od skutečností, že "v textu výpovědi, dané žalobkyni, byl jasně a určitě označen subjekt, který jí výpověď dal, z jakého důvodu, a kým byl podepsán, i postavení žalobkyně jako vedoucí odboru výstavby, a text na listině o jejím jmenování označoval zaměstnavatele a osobu, která jeho jménem v pracovně-právních vztazích vystupovala, a která činila ve vztahu k žalobkyni úkony vyplývající právě z tohoto pracovně-právního vztahu". 6. Dovolání stěžovatelky bylo v záhlaví citovaným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto, neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu je podle Nejvyššího soudu v souladu s ustálenou rozhodovací praxí, a to jak co do nemožnosti přezkoumávat platnost rozvázání pracovního poměru jako předběžnou otázku, tak i ohledně toho, zda obecní úřad jako orgán obce má způsobilost vystupovat v pracovněprávních vztazích svým jménem. Podala-li stěžovatelka v předchozím řízení žalobu na určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru ve smyslu § 72 zákoníku práce proti subjektu, který neměl způsobilost vystupovat v pracovněprávních vztazích, nelze z toho podle Nejvyššího soudu úspěšně dovozovat, že pravomocným soudním rozhodnutím (shora citovaným rozsudkem pro uznání) byla určena neplatnost rozvázání pracovního poměru. 7. Stěžovatelka v ústavní stížnosti zejména zdůrazňuje, že soudy v řízení, z něhož vzešla ústavní stížností napadená rozhodnutí, zcela přehlédly, že Obvodní soud pro Prahu 10 v řízení vedeném pod sp. zn. 14 C 115/2010 musel ještě předtím, než obeslal Úřad městské části Praha 15, zkoumat, zda je splněna podmínka řízení spočívající ve správném označení účastníka řízení a v jeho pasivní legitimaci. Dále je podle stěžovatelky přinejmenším zarážející, že ačkoliv byl Úřad městské části Praha 15, jako žalovaná strana, vyzván kvalifikovanou výzvou Obvodního soudu pro Prahu 10 k podání vyjádření v této věci, na tuto výzvu žádným způsobem nereagoval a své vyjádření ve smyslu, že v této věci není pasivně legitimován, soudu nepředložil. Dále soudy ve věci stěžovatelky nezohlednily, že při podání žaloby o určení neplatnosti výpovědi stěžovatelka vycházela z obsahu pracovní smlouvy a z obsahu korespondence ve