II.ÚS 664/19 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 664/19 ze dne 27. 4. 2020 N 74/99 SbNU 406 K rozlišení skutkových a právních otázek uplatněných v dovolání ve vztahu k určení výše náhrady nákladů na péči   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky A. S., zastoupené JUDr. Filipem Matoušem, advokátem, se sídlem Lazarská 6, Praha 2, proti výroku I rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2018 č. j. 25 Cdo 1592/2017-751, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení a Cestovní kanceláře FISCHER, a. s., zastoupené Mgr. Ilonou Kindlovou, advokátkou, se sídlem Hvězdova 1716/2b, Praha 4, jako vedlejší účastnice řízení, takto: I. Výrokem I rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2018 č. j. 25 Cdo 1592/2017-751 bylo porušeno právo stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ve spojení s právem na ochranu fyzické integrity podle čl. 7 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Výrok I rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2018 č. j. 25 Cdo 1592/2017-751 se proto ruší. Odůvodnění I. Vymezení věci a předchozí průběh řízení 1. Stěžovatelka se podanou ústavní stížností domáhá zrušení výroku I v záhlaví označeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím bylo porušeno její právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Jak vyplývá z ústavní stížnosti, přiložených rozhodnutí a vyžádaného soudního spisu, stěžovatelka se na jaře roku 2005 zúčastnila se svým manželem zájezdu do Egypta organizovaného cestovní kanceláří Cestovní kancelář FISCHER, a. s., (dále jen "vedlejší účastnice"). Na jednodenním výletě do Káhiry, zakoupeném od vedlejší účastnice, došlo během cesty autobusem k nehodě, během které autobus ve velké rychlosti najel na písečnou dunu na vozovce, v důsledku čehož stěžovatelka utrpěla tříštivé poranění hrudního obratle. V důsledku nehody došlo u stěžovatelky k poškození míchy a paraplegii, poruše svěračů močového měchýře a konečníku, sexuální disfunkci, atrofii svalstva dolních končetin, hypotrofii kůže se sklonem k tvorbě proleženin a defektů a k omezení pohybu hrudníku těžkého stupně. Zatímco před nehodou žila stěžovatelka aktivním životem, po nehodě je upoutána na invalidní vozík, pozbyla možnost jakékoli seberealizace, psychicky strádá, musí užívat řadu léků a je zcela odkázána na péči a pomoc druhých. 3. V roce 2007 podala stěžovatelka společně se svým manželem k Obvodnímu soudu pro Prahu 3 (dále jen "nalézací soud") proti vedlejší účastnici žalobu na náhradu újmy na zdraví, konkrétně se domáhala přiznání bolestného a náhrady za ztížení společenského uplatnění, náhrady nákladů léčení a náhrady nákladů spojených s péčí o nesoběstačnou osobu a její domácnost (dále jen "náhrada nákladů na péči"). Nalézací soud nejprve rozhodl mezitimním rozsudkem (pravomocným ke dni 25. 5. 2009), že žaloba je co do základu nároku po právu, neboť je dána odpovědnost vedlejší účastnice za stěžovatelčinu újmu na zdraví. Dne 28. 7. 2014 obecné soudy dospěly k pravomocnému rozhodnutí o přiznání bolestného ve výši 98 400 Kč s příslušenstvím a náhrady ztížení společenského uplatnění ve výši 3 213 000 Kč s příslušenstvím. 4. V další fázi řízení nalézací soud rozhodoval o zbytku nároku, a to konkrétně o náhradě účelně vynaložených nákladů spojených s léčením, náhradě nákladů na péči a náhradě ostatních nákladů spojených s újmou na zdraví, vše za období od 5. 5. 2005 do 31. 5. 2009. Rozsudkem ze dne 16. 4. 2015 č. j. 18 C 11/2007-583 přiznal stěžovatelce a jejímu manželovi částku 219 059,50 Kč s příslušenstvím na náhradě účelně vynaložených nákladů spojených s léčením, částku 397 416 Kč s příslušenstvím na náhradě nákladů na péči a částku 20 755,50 Kč s příslušenstvím na náhradě ostatních nákladů, tj. celkem 637 231 Kč s příslušenstvím. Při stanovení výše náhrady nákladů na péči úvahou podle § 136 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "o. s. ř.") nalézací soud vycházel z výše minimální mzdy dvou profesionálních ošetřovatelů pracujících na plný úvazek, kterou stanovil paušálně na 100 Kč za hodinu (tj. 50 Kč za hodinu na osobu); v součtu 800 Kč na jeden den, 4 000 Kč za pět pracovních dnů a 16 000 Kč za měsíc. Celkem nalézací soud přiznal stěžovatelce na náhradě nákladů na péči 16 000 Kč měsíčně za 24 měsíců (tj. 384 000 Kč) a 13 416 Kč za období od 5. 5. 2005 do 31. 5. 2005, přičemž při výpočtu náhrady nákladů na péči za měsíc květen 2005 vycházel z částky 516 Kč na den. 5. K odvolání všech účastníků řízení Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") rozsudkem ze dne 22. 9. 2016 č. j. 17 Co 122/2016-690 potvrdil přiznanou výši náhrady nákladů spojených s léčením a ostatních nákladů. Náhradu nákladů na péči ve výši 16 000 Kč měsíčně shledal přiměřenou, dospěl nicméně k závěru, že měla být poskytnuta za 32 měsíců (mínus 5 promlčených dnů), a tedy ve výši 509 150 Kč, nikoli ve výši 397 416 Kč. Ohledně zbytku nároku na náhradu nákladů na péči, tj. 965 554 Kč, odvolací soud potvrdil zamítavý výrok nalézacího soudu. Dále shledal, že ve vztahu k náhradě nákladů na péči není dána aktivní žalobní legitimace manžela stěžovatelky, částku 509 150 Kč tedy přiznal pouze stěžovatelce, a nikoli společně a nerozdílně oběma žalobcům. Rovněž dospěl k závěru, že nalézací soud přiznal příslušenství přiznaného nároku nad rámec žaloby a věc v tomto aspektu vrátil nalézacímu soudu k dalšímu řízení. 6. Proti rozsudku odvolacího soudu podaly dovolání stěžovatelka i vedlejší účastnice. Nejvyšší soud výrokem I v záhlaví uvedeného rozsudku odmítl dovolání stěžovatelky, kterým brojila proti výši přiznané náhrady nákladů na péči, konkrétně proti stanovení částky na základě minimální mzdy dvou hypotetických profesionálních ošetřovatelů ve výši 100 Kč na hodinu. K dovolání vedlejší účastnice Nejvyšší soud výrokem II zrušil rozsudek odvolacího soudu v části, kterou byla vedlejší účastnici uložena povinnost zaplatit stěžovatelce částku 509 150 Kč na náhradě nákladů na péči, a věc v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení. Dospěl totiž k závěru, že od částky přiznané na náhradě nákladů na péči je třeba odečíst částku zaplacenou stěžovatelce státem jako příspěvek na péči dle § 7 zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, v rozhodném znění, který činí 4 000 Kč měsíčně. II. Argumentace stěžovatelky 7. Stěžovatelka ve své ústavní činnosti brojí proti odmítnutí svého dovolání Nejvyšším soudem. Uvádí, že výše jejího nároku na náhradu nákladů na péči nemůže být určena zcela libovolně, úvaha obecného soudu musí být odpovídajícím způsobem podložena a odůvodněna a musí poškozenému umožňovat volbu mezi péčí poskytovanou profesionálními ošetřovateli a péčí zajišťovanou osobami blízkými. Stěžovatelka zdůrazňuje, že podstatou její dovolací argumentace nebyla polemika se zjištěným skutkovým stavem, nýbrž zpochybnění úvahy obecných soudů o stanovení ekvivalentu osobní péče. Stěžovatelka nesouhlasí se závěrem obecných soudů, že ekvivalentem osobní péče by mohla být hypotetická péče dvou profesionálních ošetřovatelů pracujících za minimální mzdu; péče dvou ošetřovatelů pokryje toliko 80 hodin týdně, zatímco o stěžovatelku je třeba pečovat buď nepřetržitě, zejména z důvodu cévkování (tj. 168 hodin týdně), nebo alespoň 16 hodin denně (tj. 112 hodin týdně). Na těchto argumentech bylo založeno i stěžovatelčino dovolání, Nejvyšší soud však její argumentaci odmítl na několika řádcích s tím, že se jedná o skutkové námitky, porušil tak její právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny. III. Vyjádření účastníků řízení 8. K výzvě soudu podle § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se k ústavní stížnosti vyjádřil Nejvyšší soud jakožto účastník řízení. Uvedl, že nalézací soud při určení výše náhrady újmy postupoval dle své volné úvahy ve smyslu § 136 o. s. ř., přičemž vyšel ze sdělení zařízení poskytujících pomoc nesoběstačným osobám v blízkosti stěžovatelčina bydliště, která uvedla, že by péči o stěžovatelku byla schopna zajistit při hospitalizaci za 16 000 Kč měsíčně. Nalézací soud své úvahy řádně odůvodnil a odvolací soud jeho závěry následně aproboval. Stěžovatelka v dovolání namítala, že při výpočtu výše náhrady nákladů na péči je třeba vycházet z rozsahu péče alespoň 112 hodin týdně, nikoli z péče dvou ošetřovatelů pracujících ve standardním 40 hodinovém pracovním poměru, což Nejvyšší soud považoval za námitku zpochybňující skutkové závěry nižších soudů, která není v dovolacím řízení přípustná. Závěrem Nejvyšší soud konstatuje, že problematika nároku nesoběstačného poškozeného na peněžitou náhradu na péči o svou osobu a domácnost je složitá a byla řešena v souladu s předchozí judikaturou Nejvyššího soudu i Ústavního soudu; v nedávné době byly z