III.ÚS 102/15 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 102/15 ze dne 26. 11. 2015   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele Pro Prahu, se sídlem v Praze 1, Panská 891/5, zastoupeného JUDr. Janem Vondráčkem, advokátem se sídlem v Praze 5, Zbraslavské nám. 458, směřující proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 11. 2014 č. j. 11 A 169/2014-74, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Ústavní stížností napadeným usnesením Městský soud v Praze zamítl návrh stěžovatele na neplatnost voleb do Zastupitelstva hlavního města Prahy, konaných dne 10. a 11. října 2014. K námitce stěžovatele, že byla zaregistrována kandidátní listina i koalice politické strany Česká suverenita a politického hnutí PRO jako volební strana s názvem "PRO PRAHU", což vedlo k zaměnitelnosti obou volebních stran a ke zmatení voličů, soud konstatoval, že k registraci kandidátní listiny došlo na základě rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 11. 9. 2014 č. j. 3 A 110/2014-55, který dospěl k závěru, že "zaměnitelnost názvu volebních stran, které hodlají kandidovat ve volbách do zastupitelstva obcí, není důvodem pro zamítnutí této registrace". Podle soudu tak politický subjekt, který se hodlá zúčastnit voleb, musí dbát, aby se "dostatečným způsobem vymezil vůči konkurujícímu subjektu svým specifickým programem a postavením takových kandidátů, kteří mají vlastnosti a schopnosti zaujmout voliče svými jednoznačnými postoji natolik, že samotná skutečnost, že existuje volební strana s téměř shodným označením, v rozhodování voliče nesehraje významnou roli". Stávající volební systém pro volby do zastupitelstev přitom "klade na pozornost a soustředění voliče zvýšené nároky, neboť jde o komplikovaný systém, který umožňuje voliči označovat jednotlivé kandidáty napříč kandidátními listinami", což předpokládá, že "volič vychází nejen z označení volební strany, ale současně rozpoznává a posuzuje jednotlivé kandidáty z různých volebních stran". K tvrzení, že koalice PRO PRAHU používala letáky s vyobrazením loga stěžovatele, uvedl, že jde jednak o tvrzení, které stěžovatel nikterak nedoložil a (nadto) otázka oprávněného či neoprávněného užívání loga není ani v této věci předmětem řízení. Nadto připomněl, že ani případný nedostatek etiky ve volební kampani přitom nemusí bez dalšího činit takové jednání protizákonným (usnesení Nejvyššího správního soudu sp. zn. Vol 45/2006) s tím, že způsob vedení volební kampaně vychází toliko z ustanovení § 30 zákona o volbách do zastupitelstev, jež však žádná kritéria chování jednotlivých politických subjektů neupravuje a tudíž jediným relevantním je toliko "obecný požadavek slušného chování", které je však "nutně ovlivněno tím, že se několik subjektů uchází o přízeň voličů". K námitce, že odvysíláním reportáže týkající se údajných pochybení Zbyňka Passera, kandidáta stěžovatele do Zastupitelstva hl. m. Prahy a volebního lídra, na programu ČT1, došlo k jeho závažnému poškození v předvolební kampani, soud uvedl, že předmětem řízení v této věci není otázka, zda Česká televize tím, že odvysílala spornou reportáž, porušila zákon a tudíž mu ani nepřísluší posuzovat, zda "porušila zákon nebo svá vnitřní pravidla"; ostatně stěžovatel ani žádné konkrétní skutečnosti, které by měly být považovány za jednostranné tvrzení, výslovně neuvedl. I s odkazem na názory Ústavního soudu ohledně vedení volební kampaně zde uzavřel, že nelze dovodit, že by odvysílání předmětné reportáže mělo samo o sobě vliv na výsledek voleb do Zastupitelstva hlavního města Prahy, když ani stěžovatel žádné konkrétní skutečnosti neuvedl. Stěžovatel se ústavní stížností, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), domáhá zrušení shora označeného rozhodnutí správního soudu, když dovozuje, že jím byla zasažena jejich ústavně zaručená základní práva a svobody, zakotvená v čl. 22 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a čl. 5 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy"). Zásah do svého práva na účast ve svobodné soutěži politických sil a jeho ochranu spatřuje v tom, že správní soud připustil (aproboval), že se voleb účastnily volební strany se zaměnitelným, resp. zcela shodným názvem. Podle stěžovatele je název jedním ze zcela základních a jedinečných atributů každé politické strany či hnutí, ve vztahu k němuž "platí speciální požadavek", aby se výrazně lišil od názvu politických stran a hnutí, které již na území České republiky vyvíjejí činnost (srov. § 6 odst. 3 zákona č. 424/1991 Sb. o sdružování v politických stranách a v politických hnutích). I když název politické strany či hnutí a název volební strany jsou odlišné instituty, nelze k nim podle stěžovatele přistupovat s tak diametrální odlišností, jak učinil krajský soud, z jehož rozhodnutí vyplývá, že "zaměnitelnost resp. totožnost volebních stran je něco, co lze jako standart akceptovat". Má za to, že platí-li požadavek výrazné odlišnosti a nezaměnitelnosti názvu politických stran, tím spíše se tento požadavek musí uplatnit i ve vztahu k názvu volební strany. Argumenty v této souvislosti soudem užité popírají podle něj ochranu "subjektivního soutěžního volebního práva", když "veškerou tíhu vzniklého protiprávního stavu přenáší na subjekt tím dotčený"; podrobně oponuje též i tomu, že soud zcela bagatelizoval dopad nezákonnosti postupu volebních orgánů, který se promítl v počtu hlasů získaných stěžovatelem a volební stranou PRO PRAHU. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ze samotného smyslu a účelu soudního přezkumu ve věcech voleb plyne, že je limitován ústavně vyjádřeným prvkem suverenity voličů, jakož i požadavkem ochrany ve volbách nabytého mandátu, což vyjadřuje legální i judikatorní zásada, že k prohlášení voleb (hlasování) za neplatné lze přistoupit jen v případech závažného porušení volebního zákona, jež bylo způsobilé výsledek voleb reálně ovlivnit. Základní interpretační maximu zákonné úpravy volebního soudnictví přitom zformuloval Ústavní soud v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 73/04 (N 17/36 SbNU 185; 140/2005 Sb.; obdobně též nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 768/06, nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 5/02, usnesení Nejvyššího správního soudu č. j. Vol 82/2006-51 či č. j. Vol 6/2004-12), který - vycházeje z demokratického principu legitimity veřejné moci, dle něhož je lid jejím zdrojem a v této roli se podílí na jejím ustavování cestou svobodných a demokratických voleb (čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 1 Ústavy) - vyslovil základní tezi, dle níž pro volební soudnictví z principu demokracie plyne vyvratitelná domněnka, že volební výsledek odpovídá vůli voličů, a předložit důkazy k jejímu vyvrácení je povinností toho, kdo volební pochybení namítá. Konstatoval dále, že právní úprava volebního soudnictví nezná absolutní vady volebního řízení, tj. takové porušení ustanovení volebního předpisu, které by mělo za následek automatické zrušení voleb, volby kandidáta nebo hlasování, a všechny možné vady a pochybení je v tomto smyslu třeba považovat za relativní a jejich význam je třeba poměřovat jejich dopadem na výsledek voleb do zastupitelského orgánu jako takového nebo na výsledek volby konkrétního kandidáta, popř. na výsledek hlasování, a to podle principu proporcionality. Řízení ve věcech volebního soudnictví je proto dle právního názoru vyjádřeného v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 73/04 založeno na ústavním principu ochrany rozhodnutí, které vzešlo z vůle většiny, vyjádřené svobodným rozhodováním a respektujícím práva menšiny (viz rovněž nález sp. zn. Pl. ÚS 5/02). Úprava ověřování voleb je přitom alternativně založena na předpokladu objektivní příčinné souvislosti mezi volební vadou a složením zastupitelského sboru nebo alespoň možné příčinné souvislosti (princip potenciální kauzality ve volebním soudnictví). Tuto možnou příčinnou souvislost je však třeba vykládat nikoli jako pouhou abstraktní možnost; z čl. 21 odst. 4 Listiny lze dovodit právo zvoleného kandidáta na nerušený výkon funkce po stanovené časové období (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 30/95), rozhodnutí voličů jako suveréna může tudíž soudní moc změnit jen ve výjimečných případech, kdy vady volebního procesu způsobily nebo mohly prokazatelně způsobit, že by voliči rozhodli jinak a byl by zvolen jiný kandidát. Také v nálezu ze dne 18. 1. 2011 sp. zn. Pl. ÚS 57/10 (N 2/60 SbNU 11) Ústavní soud konstatoval, že "rozhodnutí voličů jako suveréna může soudní moc změnit jen ve výjimečných případech, kdy vady volebního procesu způsobily, nebo