III.ÚS 1119/08 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 1119/08 ze dne 2. 7. 2008   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudců Vladimíra Kůrky a Pavla Rychetského ve věci ústavní stížnosti O. D., zastoupeného Mgr. JUDr. Jaroslavem Grincem, PhD., advokátem se sídlem v Praze 2, Mikovcova 10/476, pracoviště v Lounech, nám. Míru 127, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. ledna 2008 č. j. 4 Ads 78/2007-78 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. dubna 2007 č. j. 15 Ca 239/2006-46, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Včas podanou ústavní stížností, splňující i další formální náležitosti dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel napadl shora označená rozhodnutí obecných soudů s tím, že jimi byla porušena jeho základní práva garantovaná čl. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 4, čl. 36, čl. 39 a čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1, čl. 17 a čl. 18 evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Dále tvrdí, že došlo k porušení zásady "ne bis in idem" formulované v čl. 14 odst. 7 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (zák. č. 120/1976 Sb. ) a čl. 4 Dodatkového protokolu č. 7 Úmluvy. Namítá rovněž porušení řady ustanovení zákona č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "služební zákon"). V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel především namítá, že za jeden kázeňský přestupek, k jehož spáchání se plně doznal, mu byl uložen dvojí trest. Konkrétně uvádí, že rozhodnutím ředitele Policie České republiky-Okresního ředitelství Louny (dále jen "PČR OŘ Louny") ze dne 29. září 2004 byl uznán vinným ze spáchání kázeňského přestupku a byl mu uložen kázeňský trest. Ještě před rozhodnutím o uložení kázeňského trestu požádal ředitele PČR OŘ Louny o uvolnění ze služebního poměru, na základě čehož mu dne 1. října 2004 bylo doručeno oznámení uvedeného služebního funkcionáře, že služební poměr mu končí uvolněním ke 2. lednu 2005. Následně rozhodnutím téhož služebního funkcionáře ze dne 18. října 2004 byl propuštěn ze služebního poměru, tj. v době, kdy běžela lhůta pro skončení služebního poměru na základě jím podané žádosti o uvolnění. Velmi podrobně stěžovatel rozvádí, z jakých důvodů je přesvědčen, že v rozporu se zákonnou úpravou bylo o tomtéž skutku rozhodnuto ředitelem PČR OŘ Louny opakovaně - rozhodnutí o kázeňském potrestání, rozhodnutí o uvolnění ze služebního poměru a rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru, přičemž všechna tato tři rozhodnutí, dle názoru stěžovatele, nabyla právní moci a stala se vykonatelnými. Stěžovatel má zato, že za tohoto právního stavu bylo nemožné negovat předchozí rozhodnutí, která byla v právní moci a tudíž i vykonatelná, takže nebylo možno rozhodnout o jeho propuštění, aniž by byla předcházející rozhodnutí zrušena. Dále uvádí, že proti rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru podal opravný prostředek, ale obecné soudy rozhodnutí nezrušily a neposkytly spravedlivou ochranu jeho právům nabytým v dobré víře. Stěžovatel vyslovuje přesvědčení, že nebyl respektován zákonný princip totožnosti skutku a byla porušena zásada "ne bis in idem" spočívající v zákazu dvojího trestání za stejný skutek, přičemž odkazuje i na rozsudky evropských soudních struktur, které konkretizoval v žalobě podané k Nejvyššímu správnímu soudu. Stěžovatel vyslovuje rovněž nesouhlas s odkazy na některá ustanovení zákoníku práce v rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru, se stanovením běhu lhůty podle ustanovení § 108 odst. 2 služebního zákona a zdůrazňuje, že pokud nadřízený služební funkcionář akceptoval jeho žádost o uvolnění ze služebního poměru, nebyl oprávněn ho následně z tohoto poměru propustit. V petitu ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud napadená soudní rozhodnutí zrušil. II. Ze spisového materiálu zjistil Ústavní soud následující: Dne 27. září 2004 požádal stěžovatel o uvolnění ze služebního poměru příslušníka Policie České republiky (dále jen "PČR"), kteréžto žádosti ředitel PČR OŘ Louny vyhověl oznámením ze dne 1. října 2004 č. 314/2004 s tím, že služební poměr končí ke dni 2. ledna 2005. Rozhodnutím ředitele PČR OŘ Louny ze dne 29. září 2004 č. 88/2004 byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání kázeňského přestupku ve smyslu § 32 odst. 1 služebního zákona a byl mu uložen kázeňský trest spočívající ve snížení hodnosti o jeden stupeň na hodnost nadporučík na dobu 12 měsíců a současně byl stanoven po dobu výkonu trestu snížení hodnosti hodnostní přípatek ve výši 2.800,- Kč. Proti tomuto rozhodnutí stěžovatel odvolání nepodal. Dne 15. října 2004 vydal tentýž služební funkcionář rozhodnutí pod č. 333/2004, kterým byl stěžovatel podle § 106 odst. 1 písm. d) služebního zákona propuštěn ze služebního poměru příslušníka PČR dnem 31. prosince 2004 za porušení služební povinnosti ve smyslu ustanovení § 108 odst. 2 služebního zákona. Z odůvodnění tohoto rozhodnutí vyplývá, že stěžovatel byl propuštěn za úmyslné porušení služební povinnosti zvlášť závažným způsobem spočívající v tom, že dne 16. září 2004 v 7,00 hod nastoupil do výkonu služby ve výjezdové skupině PČR OŘ Louny, kde měl plnit funkci vedoucího a zajišťovat úkoly stanovené pro tuto skupinu, po předchozím požití alkoholických nápojů před nástupem služby a v době služby, přičemž po návratu z výjezdu v odpoledních hodinách jevil známky požití alkoholických nápojů, a proto u něho byla provedena dechová zkouška, při níž byla naměřena hodnota 3,13 promile alkoholu. Popsaným jednáním porušil čl. 3 odst. 1 písm. a), b), c) nařízení Ministerstva vnitra č. 36/1999 Sb., ve kterém je příslušníkům PČR zakázáno požívání alkoholických nápojů na pracovišti, ve výkonu služby i před nástupem služby a úmyslně zvlášť závažným způsobem i základní povinnost policisty podle § 28 odst. 1 písm. a) služebního zákona. Odvolání stěžovatele proti rozhodnutí o jeho propuštění ze služebního poměru příslušníka PČR bylo rozhodnutím ředitele PČR-Správy severočeského kraje ve věcech služebního poměru ze dne 19. listopadu č. 1191 zamítnuto a napadené rozhodnutí bylo potvrzeno. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. dubna 2007 č. j. 15 Ca 239/2006-46 byla zamítnuta žaloba stěžovatele proti shora citovanému rozhodnutí ředitele PČR-Správy severočeského kraje. Proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem podal stěžovatel kasační stížnost, o níž rozhodl Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 31. ledna 2008 č. j. 4 Ads 78/2007-78 tak, že tuto stížnost zamítl. III. Ústavní soud v minulosti již opakovaně zdůraznil, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti. Není soudem nadřízeným soudům obecným a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí (čl. 81, čl. 90 Ústavy České republiky). Neposuzuje ani stanoviska a výklady obecných soudů ke konkrétním zákonným ustanovením, ani jejich právní úvahy, názory a závěry. Jeho úkolem je posoudit, zda aplikace a interpretace práva nemá za následek porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele a zda řízení jako celek bylo spravedlivé. V tomto směru Ústavní soud přezkoumal napadené rozsudky Krajského soudu v Ústí nad Labem a Nejvyššího správního soudu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná. IV. Ústavní soud především zdůrazňuje, že námitky obsažené v ústavní stížnosti uplatnil stěžovatel ve shodném rozsahu již v žalobě podané proti rozhodnutí o propuštění ke krajskému soudu a rovněž v kasační stížnosti, přičemž argumentace ústavní stížnosti je totožná s odůvodněním námitek uplatněných stěžovatelem v těchto opravných prostředcích. Krajský soud v Ústí nad Labem se v ústavní stížností napadeném rozsudku velmi podrobně vypořádal se všemi námitkami, které stěžovatel uplatnil v žalobě a nyní opakuje v ústavní stížnosti. Vyčerpávajícím způsobem, s odkazy na příslušná ustanovení služebního zákona, odůvodnil závěry o nedůvodnosti uplatněných námitek (str. 4-7 rozsudku). Rovněž Nejvyšší správní soud se v řízení o kasační stížnosti zabýval opakovanými námitkami stěžovatele. Zvýšenou pozornost věnoval klíčové námitce stěžovatele, tj. tvrzení o nepřípustnosti, aby za jeden kázeňský přestupek byl potrestán dvakrát, s podrobným odůvodněním závěru, že "rozhodnutí o vině a trestu za spáchání kázeňského přestupku je ve své podstatě rozhodnutím trestním, kdežto rozhodnutí o propuštění ze služebního poměr je institutem, který má pracovněprávní povahu, nikoliv odpovědnostní". Vypořádal se rovněž s námitkou týkající se data skončení služebního poměru propuštěním. Podrobně odůvodnil i nepřípadnost odkazů stěžovatele na judikáty Evropského soudu pro lidská práva a nedůvodnost námitky, že jeho služební poměr měl skončit dohodou podle rozhodnutí služebního funkcionáře o uvolnění ze služebního poměru a nikoliv propuštěním v kratším termínu, s rozvedením závěru, že o