II.ÚS 740/18 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 740/18 ze dne 2. 5. 2018   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové, soudce Vojtěcha Šimíčka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Viktora Vrkoče, zastoupeného JUDr. Zuzanou Kudrnovou, advokátkou sídlem Litoměřická 24, Žitenice, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 25. ledna 2018 č. j. 10 As 390/2017-24, spojené s návrhem na vydání předběžného opatření, za účasti Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení a Univerzity Palackého v Olomouci, Právnické fakulty, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a ve svém důsledku i práva na vzdělání ve smyslu čl. 33 odst. 2 Listiny domáhal zrušení shora označeného rozhodnutí, jímž Nejvyšší správní soud odmítl jeho kasační stížnost pro nedostatek podmínky povinného zastoupení advokátem. Z napadeného rozhodnutí připojeného k ústavní stížnosti vyplynulo, že děkanka Právnické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci (dále též "Univerzita") zamítla žádost stěžovatele o výjimečné prominutí povinnosti studenta v prezenční formě magisterského studijního programu Právo a právní věda. Stěžovatel podal proti rozhodnutí Univerzity žalobu, kterou Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 16. 11. 2017 č. j. 65 A 83/2017-34 odmítl jako nepřípustnou, kasační stížnost stěžovatele Nejvyšší správní soud odmítl [§ 46 odst. 1 písm. a) ve spojení s § 120 s. ř. s.]. II. Argumentace stěžovatele Stěžovatel uvedl, že podal kasační stížnost v zastoupení člena své rodiny, emeritního soudce JUDr. Jiřího Vrkoče, který předložil Nejvyššímu správnímu soudu kopii svého vysokoškolského diplomu, diplomu o vykonání rigorózní zkoušky a doklad o úspěšném složení justiční zkoušky. Stěžovatel je přesvědčen, že jeho zástupce byl způsobilý ve smyslu § 105 odst. 2 s. ř. s. k sepsání kasační stížnosti vzhledem k tomu, že justiční zkouška se podle zákona o advokacii pokládá za advokátní zkoušku a soudce, dostatečně odborně způsobilý, může být zapsán do seznamu advokátů. Lze mít též za to, že stěžovatel svého příbuzného krátkodobě zaměstnal na základě udělené plné moci, když jako student je nevýdělečný a stálého zaměstnance nemá. Stěžovatel označil rozhodnutí Nejvyššího správního soudu za nezákonné, neboť k výzvě soudu doložil, že je pro řízení o kasační stížnosti řádně zastoupen. V závěru ústavní stížnosti vyjádřil očekávání, že Ústavní soud svým výkladem § 105 odst. 2 s. ř. s. vyřeší otázku, kdo může zastoupit účastníka řízení o kasační stížnosti. S ústavní stížností stěžovatel spojil návrh na vydání předběžného opatření, kterým by Ústavní soud zakázal vedlejší účastnici pokračovat v řízení o ukončení studia stěžovatele, a to až do doby rozhodnutí o ústavní stížnosti a žaloby. Podáním ze dne 12. 3. 2018 vzal stěžovatel "návrh na zákaz pokračovat v řízení o ukončení studia" v celém rozsahu zpět. V podání ze dne 5. 4. 2018 stěžovatel informoval Ústavní soud, že vedlejší účastnice dne 26. 2. 2018 rozhodla o ukončení jeho studia a že proti tomuto rozhodnutí podal odvolání. Ústavnímu soudu navrhl, aby vydal předběžné opatření, kterým by vedlejší účastnici zakázal pokračovat v řízení do vydání pravomocného rozhodnutí Ústavního soudu, Nejvyššího správního soudu a krajského soudu o žalobě vedené pod sp. zn. 65 A 83/2017. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno soudní rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost stěžovatele z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny. Poté, co se seznámil s argumentací ústavní stížnosti a s obsahem napadeného rozhodnutí, dospěl Ústavní soud k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti. Podstata ústavně právní argumentace, opírající se prvotně o právo na přístup k soudu, spočívala v odlišném náhledu stěžovatele na výklad § 105 odst. 2 s. ř. s., konkrétně podmínky povinného zastoupení advokátem v řízení o kasační stížnosti. Stěžovatel měl za to, že může být v řízení před Nejvyšším správním soudem zastoupen svým příbuzným, bývalým soudcem, který má srovnatelné vzdělání jako advokát, a žádal Ústavní soud, aby předmětné ustanovení sám vyložil. Na rozdíl od očekávání stěžovatele není úkolem Ústavního soudu podávat výklad podústavního práva, ale zasáhnout, je-li v důsledku nesprávné aplikace a interpretace podústavních norem zasažena sféra základních práv a svobod; z dosavadní rozhodovací praxe Ústavního soudu je zřejmé, že tak činí zejména v případech zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 269/99 ze dne 2. 3. 2000, N 33/17 SbNU 235). O takový výkladový exces se však v posuzované věci nejednalo. Řízení o kasační stížnosti (obdobně jako řízení dovolací či řízení před Ústavním soudem) je řízením, pro které procesní předpis vyžaduje kvalifikované zastoupení stěžovatele advokátem (dle § 105 odst. 2 s. ř. s. s výjimkou osob vyjmenovaných ve větě za středníkem). Stanovení zákonného požadavku na kvalifikované právní zastoupení advokátem v případě, že stěžovatel, fyzická osoba, sám nemá vysokoškolské vzdělání, které je podle zvláštních předpisů vyžadováno pro výkon advokacie, či nemá zaměstnance s takovýmto vzděláním, který by ho zastupoval, je záměrné. Kasační stížnost je mimořádným opravným prostředkem, který souží k přezkoumání rozhodnutí správního soudu prvního stupně, resp. k přezkoumání řízení před správním orgánem, z hlediska tvrzených právních vad (srov. především § 103 odst. 1 s. ř. s.), zastoupení proto vyžaduje nezbytnou garanci profesní právní erudice zástupce. Advokátem je ten, kdo je zapsán v seznamu advokátů vedeném Českou advokátní komorou (§ 4 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii). Pro zápis do seznamu musí splňovat podmínky předepsané v § 5 téhož zákona; zejména musí být plně svéprávný, trestně a kárně bezúhonný, mít vysokoškolské vzdělání v oboru právo v magisterském studijním programu získané studiem na vysoké škole v České republice (ev. za určitých podmínek i rovnocenné vzdělání získané v zahraničí), požadovanou praxi a advokátní nebo jinou srovnatelnou zkoušku, nevykonávat činnost neslučitelnou s výkonem advokacie, uhradit poplatek a složit slib. Je tedy zřejmé, že zákon stanoví podmínku kvalifikovaného zástupce, který je s jiným zástupcem, byť se srovnatelným vzděláním, nezaměnitelný (srov. usnesení NSS ze dne 10. 11. 2003 sp. zn. 4 As 45/2003, publikované pod č. 238/2004 Sb. NSS). V posuzované věci Nejvyšší soud nepochybil, pokud nepřihlédl k právnímu zastoupení stěžovatele osobou, která neprokázala, že je zapsána v seznamu advokátů. V situaci, kdy zákon stanoví podmínku kvalifikovaného zastoupení advokátem, je nesplnění této podmínky (i přes výzvu soudu) důvodem k odmítnutí kasační stížnosti podle § 46 odst. 1 písm. a), § 120 s. ř. s. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi neshledává takový postup ústavně nekonformní (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 4437/12 ze dne 7. 2. 2013, sp. zn. III. ÚS 4437/12 ze dne 7. 2. 2013, sp. zn. III. ÚS 1286/13 ze dne 30. 1. 2014 a řadu dalších, dostupných v el. podobě na http://nalus.usoud.cz) a v posuzované věci uzavírá, že požadavek Nejvyššího správního soudu na zastoupení stěžovatele advokátem představuje dodržení zákonem stanovené formální podmínky řízení, přičemž se nejedná o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup. "Stanovený postup" ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny zavazuje nejen účastníka, ale i soud. Stěžovatelova tvrzení o porušení ústavně zaručených práv jsou tak zjevně neopodstatněná. Ústavní soud nepovažoval za relevantní ani úvahu stěžovatele o tom, že lze mít za to, že svého příbuzného krátkodobě zaměstnal - v okolnostech dané věci