II.ÚS 769/22

Ústavní stížností se stěžovatelka domáhala s odkazem na údajné porušení svého ústavně zaručeného práva, a to v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, zrušení shora citovaného výroku usnesení obecného soudu. V ústavní stížnosti zejména uvedla, že vydražila v exekuční dražbě byt v Karlových Varech. Proti usnesení soudního exekutora o příklepu podal odvolání vedlejší účastník Tomáš Fiala. Stěžovatelka vyhledala právní pomoc advokáta, který převzal její zastoupení v odvolacím řízení. O odvolání rozhodoval Krajský soud v Plzni, který vyzval účastníky k tomu, aby se vyjádřili, zda souhlasí s rozhodnutím bez jednání. Součástí výzvy soudu ze dne 21. 12. 2021 nebyla výzva k vyčíslení nákladů řízení. Účastníci souhlasili s rozhodnutím bez jednání, a Krajský soud v Plzni vydal dne 19. ledna 2022 usnesení sp. zn. 10 Co 324/2021, kterým usnesení soudního exekutora o příklepu potvrdil. O nákladech odvolacího řízení však rozhodl soud výrokem II. tak, že nikomu náhradu nepřiznal. To, že nepřiznal náhradu procesně úspěšné stěžovatelce, vysvětlil tím, že tyto náklady nebyly řádně uplatněny.

Stěžovatelka tento postup považuje za "extrémní vybočení z pravidel upravujících řízení". Poukázala na to, že ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. ukládá soudu povinnost přiznat náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva. Procesní předpisy přitom nepodmiňují přiznání náhrady v občanském soudním řízení tím, že takový nárok účastník uplatní, tím méně pak že jej uplatní v představách soudu "řádně".

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud není další revizní instancí v systému obecného soudnictví, ale soudním orgánem ochrany ústavnosti. Z toho vyplývá, že je oprávněn zasáhnout do rozhodovací činnosti soudů pouze tehdy, jestliže soudy nepostupují v souladu s ústavním pořádkem, zejména hlavou pátou Listiny základních práv a svobod. Výše uvedené platí tím spíše, napadá-li stěžovatel pouze výrok o náhradě nákladů soudního řízení. Ústavnímu soudu do rozhodování o nákladech řízení "zásadně nepřísluší zasahovat, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se nepochybně může citelně dotknout některého z účastníků řízení, v zásadě nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod" - srov. např. nález ze dne 12. 11. 2007 sp. zn. I. ÚS 1531/07. Ústavní soud proto posuzoval pouze to, zda rozhodnutí soudu týkající se toliko otázky náhrady nákladů řízení neobsahuje "prvek libovůle, svévole nebo extrémní rozpor s principy spravedlnosti" (nálezy ze dne 8. 2. 2007 sp. zn. III. ÚS 624/06 a ze dne 7. 8. 2007 sp. zn. I. ÚS 800/06), popř. zda nedošlo k extrémnímu excesu v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona.

V právních závěrech krajského soudu, posuzuje-li se odůvodnění napadeného usnesení jako celek, nelze shledat nic neústavního. Stěžovatelka na to má sice jiný názor, to však nečiní ústavní stížnost opodstatněnou. Ústavní soud opakuje, že navzdory představám účastníků řízení a jejich právních zástupců nemůže fungovat jako další instance v rozhodování o nákladech řízení a suplovat tak vlastně funkci obecných soudů.

Z uvedených důvodů byla ústavní stížnost odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.