II.ÚS 625/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 625/20 ze dne 20. 7. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Římskokatolické farnosti Malonty, se sídlem Farské náměstí 80, Kaplice, zastoupené JUDr. Matoušem Jírou, advokátem se sídlem 28. října 1001/3, Praha 1, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. 9. 2017 č. j. 11 C 75/2016-155, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 12. 2018 č. j. 4 Co 281/2017-184 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2019 č. j. 28 Cdo 3669/2019-233, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění 1. Výše označená stěžovatelka podala v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost, v níž tvrdila, že bylo porušeno její základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny. V ústavní stížnosti navrhovala, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil shora označené usnesení Nejvyššího soudu a rozsudky Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") a Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud"). 2. Z ústavní stížnosti jakož i z napadeného usnesení Nejvyššího soudu a rozsudků vrchního soudu a krajského soudu se podává, že předmětem nyní posuzovaného řízení před obecnými soudy byla žaloba, kterou se stěžovatelka po žalované České republice - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových domáhala vydání pozemků v obci a k. ú. Malonty, a to části parcely č. 1992, označené v geometrickém plánu AGROPOZ CB s. r. o. č. 484-107/15 jako parcela č. 1992/2, části parcely č. 841/30, označené v geometrickém plánu AGROPOZ CB s. r. o. č. 484-107/2015 jako parcela č. 1841/31, části parcely č. 1841/30 označené v geometrickém plánu AGROPOZ CB s. r. o. č. 491-112/2015 jako parcela č. 1841/33, částí parcely č. 16/12 označených v geometrickém plánu AGROPOZ CB s. r. o. č. 484-107/2015 jako parcely č. 16/71 a č. 16/73, parcely č. 2191 a nahrazení rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Jihočeský kraj, č. j. 355673/2013/R1713/RR13868 ze dne 29. 12. 2015. 3. Krajský soud napadeným rozsudkem žalobu zamítl. Po provedeném dokazování dospěl soud stran skutkových zjištění k závěru, že sporné parcely byly ve vlastnictví právního předchůdce stěžovatelky - farního beneficia Malonty až do vydání konfiskační vyhlášky Okresní státní komise v Kaplici dne 18. 10. 1945, vyvěšené dne 10. 11. 1946 a sejmuté dne 26. 11. 1946. Stran svého postupu soud konstatoval, že jakkoliv skutečnosti upřesňující vydání a doručení předmětné vyhlášky vyšly najevo až po skončení prvního jednání ve věci, konkrétně z důkazů získaných ze spisu téhož soudu pod sp. zn. 11 C 124/2016, nebyly porušeny procesní práva stěžovatelky, která byla vyzvána v doplnění tvrzení a předložení důkazů k vyvrácení nově zjištěných skutečností a důkazů. Dále soud uvedl, že k otázce konfiskace podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa (dále jen "dekret č. 12/1945 Sb."), se soudní judikatura sjednotila na závěru, že nebylo zapotřebí zápisu vlastnického práva v pozemkové knize, jelikož k jeho přechodu docházelo ex lege ke dni účinnosti dekretu k datu 23. 6. 1945. Správní orgány následně vydávaly rozhodnutí o konfiskaci (konfiskační výměry či vyhlášky), které však měly pouze deklaratorní charakter, nicméně bylo jich zapotřebí k dovršení procesu konfiskace. Nebylo v nich však nutno majetek jakkoliv specifikovat (dotčený subjekt byl rozhodnutím dostatečně kategorizován a konfiskace se vztahovala na veškerý jeho majetek). Soudy v občanskoprávním řízení jsou těmito rozhodnutími vázány. Pokud však byla taková rozhodnutí vydána před 25. 2. 1948, je přezkumná činnost v občanskoprávním řízení omezena na otázku, zda se jedná o správní akt (a nikoliv paakt), byl-li vydán v mezích pravomoci příslušného správního orgánu a zda je pravomocný nebo vykonatelný (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2016 sp. zn. 28 Cdo 1604/2016, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2002 sp. zn. 22 Cdo 2148/2001, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2005 sp. zn. 28 Cdo 2020/2005, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2010 sp. zn. 28 Cdo 911/2010 aj.). Předmětná vyhláška Okresní správní komise v Kaplici byla vydána (a doručena) před počátkem rozhodného období, soud ji tudíž přezkoumal v souladu s výše citovanou judikaturou pouze z naznačených formálních hledisek, jelikož její věcný přezkum (mj. i otázka, zda byla vůči právnímu předchůdci stěžovatelky směrována důvodně) byl vyloučen. Dospěl přitom k závěru, že stěžovatelka není oprávněnou osobou ve smyslu § 3 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů, neboť její právní předchůdce neutrpěl majetkovou křivdu ve smyslu § 5 tamtéž a nárok na naturální restituci uplatněný touto žalobou není důvodný. 4. Vrchní soud napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu nižší instance; změnil jej pouze co do výše náhrady nákladů řízení. Závěry krajského soudu posoudil jako správné, přičemž v odůvodnění rozsudku upozornil též na stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl.ÚS-st. 21/05 ze dne 1. 11. 2005 (ST 21/39 SbNU 493; 477/2005 Sb.) a uzavřel, že významná je v dané věci skutečnost, že ke konfiskaci skutečně došlo a tato skutečnost byla deklarována vyhláškou Okresní správní komise v Kaplici ze dne 18. 10. 1945 (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 25. 3. 1997 sp. zn. I. ÚS 194/96, nález Ústavního soudu ze dne 13. 6. 2000 sp. zn. I. ÚS 129/99 či usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 11. 1994 sp. zn. IV. ÚS 89/94). Současně se soud zabýval námitkou stěžovatelky o pochybení krajského soudu při prolomení zásady koncentrace řízení. Vrchní soud přitom zdůraznil, že postup soudu prvního stupně obstojí. K tomu dodal, že krajský soud naplnil zásadu pravdivosti svého rozhodnutí tím, že provedl důkazy, o jejichž existenci se (objektivně) dozvěděl z úřední činnosti až po vzniku účinků koncentrace řízení skončením prvního jednání ve věci podle § 250d odst. 1 občanského soudního řádu, aniž by tím nepřiměřeně zasáhl do hospodárnosti soudního řízení, resp. jeho délky, a to i z hlediska práva účastníků na projednání jejich věci v přiměřené době. Svým postupem soud nikterak neporušil ani princip rovnosti účastníků řízení, když v nezbytném rozsahu umožnil účastníkům se k provedeným důkazům vyjádřit, uplatnit rozhodující skutečnosti k jejich vlastnímu prospěchu a k prokázání těchto skutečností navrhnout důkazy. Stěžovatelce pak bylo dáno v tomto směru i poučení podle § 118a odst. 2 občanského soudního řádu, a tudíž nelze rozsudek soudu prvního stupně považovat ani za tzv. překvapivé rozhodnutí. 5. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky napadeným usnesením odmítl. K uplatňovaným námitkám uvedl, že odvolací soud se v napadeném rozhodnutí nijak neodklonil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, tak jak se ustálila po vydání sjednocujícího stanoviska Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05, a na níž není důvodu čehokoliv měnit. Rovněž označil jako správný závěr vrchního soudu, že zákonné předpoklady restituce stěžovatelkou nárokovaných nemovitých věcí dle zákona č. 428/2012 Sb. nejsou naplněny, když k jejich odnětí došlo mimo rozhodné období (od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990). Dále se Nejvyšší soud zabýval tvrzením stěžovatelky, podle níž krajský soud ve věci neoprávněně prolomil zásadu koncentrace řízení a sám po skončení prvního jednání vyhledával důkazy a zjišťoval z jiného spisu skutečnosti rozhodné pro danou věc, čímž zasáhl do principu rovnosti účastníků řízení. K tomu Nejvyšší soud konstatoval, že soudy dosáhly poznatků pro jejich skutkových závěr a jeho hodnocení postupem podle § 121 občanského soudního řádu, protože soudu prvního stupně byla z jeho úřední činnosti známa skutečnost významná pro rozhodnutí v této věci (navíc šlo o věc, v níž vystupovala stěžovatelka jako účastník řízení). Sám fakt, že soudy získaly určitý poznatek z vlastní úřední činnosti, nepředstavuje aktivismus, neboť se nejedná o činnost, jež by spočívala ve vlastním vyhledání skutečností či důkazů. Právní doktrína, kterou aproboval i Ústavní soud ve své rozhodovací praxi (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 5. 200, sp. zn. IV. ÚS 97/07, či ze dne 21. 4. 2009 sp. zn. I. ÚS 2945/07), rovněž zastává názor, že ke skutečnostem soudu známým z jeho úřední činnosti je soud povinen přihlížet bez ohledu na to, zda byly účastníky tvrzeny (viz též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2016 sp