III.ÚS 1081/13

Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 29. března 2013, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení svých základních práv podle čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 13. prosince 2012 č. j. 20 Co 471/2012-183 byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 16. května 2012 č. j. 11 C 99/2006-157, kterým bylo vyhověno žalobě vedlejší účastnice proti stěžovateli o zaplacení částky 7 735 Kč s příslušenstvím za poskytnuté služby spočívající v provedení grafických prací pro inzertní časopisy a výrobu vizitek, částky 11 471,60 Kč s příslušenstvím a 29 497,80 Kč s příslušenstvím za služby spočívající v grafickém zpracování, tiskové přípravě a výrobě letáků a 29 750 Kč s příslušenstvím za výrobu internetových stránek. Podle obecných soudů byla mezi účastníky řízení ústně uzavřena smlouva o dílo ve smyslu § 536 obchodního zákoníku, na jejímž základě měla vedlejší účastnice pro stěžovatele zajistit výše uvedené služby za účelem propagace předmětu jeho podnikání. Ten si podle jejich zjištění provedené dílo převzal a vedlejší účastnice mu jeho cenu vyúčtovala způsobem mezi oběma účastníky běžně užívaným. Až do podání žaloby se proti uplatněnému nároku nijak neohradil.

Ústavní stížností brojí stěžovatel proti oběma uvedeným rozsudkům obecných soudů, jimž vytýká nesprávnost závěrů, podle nichž si uvedené dílo objednal a akceptoval jej, včetně jeho ceny, přinejmenším jeho převzetím. Tyto závěry podle jeho názoru nemají oporu v provedeném dokazování. Vedlejší účastnice totiž provedla, resp. zajistila provedení fakturovaných prací v souvislosti s přípravou založení společnosti Finishingpoint a.s., na které se podílela i jednatelka a společnice vedlejší účastnice, jejíž jméno a spojení na ní se objevovalo i v připravovaných materiálech. V extrémním rozporu s hmotným právem je i závěr, že k uzavření předmětné smlouvy došlo v důsledku nečinnosti stěžovatele, který předmětné zboží nevrátil a na doručené faktury nereagoval, neboť mlčení nebo nečinnost samy o sobě neznamenají přijetí návrhu. Z provedeného dokazování nelze zjistit, zda došlo k uzavření jedné nebo více smluv mezi účastníky řízení, kdy a kde k němu došlo, co přesně bylo předmětem takovéto smlouvy nebo smluv, zda se mělo jednat o smlouvu nebo smlouvy s plněním bezplatným či úplatným a jak a zda byla dohodnuta případná cena údajných služeb. Vedlejší účastnice podle stěžovatele zcela zjevně neunesla ani břemeno tvrzení ani důkazní břemeno.

Poté, co se Ústavní soud seznámil s argumentací stěžovatele a obsahem napadených rozsudků a spisu vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 11 C 99/2006, který si za účelem tohoto řízení vyžádal, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

V řízení o ústavních stížnostech je Ústavní soud oprávněn přezkoumávat postup a rozhodnutí obecných soudů toliko z toho hlediska, zda v jejich důsledku nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. Tím je vymezen i prostor, v jakém mu přísluší zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, a to případně i formou přehodnocení jejich skutkových nebo právních závěrů či sjednocování jejich judikatury, což jsou typicky např. situace, pokud došlo k opomenutí důkazů, k použití důkazů získaných v rozporu s právními předpisy, nebo k porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole nebo interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. O takovýto případ se však v dané věci nejedná. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti pouze opakuje námitky uplatněné v odvolání, s nimiž se dostatečným a ústavně konformním způsobem vypořádal již odvolací soud, na jehož závěry, aniž by bylo nezbytné je na tomto místě znovu uvádět, lze v plném rozsahu odkázat. Ústavní soud považuje tyto závěry za řádně odůvodněné a mající oporu v provedeném dokazování, pročež jim z ústavněprávního hlediska nelze nic vytknout. Z tohoto důvodu mu nezbylo, než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.