II.ÚS 942/18 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 942/18 ze dne 3. 4. 2018   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida a soudce Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Martina Vlka, zastoupeného JUDr. Ing. Martinem Florou, Dr., advokátem se sídlem Lidická 57, Brno, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře ze dne 11. 7. 2016, č. j. 15 Co 256/2016-200, a výroku I. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2017, č. j. 26 Cdo 5693/2016-234, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Včas podanou ústavní stížností (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§ 75 odst. 1 a contrario; § 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jeho základních práv, zaručených v čl. 11 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a v čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. 2. Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti a z připojených listin, Okresní soud v Pelhřimově rozsudkem ze dne 3. 3. 2016, č. j. 5 C 248/2015-133, uložil žalované (společnost AGROSPOL LIBKOVA VODA spol. s r.o.), aby do 15 dnů od právní moci rozsudku vyklidila pozemky (specifikované v rozsudku) zapsané na LV č. X1 pro obec a kat. území Čelistná (dále jen "předmětné pozemky") (výrok I.), a současně jí uložil povinnost zaplatit stěžovateli částku 12.258 Kč s úrokem z prodlení od 18. 11. 2015 do zaplacení (výrok II.). Dále pak rozhodl o nákladech řízení (výrok III.). Okresní soud tak vyhověl žalobě stěžovatele, jíž se domáhal vyklizení předmětných pozemků určených k zemědělské výrobě, které žalovaná užívala na základě nájemní smlouvy ze dne 1. 1. 2011 (s dobou platnosti do roku 2022), uzavřené s Lenkou Jelínkovou (právní předchůdkyní stěžovatele). Stěžovatel především namítal, že žalovaná jeden z předmětných pozemků (parc. č. X2) od samého počátku nájemního vztahu neobdělávala a v důsledku toho na něm vznikl souvislý porost náletových dřevin, který však (k výzvě stěžovatele) odstranila pouze zčásti, čímž dle jeho názoru porušovala povinnosti vyplývající z nájemní smlouvy, a proto ji stěžovatel písemně (ve smyslu ustanovení § 679 odst. 3 občanského zákoníku z roku 1964) upozornil na porušování nájemní smlouvy a stanovil jí týdenní lhůtu k odstranění zbytku porostu. Jelikož žalovaná výzvě nevyhověla a navíc stěžovatel zjistil, že k částečnému odstranění porostu došlo bez příslušného povolení a tedy v rozporu s ustanovením § 8 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, stěžovatel dopisem ze dne 4. 9. 2015 od nájemní smlouvy (s odkazem na ustanovení § 679 odst. 3 občanského zákoníku z roku 1964) ke dni 30. 9. 2015 odstoupil. Nájemní vztah dle stěžovatele tedy zanikl, nicméně žalovaná pozemky i přesto nadále užívala a odmítala je vyklidit, a proto podal žalobu. 3. Okresní soud po provedeném dokazování dospěl k závěru, že jednak daný pozemek nebyl dlouhodobě zemědělsky obhospodařován a tedy byl užíván v rozporu s nájemní smlouvou, neboť byl pronajat k zemědělské výrobě, jednak stěžovatel postupoval zcela v souladu s ustanovením § 679 odst. 3 občanského zákoníku z roku 1964, když ani po písemném upozornění nedošlo ze strany žalované k nápravě, od nájemní smlouvy odstoupil. Tím dle okresního soudu došlo k jejímu zrušení s účinky ex tunc, a proto pokud předmětné pozemky užívala i poté, činila tak bez právního důvodu a stěžovatel se právem domáhal jejich vyklizení podle ustanovení § 1040 občanského zákoníku. Okresní soud nepřisvědčil námitce žalované, že stěžovatel mohl odstoupit od nájemní smlouvy jen ve vztahu k danému pozemku parc. č. X2, neboť ostatní pozemky byly užívány v souladu se smlouvou, neboť dle okresního soudu byl "smlouvou pronajat určitý soubor věcí, nejde o více nájemních smluv vtělených do jediného dokumentu, jak se domnívá žalovaná, a odstoupení se tedy musí týkat smlouvy jako celku." Důvodným proto shledal okresní soud i nárok stěžovatele na náhradu škody, když uzavřel, že "pokud (stěžovatel) osel pozemky parc. č. X3 a X4 až poté, co žalované zanikl užívací titul k nim, přičemž žalovaná následně tyto pozemky rozorala a povápnila, zasáhla tím neoprávněně do jeho vlastnického práva a způsobila škodu odpovídající částce, kterou podle předložené faktury (stěžovatel) zaplatil v rámci předseťové přípravy, setí a zakoupení osiva." 4. Proti uvedenému rozsudku městského soudu podala žalovaná odvolání, v němž výše předestřené právní závěry okresního soudu jak ohledně existence hodnocení pronajatých pozemků jako souboru věcí, tak ohledně správnosti postupu stěžovatele a důvodnosti jeho nároku zpochybňovala, neboť byla toho názoru, že stěžovatel "zneužívá současného stavu pozemků k odstoupení od nájemní smlouvy." 5. Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře uvedené odvolání shledal v ústavní stížností napadeném rozsudku důvodným a rozsudek okresního soudu změnil (podle ustanovení § 220 odst. 1 občanského soudního řádu, dále jen "o. s. ř.") tak, že žaloba stěžovatele na vyklizení předmětných pozemků se zamítá (výrok I.). Současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok II.). Krajský soud se ztotožnil se závěrem okresního soudu, že daná nájemní smlouva podrobuje předmětné pozemky jednotnému právnímu režimu a nejedná se o jakýsi "souhrn více samostatných nájemních smluv k jednotlivým pozemkům", jak tvrdila žalovaná, stejně jako se ztotožnil s názorem okresního soudu, že daný pozemek byl porostlý náletovými dřevinami a tedy nebyl dlouhodobě využíván k zemědělské výrobě, což je v rozporu s uzavřenou nájemní smlouvou. Krajský soud nicméně nepřisvědčil názoru okresního soudu o zániku nájemního vztahu v důsledku účinného odstoupení od smlouvy ze strany stěžovatele, neboť na základě skutkových zjištění týkajících se jednání stěžovatele před samotným odstoupením od nájemní smlouvy dospěl k závěru, že stěžovatel "svým odstoupením od smlouvy pouze zneužil vzniklé situace a že tudíž jde o zřejmý výkon práva v rozporu s dobrými mravy (ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 občanského zákoníku z roku 1964), jemuž není možno přiznat právní ochranu." Krajský soud vycházel ze skutečnosti, že stěžovatel kupoval pozemky, o nichž mu muselo být známo, že jsou dlouhodobě pronajaty a že na nich proto nebude moci sám hospodařit, "s úmyslem dosáhnout za každou cenu předčasného ukončení nájemního vztahu. (...) Bez významu pak není ani skutečnost, že pozemek parc. č. X2, jehož užíváním v rozporu se smlouvou je odůvodněno odstoupení od smlouvy, představuje jen asi 5% plochy všech pronajatých pozemků, zatímco vůči způsobu užívání zbývajících pozemků nemá (stěžovatel) žádné výhrady." Krajský soud proto uzavřel, že "odstoupení od smlouvy tedy nemohlo způsobit zamýšlené účinky, tj. zrušení smlouvy od samého počátku, nájemní vztah nadále trvá a žaloba opírající se o ustanovení § 1040 občanského zákoníku není důvodná. Ze stejného důvodu není po právu ani žaloba na náhradu škody, když žalovaná, jíž svědčí právní důvod užívání pozemků parc. č. X3 a X4, jejich povápněním a zoráním neporušila žádnou povinnost a chybí tedy jeden ze základních předpokladů její odpovědnosti za škodu (§ 2910 občanského zákoníku)." 6. Dovolání stěžovatele, v němž namítal nesprávné právní posouzení dané věci, neboť krajský soud na danou věc údajně nesprávně aplikoval ustanovení § 3 odst. 1 občanského zákoníku z roku 1964, a odchýlení se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, pak Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř., když konstatoval, že podané dovolání bylo nepřípustné jednak proto, že směřovalo do výroku o peněžitém plnění nepřevyšujícím částku 50.000 Kč, jednak proto, že krajský soud se svým právním názorem nijak neodchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu. "Poukazuje-li (stěžovatel) na judikaturu Nejvyššího soudu zabývající se otázkou, kdy lze zamítnout vlastnickou žalobu (na vyklizení) pro rozpor s dobrými mravy, a namítá, že k odepření výkonu jeho práva nebyl v této věci důvod, přehlíží, že odvolací soud nezamítl žalobu na vyklizení pozemků proto, že by dospěl k závěru, že výkon vlastnického práva, který (stěžovatel) uplatnil žalobou na vyklizení bytu, je v rozporu s dobrými mravy. Žalobu zamítl proto, že nájem žalované doposud neskončil, neboť (stěžovatel) od nájemní smlouvy odstoupil neplatně (toto jednání bylo shledáno jako příčící se dobrým mravům)." 7. Stěžovatel v nyní projednávané úst