III.ÚS 1136/13 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 1136/13 ze dne 12. 8. 2015 N 143/78 SbNU 209 K prokazování nepřímé diskriminace romských dětí při jejich umísťování do zvláštních škol   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Pavla Rychetského (soudce zpravodaj) - ze dne 12. srpna 2015 sp. zn. III. ÚS 1136/13 ve věci ústavní stížnosti J. S., zastoupeného Mgr. Davidem Strupkem, advokátem, se sídlem Praha 1, Jungmannova 31, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. prosince 2012 č. j. 30 Cdo 4277/2010-180 a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. února 2010 č. j. 1 Co 314/2009-128, jimiž byla zamítnuta stěžovatelova žaloba na ochranu osobnosti, kterou se domáhal po státu omluvy a náhrady nemajetkové újmy z důvodu tvrzené diskriminace, jíž měl být vystaven zařazením do zvláštní školy pro svou příslušnost k romskému etniku, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze jako účastníků řízení a České republiky - Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy, se sídlem Praha 1, Karmelitská 7, jako vedlejší účastnice řízení. Ústavní stížnost se zamítá. Odůvodnění I. Shrnutí řízení před obecnými soudy 1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 4. dubna 2013, navrhl stěžovatel zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť mu jimi měla být odepřena ochrana před diskriminací za současného porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále též jen "Úmluva") a čl. 1 ve spojení s čl. 9 odst. 2 Ústavy České republiky. 2. V roce 1985, kdy bylo stěžovateli 7 let, rozhodl Okresní národní výbor v Chebu o jeho zařazení do zvláštní školy. Jednalo se o druh školy, jež byla podle tehdejších právních předpisů zřízena pro děti s mentálním postižením. Ve zvláštních školách pak stěžovatel absolvoval i celou desetiletou povinnou školní docházku. Tou dobou byl v ústavní výchově, která mu byla nařízena v červenci 1980 ve věku 2 let, a zůstal v ní umístěn až do roku 1996, kdy nabyl zletilosti. Jeho rodiče v tomto období nepřestali být jeho zákonnými zástupci. 3. Stěžovatel připisuje své zařazení do zvláštní školy svému romskému původu a vnímá je jako projev diskriminace neboli odlišného a především méně příznivého zacházení, kterého se mu dostalo ze strany státu oproti osobám zařazeným do základních škol. Z toho plynoucí vzdělanostní deficit jej i dnes omezuje především na pracovním trhu. K tomu, aby mohl ve studiu pokračovat na střední škole, musel v letech 1999 až 2000 absolvovat kurs doplnění základního vzdělání. Jen díky tomu pak mohl v letech 2000 až 2005 dálkově studovat Romskou střední školu sociální v Kolíně, na které zakončil studium úspěšným složením maturitní zkoušky. 4. Diskriminace, jíž měl být stěžovatel vystaven svým zařazením do zvláštní školy, měla nepřípustným způsobem zasáhnout do jeho osobnostních práv. Žalobou na ochranu osobnosti, kterou podal dne 11. června 2008, se proto domáhal po státu omluvy a náhrady nemajetkové újmy ve výši 500 000 Kč. Takovéto zacházení ostatně nemělo být v předmětné době (a ani později) ojedinělým. Stěžovatel prokazoval předpoklad nepřímé diskriminace ze statistik vypracovaných Ústavem školských informací při Ministerstvu školství České socialistické republiky, které obsahují ve vztahu ke školním rokům 1985/86 až 1990/91 údaje o počtu dětí "cikánského původu" ve školách pro mládež vyžadující zvláštní péči. Z nich vyplývá, že ve školním roce 1985/86, kdy nastoupil do první třídy zvláštní školy, byl podíl romských dětí ve zvláštních školách na území tehdejší Československé socialistické republiky 37,14 %, na území České socialistické republiky 29,88 % a v tehdejším Západočeském kraji 40,2 %, a že tento trend se nijak neměnil ani v následujících letech. Průměrný podíl romských dětí ve zvláštních školách v celém sledovaném období činil na území tehdejší Československé socialistické republiky 39,35 %, na území České socialistické republiky 30,13 % a v tehdejším Západočeském kraji 38,27 %. V roce 1996 se přitom celkový podíl romské populace v České republice odhadoval na přibližně 1,5 až 2 % jejích obyvatel. Tyto údaje podle stěžovatele zakládají v jeho případě předpoklad diskriminace, jak jej formuloval Evropský soud pro lidská práva v rozsudku velkého senátu ze dne 13. listopadu 2007 ve věci stížnosti č. 57325/00 D. H. a ostatní proti České republice. 5. Rozsudkem Městského soudu v Praze (dále též "soud prvního stupně") ze dne 10. dubna 2009 č. j. 37 C 89/2008-52, který byl posléze k odvolání stěžovatele potvrzen rozsudkem Vrchního soudu v Praze (dále též "odvolací soud") ze dne 23. února 2010 č. j. 1 Co 314/2009-128, byla žaloba zamítnuta. Jakkoliv stěžovatelem předložené statistiky mohly - alespoň podle názoru odvolacího soudu - založit vyvratitelnou domněnku nepřímé diskriminace příslušníků romského etnika při umísťování do zvláštních škol, v jeho případě mělo dojít přesvědčivě k jejímu vyvrácení. V tomto ohledu měly stěžejní význam listinné důkazy poskytnuté Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy (dále též "ministerstvo"), které v projednávané věci jedná za stát jako jeho organizační složka. Jak zjistily obecné soudy, stěžovatel byl zařazen do zvláštní školy na základě doporučení příslušné okresní pedagogicko-psychologické poradny, pod jejímž dohledem byl v rámci ústavní výchovy a na základě jejíhož doporučení mu byla v roce 1984 odložena povinná školní docházka. V úvahu byly vzaty i nepříznivé výsledky vyšetření jeho intelektových schopností, kdy nebyl uznán způsobilým postoupit do druhého ročníku, dále informace o průběhu jeho školní docházky zvláště v nižších ročnících a další záznamy z doby, kdy se rozhodovalo o osvobození žalobce od povinné školní docházky vůbec (k čemuž však nakonec nebyly shledány důvody). Namítal-li stěžovatel, že použité testy nezohlednily kulturní a jazyková specifika jeho etnika, nemělo jít o námitku důvodnou. Již od svých dvou let žil totiž v dětském domově, a nikoliv v romské rodině, resp. romské komunitě, kde by docházelo k předávání těchto specifik. Ze všech těchto důvodů tak nebyl do zvláštní školy zařazen v důsledku diskriminačního zacházení vyvolaného jeho příslušností k romskému etniku, nýbrž z důvodu jeho tehdejší intelektové a rozumové schopnosti, která zjevně nepostačovala ke zvládnutí běžného základního vzdělání. V závěru obou rozsudků se uvádí, že pokud jde o stěžovatelem uplatněný nárok na náhradu nemajetkové újmy v penězích, stát v průběhu řízení před soudem prvního stupně úspěšně uplatnil námitku promlčení. 6. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání. Podle jeho názoru odůvodňuje-li určitá praxe závěr o nepřímé diskriminaci některých členů skupiny, pak je jej třeba vztáhnout vůči všem jejím členům, aniž by bylo třeba zkoumat, zda by jednotlivec v systému uspěl i v případě, že by nebyl diskriminační. V této souvislosti odkázal na bod 209 rozsudku D. H. a ostatní proti České republice, v němž se uvádí, "jelikož bylo prokázáno, že uplatňování příslušných právních předpisů mělo v rozhodné době nepřiměřeně škodlivý dopad na romskou komunitu ..., kdy tomuto diskriminačnímu zacházení museli být nutně vystaveni i stěžovatelé coby příslušníci této komunity, ... se (pro prokázání nepřímé diskriminace - pozn. Ústavního soudu) není třeba zabývat jejich individuálními případy". 7. Nejvyšší soud (dále též "dovolací soud") považoval dovolání za přípustné, protože v projednávané věci bylo třeba vyřešit do té doby úplně nevyřešenou právní otázku, který z účastníků a v jakém rozsahu má v řízení o ochranu osobnosti s přihlédnutím k ustanovení § 133a písm. b) občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. září 2009, procesní povinnosti tvrdit a prokázat (a z nich vyplývající břemena tvrzení a důkazní) skutečnosti o nepřímé diskriminaci na základě rasového nebo etnického původu v přístupu ke vzdělání a odborné přípravě. Dovolání nicméně neshledal důvodným, pročež jej rozsudkem ze dne 13. prosince 2012 č. j. 30 Cdo 4277/2010-180 zamítl. 8. Podle dovolacího soudu mohlo ve věci stěžovatele dojít k porušení Úmluvy pouze v období od 18. března 1992 do 30. června 1995 (do té doby jí Česká republika, resp. Česká a Slovenská Federativní Republika, nebyla vázána). Nebylo přitom podstatné, že rozhodnutí o jeho zařazení do zvláštní školy bylo vydáno ještě před prvně uvedeným datem, neboť tato skutečnost nebránila případnému konstatování jejího porušení. Pokud jde o zbylé období od roku 1985 do 18. března 1992, ve vztahu k němu mohl stěžovatel opřít svůj nárok o Mezinárodní úmluvu o odstranění všech forem rasové diskriminace, publikovanou pod č. 95/1974 Sb. Její přímé aplikaci ovšem brání nesamovykonatelný charakter jejích ustanovení týkajících se práva na vzdělání. 9. K prokázání nepřímé diskriminace musel stěžovatel v první řadě přednést skutečnosti, z nichž by v tomto směru vyplýval důkaz prima facie. Až poté by se z něj důkazní břemeno automaticky přesunulo na