II.ÚS 977/21

Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 13. 4. 2021 a doplněna podáním ze dne 22. 4. 2021, navrhli stěžovatelé zrušení v záhlaví uvedených mimořádných opatření Ministerstva zdravotnictví, upravujících testování žáků ve školách a povinnost používat ochranné prostředky dýchacích cest. Podle stěžovatelů byla těmito mimořádnými opatřeními porušena jejich základní práva podle čl. 31 a čl. 33 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 3 a čl. 28 odst. 1 písm. a) Úmluvy o právech dítěte, vyhlášené pod č. 104/1991 Sb., a čl. 5 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně, vyhlášené pod č. 96/2001 Sb. m. s. Dále mělo dojít k "zásahu do rodiny" v rozporu s Mezinárodním paktem o občanských a politických právech a Mezinárodním paktem o hospodářských, sociálních a kulturních právech, obou vyhlášených pod č. 120/1976 Sb., a Listinou základních práv Evropské unie. Napadená mimořádná opatření mají být rovněž v rozporu s některými zákony.

Napadená mimořádná opatření vydalo Ministerstvo zdravotnictví jako správní úřad příslušný podle § 80 odst. 1 písm. g) zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o ochraně veřejného zdraví"), na základě § 69 odst. 1 písm. i) a odst. 2 tohoto zákona. Podle § 94a zákona o ochraně veřejného zdraví byla tato mimořádná opatření vydána jako opatření obecné povahy, a tudíž stěžovatelé, tvrdí-li, že jimi byli zkráceni na svých právech, mohli podat návrh na jejich zrušení podle § 101a a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, za podmínek stanovených § 13 zákona č. 94/2021 Sb., o mimořádných opatřeních při epidemii onemocnění COVID-19 a o změně některých souvisejících zákonů. O tomto návrhu by bylo rozhodováno ve správním soudnictví. Jestliže tak neučinili, nevyčerpali procesní prostředek, který jim zákon poskytuje k ochraně jejich práva. Tato skutečnost má podle § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), za následek nepřípustnost jejich ústavní stížnosti [srov. usnesení ze dne 22. 4. 2020 sp. zn. Pl. ÚS 8/20, usnesení ze dne 5. 5. 2020 sp. zn. Pl. ÚS 13/20, usnesení ze dne 9. 6. 2020 sp. zn. Pl. ÚS 19/20 nebo usnesení ze dne 12. 10. 2020 sp. zn. IV. ÚS 2428/20; všechna odkazovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].

Ústavní soud zároveň neshledal, že by ústavní stížnost byla přípustnou podle § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Je zřejmé, že napadená mimořádná opatření svým významem přesahují vlastní zájmy stěžovatelů, neboť upravují práva a povinnosti neomezeného počtu osob na celém území České republiky. Tuto povahu napadených mimořádných opatření nicméně reflektuje již zákonná úprava jejich přezkumu ve správním soudnictví a z ústavní stížnosti nelze dovozovat žádnou skutečnost, která by umožňovala považovat tento přesah za "podstatný" v tom smyslu, že by vyžadoval, aby se Ústavní soud vyjádřil k otázce ústavnosti těchto mimořádných opatření ještě před jejich posouzením Nejvyšším správním soudem.

Na posouzení přípustnosti ústavní stížnosti nemění nic ani poukaz stěžovatelů na to, že napadená mimořádná opatření byla vydána "v režimu nouzového stavu" a že vládní opatření v režimu nouzového stavu jsou podzákonným právním předpisem, který může přezkoumat jedině Ústavní soud v řízení o kontrole norem. Povaha mimořádných opatření Ministerstva zdravotnictví jako opatření obecné povahy totiž vyplývá ze zákona a je dána bez ohledu na to, zda k jejich vydání došlo v průběhu nouzového stavu, či nikoli. Mimořádná opatření Ministerstva zdravotnictví nelze zaměňovat s rozhodnutími vlády o krizovém opatření podle zákona č. 240/2000 Sb., o krizovém řízení a o změně některých zákonů (krizový zákon), ve znění pozdějších předpisů, která v závislosti na svém obsahu mohou mít povahu právního předpisu [srov. např. usnesení sp. zn. Pl. ÚS 8/20 nebo usnesení ze dne 5. 5. 2020 sp. zn. Pl. ÚS 10/20]. Stěžovatelé mohli využít procesního prostředku v rámci správního soudnictví již v době podání ústavní stížnosti.

Ze všech těchto důvodů rozhodl Ústavní soud podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o jejím odmítnutí.