III.ÚS 1000/18 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 1000/18 ze dne 30. 8. 2018   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti J. S., zastoupeného JUDr. Michaelem Sonntagem, advokátem, sídlem Za Můstkem 175/6, Praha 9 - Čakovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. prosince 2017 sp. zn. 6 Tdo 1434/2017, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. července 2017 sp. zn. 6 To 295/2017 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 10. května 2017 sp. zn. 3 T 128/2016, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 10, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí soudů, neboť je názoru, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 1 a čl. 90 Ústavy a čl. 8 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále také jen "Listina"). 2. Obvodní soud pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") shora uvedeným rozsudkem stěžovatele uznal vinným zločinem zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 4 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), a odsoudil ho podle § 206 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří roků, jehož výkon mu podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tří roků. Obvodní soud dále stěžovateli podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku uložil povinnost, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení uhradil podle svých sil škodu způsobenou trestným činem a podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku mu uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu vedoucích funkcí spojených s řízením obchodních společností a družstev na dobu pěti roků. Podle § 229 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), poškozenou obchodní společnost HARBOR s. r. o., odkázal s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. 3. O odvolání stěžovatele rozhodl Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rubrikovaným rozsudkem tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b), e), f) tr. řádu napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 písm. b) tr. řádu znovu stěžovatele uznal vinným zločinem zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku a odsoudil ho podle § 206 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon mu podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tří roků. 4. Následné stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu (jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. řádu) odmítl. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že ho soudy uznaly vinným výše specifikovaným trestným činem na podkladě skutkových zjištění postrádajících náležitou oporu v provedených důkazech. Soudy při hodnocení důkazů, dovozuje dále stěžovatel, porušily jeho ústavně garantované právo na soudní ochranu. Zjevné rozpory mezi obsahem důkazů a z nich vyvozenými skutkovými závěry pak měly přímý dopad na hmotněprávní posouzení inkriminovaného jednání. 6. Stěžovatel uvádí, že svým jednáním obchodní společnost HARBOR s. r. o., nepoškodil, neboť si z ní pouze vracel peněžní prostředky, které do ní dříve vložil, proto představovaly jeho pohledávku. Správnost právního posouzení jeho jednání souvisí s otázkou platnosti dodatku č. 1 ke smlouvě o postoupení pohledávky. Kdyby předmětný dodatek byl soudem označen za platný, nešlo by o trestný čin zpronevěry, nýbrž o úhradu zápůjčky z obchodní společnosti HARBOR s. r. o.; podle stěžovatele závěr soudů o antedatování tohoto dodatku z provedeného dokazování neplyne. 7. Dále stěžovatel polemizuje s úvahami soudů stran okolností nabytí vlastnického práva k obchodnímu podílu, který měl převést na D. M. Obvodní soud podle něj pominul, že svědkyně V. popřela, že by předložená smlouva o převodu obchodního podílu byla tou písemností, kterou ověřovala. Tvrzení soudu, že svědkyně popsala toliko obecnou praxi při ověřování listin, nemá oporu v provedeném dokazování. Stěžovatel namítá, že smlouva o převodu obchodního podílu je padělaná a číslo ověření podpisu na této smlouvě odpovídá číslům z ověřovací knihy ke kupní smlouvě na byt, kterou s D. M. uzavíral v dřívější době. Skutečnost, že smírnou cestou vyřešili své spory, nemůže vést k závěru, že přiznal oprávněnost převodu obchodního podílu obchodní společnosti HARBOR s. r. o., na D. M. 8. Posléze se stěžovatel vymezuje vůči závěrům soudů ohledně dohody o narovnání námitkou, že soudy její ustanovení považovaly za potvrzení stavu nastalého před několika lety, ačkoli právní úprava ji spojuje se zrušením všech minulých vztahů a sjednáním vztahů nových. Soudy přitom dovodily, že dohoda o postoupení pohledávky byla zfalšována, pouze z důkazů nepřímých. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Ohledně ústavní stížností napadeného rozsudku obvodního soudu Ústavní soud shledal, že toto rozhodnutí již městský soud v celém rozsahu zrušil, a tedy k rozhodování o jeho ústavnosti není Ústavní soud příslušný (není povolán eventuálně ho zrušit podruhé). Proto Ústavní soud v části, ve které stěžovatel navrhoval, aby Ústavní soud zrušil i toto rozhodnutí, ústavní stížnost odmítl [§ 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu]. 10. Dále Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost - v části směřující vůči ostatním rubrikovaným rozhodnutím - byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 11. Ústavní soud následně posoudil ústavní stížnost v těchto jejích shora specifikovaných částech (§ 42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu) a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. 12. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]; v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva. 13. Přes odkazovaná ustanovení Ústavy a Listiny je však zřejmé, že ústavní stížností stěžovatel pokračuje v polemice se soudy převážně uplatněním námitek, jež jim adresoval již dříve, a od Ústavního soudu nepřípustně očekává, že jejich závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu; takové postavení, jak bylo uvedeno, Ústavnímu soudu nepřísluší. 14. V daném případě, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde tedy o to, zda se soudy ve věci stěžovatele dopustily pochybení, způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do jeho právního postavení v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavním pořádkem, zejména do práva na soudní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny, a to ve vztahu k výchozímu čl. 8 odst. 2 Listiny. 15. Ústavněprávní judikaturou bylo mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a použití podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně (obecným) soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Z hlediska ústa