Ústavní soud III.ÚS 1094/22 – Průjezdní úsek dálnice a silnice

Výše označení stěžovatelé podali v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které jim zákon k ochraně jejich práv poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost. Stěžovatelé se ústavní stížností domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť mají za to, že jimi bylo porušeno jejich právo na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), právo na příznivé životní prostředí dle čl. 35 odst. 1 Listiny ve spojení s čl. 8 Úmluvy a právo na ochranu vlastnictví dle čl. 11 Listiny ve spojení s čl. 1 dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě.

Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených listin, Magistrát města Olomouce, odbor stavební, rozhodnutím ze dne 19. 11. 2019 č. 82/2019 (dále jen "změnové územní rozhodnutí") povolil změnu územního rozhodnutí č. 32/2006 vydaného dne 3. 3. 2006 ve věci "Dálnice D1, stavba 0136 Říkovice - Přerov", kterým byla umístěna stavba dálnice D1 v km 75,300 - 85,400 km, včetně souvisejících a doplňkových staveb (dále jen "územní rozhodnutí"). Změnové územní rozhodnutí nezměnilo umístění hlavního stavebního objektu (tělesa dálnice), týkalo se zejména tvaru, případně výškového řešení mimoúrovňových křižovatek a umístění nových souvisejících stavebních objektů. Krajský úřad Olomouckého kraje změnil dílčím způsobem změnové územní rozhodnutí tak, že doplnil některé závazné podmínky, ve zbývajícím rozsahu prvostupňové změnové rozhodnutí potvrdil.

Stěžovatelé podali proti rozhodnutí krajského úřadu žalobu, kterou Krajský soud v Ostravě zamítl, neboť nepřisvědčil namítané nezákonnosti vydaných správních rozhodnutí, kterou stěžovatelé spatřovali v tom, že stavba dálnice umístěná přes zastavěné území D. neslouží k převedení průjezdní dopravy z D. na tuto dálnici a že stavbě tělesa budou muset ustoupit tři rodinné domy a další se stanou neobyvatelnými z důvodu překročení hlukových limitů.

Stěžovatelé v ústavní stížnosti tvrdí, že krajský soud i Nejvyšší správní soud dospěly ve svých rozhodnutích k nesprávným závěrům ohledně otázky trvající platnosti územního rozhodnutí, otázky přezkumu návrhu na změnu územního rozhodnutí a aplikace § 8 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích. Dále v případě neodstranění vad změnového územního rozhodnutí namítají nemožnost procesních prostředků obrany proti realizaci stavby dálnice a s tím související poškození a devalvování životního prostředí na území D.

Ústavní soud zdůrazňuje, že je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení nebo v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

Jinak řečeno, napadená rozhodnutí Ústavní soud posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím zaručená základní práva a svobody. Není tedy jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Ústavní soud totiž není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Naproti tomu právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší výklad podústavního práva v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v § 12 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního. Při výkonu této pravomoci Nejvyšším správním soudem je přirozeně i tento orgán veřejné moci povinen interpretovat a aplikovat jednotlivá ustanovení podústavního práva v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod [srov. nález sp. zn. II. ÚS 369/01 ze dne 18. 12. 2002 (N 156/28 SbNU 401)]. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn k výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže by aplikace podústavního práva v daném konkrétním případě učiněná Nejvyšším správním soudem byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny, a tudíž by ji bylo lze kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod [srov. nález sp. zn. III. ÚS 173/02 ze dne 10. 10. 2002 (N 127/28 SbNU 95), nález sp. zn. IV. ÚS 239/03 ze dne 6. 11. 2003 (N 129/31 SbNU 159) a další]. K takovému zjištění však ve věci stěžovatelů Ústavní soud nedospěl.

Obsah ústavní stížnosti představuje toliko polemiku se závěry správních soudů a opakování námitek týkajících se vedení dálnice přes zastavěné území D. a nemožnosti povolit změnu územního rozhodnutí, které již pozbylo platnosti. Tyto námitky již byly stěžovateli uplatněny v předchozím řízení. Jedná se o polemiku vedenou v rovině práva podústavního a stěžovatelé nesprávně předpokládají, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému "instančnímu" přezkumu. V kontextu výše vyložených kritérií ústavněprávního přezkumu je namístě připomenout, že tato role Ústavnímu soudu nepřísluší [viz např. nález ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13 (N 105/73 SbNU 683), nález ze dne 25. 9. 2014 sp. zn. I. ÚS 3216/13 (N 176/74 SbNU 529) nebo usnesení ze dne 15. 3. 2016 sp. zn. I. ÚS 247/16]. Odpovědi na přednesené otázky přitom byly stěžovatelům spolehlivě osvětleny Nejvyšším správním soudem.

Stěžovatelé nejsou spokojení s rozhodnutími obecných soudů, avšak fakt, že soudy vyslovily jiné závěry, než jaké očekávali, není porušením práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 2 Listiny), které zaručuje postup soudů v souladu s předem stanovenými zákonnými požadavky, ale nezajištuje, že výsledek řízení bude odpovídat očekávání účastníka. Jimi namítaná procesní nemožnost obrany proti stavbě dálnice je nedůvodná vzhledem k jejich procesním možnostem stanoveným v zákonných předpisech [např. zákon č. 183/2006 o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon) a další], jichž také v posuzovaném řízení před správními orgány a dále v soudním řízení využili. Neúspěch v soudním řízení neznamená namítanou procesní nemožnost obrany ani porušení ústavně zaručených práv a svobod.

Ústavní soud v tomto případě neshledal ze strany správních soudů žádné pochybení. V dané věci obsahují rozhodnutí dostatečné, konkrétní a logické odůvodnění úvah, které se opírají o ustálenou judikaturu Nejvyššího správního soudu. Rozhodnutí přesvědčivě reagují na všechny námitky a tvrzení stěžovatelů a osvětluje jejich promítnutí do výrokových částí rozsudků.

S ohledem na shora uvedené tak Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížností napadenými rozhodnutími Nejvyššího správního soudu, ani krajského soudu nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů vlastnit majetek, ani práv na spravedlivý proces nebo příznivé životní prostředí.

Ústavní soud odmítl ústavní stížnost směřující proti napadeným rozhodnutím podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.