II.ÚS 565/23

Dne 28. 2. 2023 bylo Ústavnímu soudu doručeno podání označené jako ústavní stížnost, které podal stěžovatel sám; z jeho kontextu a přílohy lze dovodit, že směřuje proti shora označenému usnesení Nejvyššího soudu.

Ústavní soud přezkoumal, zda uvedené podání stěžovatele označené jako ústavní stížnost splňuje procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Dospěl přitom k závěru, že - stejně jako v desítkách dalších podání téhož stěžovatele - tomu tak není. Stěžovatelova ústavní stížnost trpí zjevnými vadami, neboť stěžovatel není zastoupen advokátem (§ 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) zmocněným k tomu opatrovníkem stěžovatele (viz níže); v ústavní stížnosti chybí argumentace o porušení stěžovatelových základních práv nebo svobod zaručených ústavním pořádkem [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] a obsah ústavní stížnosti je na samé hranici srozumitelnosti (též vzhledem k tomu, že text je téměř nečitelný).

K výše uvedenému přistupuje ještě další okolnost. Podle § 20 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s § 63 zákona o Ústavním soudu, každý může před soudem jako účastník samostatně právně jednat (procesní způsobilost) v tom rozsahu, v jakém je svéprávný. V rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 18. 12. 2019, č. j. 70 Co 255/2019-2770, jehož obsah je Ústavnímu soudu znám z úřední činnosti, se uvádí, že stěžovatel byl omezen ve svéprávnosti na dobu pěti let tak, že je schopen samostatně právně jednat jen v běžných záležitostech každodenního života (výrok I.) a že jeho opatrovníkem byla jmenována obec B. (výrok II.).

Z úřední činnosti (věc vedená pod sp. zn. IV. ÚS 808/20) je Ústavnímu soudu známo, že obec B. s podáními stěžovatele souhlasí "pokud podaná stížnost nemá žádné vady a nedostatky". Tato podmínka však splněna není, ač na její splnění byl již stěžovatel opakovaně upozorňován.

Řízení o ústavní stížnosti není běžnou záležitostí každodenního života, naopak je to právní prostředek ultimae rationis. Ústavní stížnost podal sám stěžovatel, který je omezen ve svéprávnosti ve shora uvedeném rozsahu, a ustanovený opatrovník se (s ohledem na výše uvedené) k podání stěžovatele nepřipojil.

Ústavní soud proto shrnuje, že ústavní stížnost podal sám stěžovatel, který je omezen ve svéprávnosti ve shora uvedeném rozsahu, a ustanovený opatrovník se (s ohledem na výše uvedené) k podání stěžovatele nepřipojil. Na základě těchto skutečností Ústavní soud uzavírá, že ústavní stížnost byla podána osobou neoprávněnou, a proto ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu. K výše uvedenému lze dodat, že i v případě odhlédnutí od omezení stěžovatelovy svéprávnosti by jeho ústavní stížnost musela být rovněž odmítnuta, a to pro neodstraněné vady podle § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu.