III.ÚS 1011/16

Ústavní stížností dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí soudů, neboť je přesvědčen, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod. Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.

Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že rozsudkem Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") ze dne 17. 2. 2016 sp. zn. 4 T 54/2014-496 byli stěžovatel a jeho manželka uznáni vinnými za dva ve výroku rozsudku popsané skutky přečinem ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník"), a stěžovatel sám dále též přečinem zneužití dítěte k výrobě pornografie podle § 193 odst. 1 trestního zákoníku, za což byli podle § 43 odst. 1 trestního zákoníku odsouzeni k úhrnnému trestu odnětí svobody, a to stěžovatel v trvání dvou roků a jeho manželka v trvání jednoho roku, jehož výkon jim byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu dvou roků. Trestná činnost, pro kterou byl stěžovatel odsouzen, spočívala, stručně shrnuto, v tom, že: 1.) nejméně dne 29. 1. 2013 na mobilní telefon pořídil videozáznam v trvání 1:04 minut, na kterém jeho manželka za přítomnosti jejich nezletilé dcery prováděla ve výroku rozsudku blíže popsanou činnost, oba obžalovaní vzájemně se k další tam popsané činnosti vyzývali, a to za stálé přítomnosti nezletilé, která jejich reakce vnímala, a tím oba obžalovaní mohli v nezletilé vyvolat návyky, které byly způsobilé jí nepříznivě ovlivnit v dalším vývoji; 2.) dne 4. 3. 2014 stěžovatelova manželka prováděla s nezletilým synem ve výroku rozsudku blíže popsanou činnost, poté, co byla k tomu vyzvána stěžovatelem, který vše zaznamenával na videu svého mobilního telefonu, přičemž oba museli vědět, že nezletilý není pro svůj věk schopen se účinně bránit.

Proti rozsudku krajského soudu podali oba obvinění (a Krajské státní zastupitelství v Praze v neprospěch obou obviněných) odvolání, na základě kterých z podnětu odvolání stěžovatele a státního zastupitelství Vrchní soud v Praze svým rozsudkem ze dne 2. 7. 2015 sp. zn. 2 To 52/2015, jenž stěžovatel ústavní stížností rovněž napadá, rozsudek krajského soudu zrušil ve výrocích o vině a o trestu týkajících se druhého skutku a při nezměněném výroku o vině týkajícího se prvého skutku nově rozhodl tak, že se oba obžalovaní dopustili přečinu zneužití dítěte k výrobě pornografie podle § 193 odst. 1 trestního zákoníku. Za toto jednání byl stěžovateli uložen podle § 193 odst. 1 za použití § 43 odst. 1 trestního zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu dvou let.

Dovolání stěžovatele a jeho manželky byla usnesením Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015 č. j. 6 Tdo 1398/2015-57, které ústavní stížností stěžovatel taktéž napadá, odmítnuta.

Stěžovatel nerozporuje, že se určitého závadného konání dopustil. Zpochybňuje však, že by jeho jednání bylo možno podřadit pod skutkové podstaty příslušných trestných činů. V případě přečinu ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku soudy dospěly k závěru, že jej stěžovatel naplnil tak, že ohrozil mravní vývoj dítěte tím, že jej sváděl k nemravnému životu. Dle judikatury Nejvyššího soudu, na kterou v řízení upozorňoval (usnesení ze dne 14. 11. 2007 sp. zn. 8 Tdo 1276/2007) však znak "svádění" zahrnuje jen takové jednání, které má delší dobu trvající nebo opakující se charakter, nebo sice může být naplněn i když se pachatel jen v jednom případě vůči osobě mladší osmnácti let dopustil jednání, které pro ni má do budoucna natolik nepříznivý vliv, že ovlivní její morálku a může přivodit její závadové chování, to však toliko tehdy, pokud šlo o mimořádně závažné a svým charakterem vysoce intenzivní jednání, které na takovou osobu natolik negativně zapůsobilo, že zásadně posunulo její další vývoj směrem k nemravnému životu. Stěžovatel je přesvědčen, že jeho jednorázové jednání takovouto intenzitu nevykazovalo, a pokud soudy dospěly k závěru, že takové jednání se neodehrálo poprvé, v této části jsou již jejich závěry spekulativní a nedostatečně odůvodněné.

V případě přečinu zneužití dítěte k výrobě pornografie podle § 193 odst. 1 trestního zákoníku stěžovatel zpochybňuje pornografický charakter pořízeného záznamu. Soudy totiž na jedné straně vyšly z toho, že jedním z pojmových znaků pornografického díla je podněcování sexuálního pudu, na straně druhé však naplnění tohoto znaku právně hodnotily pouze formálně. Dle stěžovatele totiž v případě předmětného záznamu nejde o podněcování sexuálního pudu, když ve věci šlo jen o "hecování ze srandy", přičemž celé jednání bylo doprovázeno smíchem. Dílo nelze považovat za pornografické jen proto, že zobrazuje odhalené dítě v polohách předvádějící pohlavní orgány.

Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, přičemž stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.

Ústavní soud uvážil v ústavní stížnosti vznesené námitky a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy [srov. čl. 83 a čl. 90 až 92 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")]. Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě těch nejzávažnějších pochybení představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak pokud by závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle. To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti toliko předkládá vlastní právní názory na to, co lze považovat za svádění k nemravnému životu a za pornografické dílo. V případě obou pojmů se však obecné soudy jeho obhajobě věnovaly, a pokud dospěly k právním názorům odlišným, než jaké stěžovatel zastává, tato skutečnost sama o sobě nijak nesvědčí o porušení jeho ústavně zaručených práv a základních svobod. Hodnocení soudů, že zapojování malých dětí do sexuálních hrátek závažně ohrožuje jejich vývoj a pořizování filmových záznamů z těchto aktivit představuje výrobu pornografie, lze stěží označit za nepřiměřené. Nelze přitom souhlasit ani s tvrzením stěžovatele o spekulativnosti úvahy soudů, že takovéto jednání se neodehrálo poprvé, když tento závěr byl řádně odůvodněn rozborem chování osob zachycených na daném videozáznamu.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.