III.ÚS 1084/15 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 1084/15 ze dne 25. 4. 2017   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele hlavního města Prahy, sídlem Mariánské nám. 2/2, Praha 1 - Staré Město, zastoupené JUDr. Ing. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou, sídlem Karlovo nám. 287/18, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. ledna 2015 č. j. 28 Cdo 4565/2014-315, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. března 2014 č. j. 25 Co 52/2014-283, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 19. dubna 2013 č. j. 18 C 197/2006-238, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a 1) Jana Růžičky, a 2) MUDr. Jiřího Růžičky, zastoupeného Mgr. Jiřím Hrbkem, advokátem sídlem Komořanská 63/1900, Praha 4 - Modřany, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatel brojí ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") proti shora uvedeným rozhodnutím obecných soudů a namítá porušení svého práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Ze skutkových okolností věci a z průběhu předcházejícího řízení se podává, že vedlejší účastníci řízení se stali spoluvlastníky předmětných pozemků na základě dědění (usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 24. 10. 2002 č. j. 18 D 809/2002-78). Dne 14. 2. 2006 byla mezi vedlejšími účastníky řízení a stěžovatelem uzavřena kupní smlouva na část pozemků. Vedlejší účastníci řízení se domáhali zaplacení žalované částky za užívání předmětných nemovitostí v celkové výměře 31 166 m2 v období od 1. 1. do 31. 12. 2005 ve výši 30 Kč za 1 m2 plochy (celkem požadovali 233 745 Kč s příslušenstvím pro každého vedlejšího účastníka). Obvodní soud ve věci poprvé rozhodl rozsudkem ze dne 30. 1. 2006 č. j. 18 C 197/2006-67, kdy žalobě co do částky 162 780 Kč s příslušenstvím vyhověl a co do částky 3 532,50 Kč s příslušenstvím zamítl. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") tento rozsudek obvodního soudu ve vyhovujícím výroku zrušil z důvodu pochybností, zda spoluvlastnický podíl matky vedlejších účastníků řízení měl být předmětem dědictví. Svým druhým rozsudkem ve věci (ze dne 3. 3. 2010 č. j. 18 C 197/2006-149) obvodní soud žalobu zamítl, neboť dospěl k závěru, že zůstavitelka předmětné pozemky prodala v roce 1982 státu. K odvolání vedlejších účastníků řízení městský soud (rozsudkem ze dne 12. 10. 2010 č. j. 25 Co 236/2010-186) rozsudek obvodního soudu v rozsahu zamítnutí částky 27 052,50 Kč s příslušenstvím pro každého z vedlejších účastníků potvrdil, v rozsahu částky 135 727,50 Kč s příslušenstvím jej pak zrušil a věc vrátil obvodnímu soudu k dalšímu řízení. Po doplnění dokazování (doložení vlastnictví vedlejších účastníků ke konkrétním pozemkům) obvodní soud rozhodl potřetí napadeným rozsudkem. 3. Napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit z titulu bezdůvodného obohacení za užívání blíže specifikovaných pozemků v katastrálním území Slivenec zastavěných pozemními komunikacemi ve vlastnictví stěžovatele, k nimž vedlejším účastníkům náležel spoluvlastnický podíl, každému z nich částku 135 727,50 Kč s příslušenstvím. K odvolání stěžovatele městský soud rozsudek obvodního soudu ve věci samé potvrdil. 4. Nejvyšší soud napadeným rozsudkem dovolání stěžovatele odmítl podle § 243c odst. 1 občanského soudního řádu, když dospěl k závěru, že v dané věci bylo postupováno v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, od níž nevidí důvod se odchýlit. Shrnul, že pokud soudy stanovily bezdůvodné obohacení ve výši maximální regulované ceny, za situace, kdy obvyklá výše nájemného byla vyšší než maximální regulovaná cena, rozhodly správně. K námitce stěžovatele, podle níž je ve věci pasivně legitimována městská část, která pozemní komunikace na předmětných pozemcích spravuje, dovolací soud s odkazem na ustálenou judikaturu uvedl, že pasivní legitimace k vydání bezdůvodného obohacení se odvíjí od vlastnictví komunikace. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že dle jeho názoru došlo v posuzované věci ke zjevným interpretačním excesům, rozhodnutí jsou v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti i přiléhavou judikaturou. 6. Předmětem ústavní stížnosti je posouzení užívání pozemků zastavěných veřejným statkem (pozemními komunikacemi) jako bezdůvodného obohacení, povinnost vlastníka veřejného statku (pozemní komunikace) toto bezdůvodné obohacení vydat a současně stanovení výše bezdůvodného obohacení jako obvyklého nájemného podle regulace dle výměrů Ministerstva financí. Soudy dovodily, že stěžovatel užíval předmětné pozemky tím, že na nich byly umístěny pozemní komunikace v jeho vlastnictví, aniž by mu k tomuto užívání svědčil soukromoprávní titul. S ohledem na tuto skutečnost bylo zastavění veřejným statkem kvalifikováno jako závazkový vztah, na základě kterého dochází ke vzniku bezdůvodnému obohacení. 7. Stěžovatel má za to, že Nejvyšší soud měl zohlednit aktuální nález Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2014 sp. zn. I. ÚS 581/14, neboť je nutné jej dle jeho názoru vztáhnout i na nyní posuzovaný případ. Stěžovatel si je vědom skutečnosti, že tento nález se primárně zabývá restitučními nároky oprávněných osob, nicméně je zde zřetelně uvedeno, jakým způsobem je nutné nahlížet na kvalifikaci problematiky uplatňování žalob na vydání bezdůvodného obohacení z důvodu zastavění pozemků individuálního vlastníka veřejným statkem. Tímto nálezem se však Nejvyšší soud nezabýval. 8. Vedlejší účastníci žádali bezdůvodné obohacení za užívání pozemků zastavěných pozemními komunikacemi. Komunikace však na pozemcích byly vystavěny v době minulého režimu, kdy se stát k předmětným pozemkům choval jako vlastník a nerespektoval jejich vlastnické právo. Stěžovatel jako subjekt práva vznikl na základě zákona č. 367/1990 Sb., o obcích (obecní zřízení), a vlastnictví k předmětným komunikacím nabyl až zákonem č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o pozemních komunikacích"). Stěžovatel má tedy za to, shodně s uvedeným nálezem Ústavního soudu, že není možné po stěžovateli požadovat pravidelné platby z titulu bezdůvodného obohacení. 9. V souvislosti s výše uvedeným nálezem Ústavního soudu poukazuje stěžovatel i na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. 8. 2014 č. j. 30 Co 158/2014-110, v němž bylo ve shodě se závěry předmětného nálezu Ústavního soudu dovozeno, že žalobci nelze požadovanou finanční náhradu za faktické užívání sporných pozemků výše popsaným způsobem přiznat. 10. K námitce stanovení výše bezdůvodného obohacení stěžovatel poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 26. 4. 2012 sp. zn. III. ÚS 2030/09, v němž Ústavní soud uvedl, že ve výměru Ministerstva financí je regulovaná cena stanovena pouze jako maximální hranice nájemného, nikoliv jako závazná pevná cena. Výměry Ministerstva financí, vydané v rozhodné době, stanovily roční nájemné za nájem pozemků vždy toliko jako ceny maximální, což ovšem znamená, že je možno určit v konkrétním případě i nižší nájemné. V dané věci soudy vyšly z ceny maximální, kterou v žalobě uvedl původní žalobce, tj. z částky 30 Kč/m2/rok. 11. Nejvyšší soud při svém rozhodnutí vyšel z premisy podpořené rozhodnutími Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Odo 954/2006 a 28 Cdo 1113/2014, z níž plyne, že bylo-li nájemné v rozhodném období regulováno, nemůže výše bezdůvodného obohacení přesáhnout částku stanovenou regulací. Nicméně současně s tímto uvedl, že pokud je obvyklé nájemné zjištěno vyšší, než je regulovaná cena, je nutné vycházet z maximální ceny regulované. Stěžovatel se však domnívá, že pokud jde o nemovité věci, resp. pozemky, bude zjištěná cena obvyklá vždy vyšší než cena regulovaná. Děje se tomu tak přirozeným vývojem trhu. Uvedená úvaha Nejvyššího soudu vede pouze k závěru, že pokud se regulace týká nemovitých věcí, bude rozhodováno pouze v intencích regulované maximální ceny nájemného. Tento závěr Nejvyššího soudu je tak podle stěžovatele zcela v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 26. 4. 2012 sp. zn. III. ÚS 2030/09, neboť stanovením takového závěru by nikdy nemohlo dojít k variabilitě ceny stanovené výměrem Ministerstva financí a tedy určení, že uvedená regulovaná cena je cenou maximální. Pokud pozemky zastavěné veřejným statkem nemají být předmětem spekulativního prodeje, nelze na ně aplikovat závěr Nejvyššího soudu. K tomuto stěžovatel odkazuje rovněž na judikaturu Městského soudu v Praze, např. rozhodnutí ze dne 23. 4. 2013 č. j. 21 Co 79/2013-194, ze dne 15. 3. 2012 č. j. 20 Co 10/2012-113 nebo ze dne 5. 6. 2013, sp. zn. 28 Co 179/2013, která se zabýval