Ústavní soud II.ÚS 973/26 – Tlumočník

Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Nejvyššího soudu. Tvrdí, že jím bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu a spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; "Listiny" a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod; "Úmluvy"); právo na tlumočníka (čl. 37 odst. 4 Listiny); právo na obhajobu (čl. 40 odst. 3 Listiny); a právo na účinnou obhajobu [čl. 6 odst. 3 písm. e) Úmluvy].

Stěžovatel byl Krajským soudem v Ostravě shledán vinným ze zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 3 písm. a) trestního zákoníku a odsouzený k trestu odnětí svobody v délce trvání 6 let a k trestu vyhoštění na dobu neurčitou. Stěžovatel i státní zástupce se odvolali k Vrchnímu soudu v Olomouci, ten prvostupňový rozsudek změnil ve výroku o trestu. Stěžovatel se bránil dovoláním, které Nejvyšší soud odmítl (usnesení č. j. 6 Tdo 735/2024-4511 ze dne 19. 9. 2024). U tohoto posledně citovaného usnesení stěžovatel požádal o zajištění písemného překladu (§ 28 odst. 2 trestního řádu). Nejvyšší soud dalším, v záhlaví označeným usnesením, rozhodl, že písemný předklad nezajistí. Právě proti nezajištění překladu nyní stěžovatel podává ústavní stížnost.

Nejvyšší soud uvedl, že rozhodnutí o dovolání není vymezené v § 28 odst. 2 trestního řádu jako jedna z písemností, která se musí překládat. Navíc, rozhodnutí dovolacího soudu není písemnost, která by byla nezbytná pro zajištění práva na obhajobu. Již nejde o nalézací řízení, stěžovatel již měl možnost se seznámit se skutečnostmi, které jsou mu kladeny za vinu a překlad rozhodnutí Nejvyššího soudu není zcela nezbytný. Odkázal na judikaturu Ústavního soudu, která jeho názor podporuje a zmínil také povinné advokátní zastoupení v řízení o dovolání i případné ústavní stížnosti - advokát jako právní profesionál se tedy může s obsahem rozhodnutí seznámit.

Zaprvé stěžovatel namítá přepjatě formalistický výklad § 28 odst. 4 trestního řádu, a to s ohledem na to, že Nejvyšší soud fakticky redukoval posouzení potřebnosti překladu písemností taxativně neuvedených v odst. 2 tohoto ustanovení na písemnosti seznamující obviněného se skutečnostmi, které jsou mu kladeny za vinu.

Zadruhé spatřuje stěžovatel protiústavnost ve skutečnosti, že bez individualizovaného posouzení předpokládá, že samotná existence advokáta nahrazuje jazykové zpřístupnění rozhodnutí stěžovateli.

Zatřetí je podle stěžovatele napadené usnesení protiústavní, jelikož při rozhodování o jazykovém právu přihlédlo k okolnostem, které se zákonným testem podle § 28 odst. 4 trestního řádu věcně nesouvisejí, jako je nenastoupení k výkonu trestu nebo nepřebírání pošty.

Ústavní soud shledal, že jsou splněné procesní podmínky k projednání ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem předcházejících řízení; je zastoupený advokátem (§ 29 až 31 zákona o Ústavním soudu); vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný.

Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Zaprvé, co se týká namítaného přepjatého formalismu výkladu § 28 odst. 4 trestního řádu, Nejvyšší soud vyložil a aplikoval dotčené ustanovení zcela v souladu s jeho účelem, kterým je předejít tomu, aby byla v trestním řízení vydána písemnost obsahující skutečnosti, které jsou obviněnému kladeny za vinu, aniž by jí obviněný z jazykového hlediska rozuměl. Z žádného ustanovení Listiny, ani z čl. 6 odst. 3 písm. e) Evropské úmluvy o ochraně základních práv (Úmluva) přitom nevyplývá - na rozdíl od práva na tlumočení - právo na překlad veškerých písemností vzešlých z trestního řízení (viz stanovisko ve věci Pl.ÚS-st. 20/05 ze dne 25. 10. 2005). V rozsudku ve věci 9783/82 Kamasinski proti Rakousku ze dne 19. 12. 1989 Evropský soud pro lidská práva dovodil, že čl. 6 odst. 3 písm. e) Úmluvy nepožaduje překlad veškerých písemností, ale stát musí zajistit překlad těch částí, které jsou pro obviněného podstatné k porozumění obvinění (bod 74). Zároveň výslovně uvedl, že neexistence písemného překladu rozsudku ve věci nepředstavuje porušení čl. 6 odst. 3 písm. e) Úmluvy (bod 85). Tyto závěry jasně dopadají i na rozhodnutí o dovolání, které obviněného se skutečnostmi, které jsou mu kladeny za vinu, popřípadě které by již neznal z předchozích fází řízení, neseznamuje vůbec.

Na uvedeném nic nemění ani nález ve věci I.ÚS 3277/21 ze dne 15. 3. 2022, na který odkazuje stěžovatel. Dotčený nález se totiž týkal právě tlumočení, nikoli překladu písemností.

Zadruhé, jelikož neexistuje žádné základní právo na překlad písemností nepodstatných z hlediska porozumění obvinění, jak vyplývá z předchozího bodu, není ani potřeba se v ústavní rovině zabývat otázkou nahrazení absence překladu rozhodnutí o dovolání povinným zastoupením advokáta v řízení o ústavní stížnosti. Kromě toho dotčenou úvahu použil Nejvyšší soud pouze podpůrně pro zdůraznění, že překlad vyhotovený dovolacím soudem není pro účely řízení o ústavní stížnosti nezbytný. Navíc, v době velmi přesných automatických překladů volně dostupnými internetovými překladači je pro stěžovatele velmi snadné opatřit si překlad písemnosti, považuje-li to za potřebné.

Ke třetí námitce stěžovatele postačí uvést, že na tvrzených skutečnostech není napadené usnesení zjevně založeno.

Ústavní soud proto ústavní stížnost stěžovatelky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.