III.ÚS 1047/16 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 1047/16 ze dne 20. 12. 2016 N 249/83 SbNU 885 K aplikaci § 75 odst. 2 písm. a) Zákona o Ústavním soudu v případě předchozího vyčerpání všech opravných prostředků   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - senátu složeného z předsedy senátu Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka - ze dne 20. prosince 2016 sp. zn. III. ÚS 1047/16 ve věci ústavní stížnosti P. V., zastoupeného JUDr. Borisem Vágnerem, advokátem, se sídlem tř. Kpt. Jaroše 19, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. prosince 2015 č. j. 5 Tdo 839/2015-I.-180, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. června 2014 č. j. 3 To 8/2014-8000 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. srpna 2013 č. j. 1 T 8/2012-7588, jimiž byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně jako účastníků řízení a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Brně jako vedlejších účastníků řízení. Ústavní stížnost se zamítá. Odůvodnění I. Stručné vymezení věci 1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jeho základního práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i práva na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny. 2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále též jen "krajský soud") byl stěžovatel spolu s několika dalšími obviněnými uznán vinným zvlášť závažným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a) a odst. 3 trestního zákoníku, dílem dokonaným a dílem nedokonaným ve stadiu pokusu. Za to byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání devíti roků a šesti měsíců, byl mu uložen peněžitý trest ve výši 5 000 000 Kč s náhradním trestem odnětí svobody v trvání šesti měsíců a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu nákupu, prodeje a skladování paliv a maziv včetně jejich dovozu s výjimkou výhradního nákupu, prodeje a skladování paliv a maziv na dobu devíti roků a šesti měsíců. 3. Vrchní soud v Olomouci (dále též jen "vrchní soud") výrokem II napadeného rozsudku při nezměněném výroku o vině uložil stěžovateli trest odnětí svobody v trvání devíti roků a šesti měsíců, pro jehož výkon jej zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou, peněžitý trest ve výši 5 000 000 Kč s náhradním trestem odnětí svobody v trvání šesti měsíců, trest zákazu činnosti spočívající v zákazu nákupu, prodeje a skladování paliv a maziv včetně jejich dovozu na dobu devíti roků a šesti měsíců a současně trest propadnutí věci a trest propadnutí věcí a hodnot specifikovaných ve výroku o trestu napadeného rozsudku. Výrokem IV odvolací soud zamítl odvolání stěžovatele jako nedůvodné. 4. Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatele, ve kterém byl uplatněn pouze dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, tedy nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotněprávní posouzení. V odůvodnění tohoto rozhodnutí se Nejvyšší soud podrobně vypořádal se všemi dovolacími námitkami stěžovatele (zpochybnění existence subjektivní a objektivní stránky trestného činu, nejasnosti ohledně subjektu, jemuž vznikla daňová povinnost k dani z přidané hodnoty, zpochybnění závěru soudů o fiktivnosti obchodních transakcí s pohonnými hmotami, nedostatky v dokazování, výtky ke způsobu hodnocení provedených důkazů, zpochybnění závěrů znaleckého posudku Ing. Zavadila). II. Námitky stěžovatele 5. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že napadená rozhodnutí jsou zatížena prvky svévole, a to v takové intenzitě, že došlo k porušení jeho ústavních práv. Tvrdí, že soud prvního stupně a soud odvolací řádně neprovedly řadu důkazů, z napadených rozhodnutí není seznatelné, jak byly tyto důkazy vyhodnoceny (např. výslech více než dvaceti svědků svědčících ve prospěch stěžovatele), poukazuje na návrhy důkazů, o kterých nebylo vůbec rozhodnuto, resp. jejichž provedení bylo bezdůvodně zamítnuto (např. výslech daňového poradce B., který měl kriminalizovanou daňovou konstrukci stěžovateli doporučit k realizaci). 6. Stěžovatel dále namítá nesprávné hmotněprávní posouzení věci, poukazuje na chyby soudu prvního stupně v popisu skutkového stavu, nedostatečnou specifikaci subjektivní stránky trestného činu, vady popisu objektivní stránky jednání stěžovatele, jakož i na problematičnost posudku znalce Ing. Zavadila. Namítaná pochybení nebyla napravena odvolacím ani dovolacím soudem. Stěžovatel má za to, že byl napadenými rozhodnutími obecných soudů odsouzen, aniž by z popisu skutkového stavu obsaženého v napadených rozhodnutích bylo jednoznačně zřejmé, čeho se konkrétně dopustil, jakým jednáním a které konkrétní (zejména netrestní) obecně závazné právní normy porušil. 7. Porušení práva na spravedlivý proces stěžovatel rovněž spatřuje v porušení svého práva na obhajobu, kterého se dopustily orgány činné v trestním řízení tím, že neumožnily stěžovatelem řádně zplnomocněnému obhájci (JUDr. Borisi Vágnerovi) obhajovat zájmy stěžovatele v trestním řízení a bez procesně relevantního důvodu ustanovily stěžovateli obhájce ex offo. 8. V doplnění ústavní stížnosti ze dne 24. 5. 2016 stěžovatel uvedl, že postupem soudu prvního stupně došlo rovněž k porušení jeho práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 2 Listiny. Stěžovatel konstatuje, že rozvrh práce tohoto soudu pro rok 2012 nesplňoval požadavky § 42 odst. 1 písm. a) zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), což osvědčuje mj. obsahem odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2015 sp. zn. 11 Tdo 1640/2014. V roce 2012 nedošlo u soudu prvního stupně obsahem rozvrhu práce k žádnému rozdělení přísedících do jednotlivých oddělení, čímž byl zcela eliminován požadavek na transparentnost popsaného procesu. III. Vyjádření účastníků řízení 9. Ústavní soud podle § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníkům řízení. 10. Krajský soud ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že k námitkám stěžovatele se v plné míře vyjádřil v napadeném rozsudku. Dále odkázal na své usnesení ze dne 23. 5. 2016 č. j. 1 T 8/2012-8885, jímž byl podle § 306a odst. 2 trestního řádu zrušen rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 30. 8. 2013 č. j. 1 T 8/2012-7588, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 5. 2014 a 2. 6. 2014 č. j. 3 To 8/2014-8000, a to ve všech výrocích ohledně stěžovatele. Odkázal též na své usnesení ze dne 23. 5. 2016 č. j. 1 T 8/2012-8887, jímž bylo rozhodnuto o námitce stěžovatele týkající se obsazení celého senátu, vznesené v rámci vazebního zasedání nařízeného bezprostředně po vydání usnesení č. j. 1 T 8/2012-8885. Usnesením č. j. 1 T 8/2012-8887 bylo podle § 30 odst. 1 trestního řádu a contrario rozhodnuto, že předseda senátu JUDr. Miloš Žďárský ani osoby přísedících Miroslava Rozmarinová a Drahomíra Bartoníková nejsou vyloučeny z vykonávání úkonů trestního řízení. 11. Vrchní soud ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že většina stěžovatelem uplatněných námitek byla obsažena již v odvolání proti napadenému rozsudku krajského soudu a v odůvodnění svého rozsudku se s nimi již podrobně vypořádal. K tomu poukázal i na odůvodnění napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu, který stejné námitky označil za nedůvodné. Vrchní soud navrhl, aby byla ústavní stížnost odmítnuta. 12. Nejvyšší soud ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že obsahem ústavní stížnosti jsou argumenty, které stěžovatel již uplatnil v předcházejících stadiích trestního řízení; poukázal tak na odůvodnění napadeného rozhodnutí, v němž uplatněné námitky shledal nedůvodnými. K doplnění ústavní stížnosti Nejvyšší soud uvedl, že výhradu proti složení senátu krajského soudu stěžovatel v dovolacím řízení neuplatnil, byť tak mohl učinit. Podle Nejvyššího soudu tak nebyly vyčerpány opravné prostředky, jak to vyžaduje ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu; k tomu odkázal na nálezy Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2016 sp. zn. II. ÚS 3383/14 (N 163/82 SbNU 565) a ze dne 3. 8. 2016 sp. zn. II. ÚS 2430/15 (N 145/82 SbNU 307). Nejvyšší soud navrhl, aby byla ústavní stížnost odmítnuta. 13. Nejvyšší státní zastupitelství ve vyjádření k ústavní stížnosti poukázalo na obsahovou totožnost ústavní stížnosti s textem dovolání a odkázalo na vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání ze dne 9. 2. 2015. K doplnění ústavní stížnosti Nejvyšší státní za