Ústavní soud III.ÚS 1144/23

Stěžovatel v ústavní stížnosti podané dne 27. 4. 2023 a označené jako "blanketní" poukazuje na údajná porušení svých základních práv, ke kterým mělo dojít několika rozhodnutími obecných soudů.

Ústavní soud konstatuje, že navrhovatel se na Ústavní soud obrátil již ve více jak 200 případech. Přestože byl opakovaně a podrobně (např. ve věci vedené pod sp. zn. III. ÚS 2022/21) Ústavním soudem poučován o formálních požadavcích kladených na ústavní stížnost ustanovením § 30 a § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ani nyní podaný návrh tyto podmínky nesplňuje. Kromě absence obligatorního právního zastoupení je totiž podaný návrh nesrozumitelný a není ani zcela zřejmé, proti čemu vlastně směřuje a čeho se jím domáhá. Stěžovatel navíc uvedl, že blanketní ústavní stížnost odůvodní ve lhůtě 3 dnů, což však neučinil.

Podle ustálené judikatury Ústavního soudu platí, že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení dostávalo navrhovateli vždy, v každém individuálním řízení, stalo-li se tak v případech předchozích. Lze-li totiž vycházet ze spolehlivého předpokladu, že již dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé navrhovatele dostatečně poučit o zásadě, že se na Ústavní soud (s ústavní stížností) nelze obracet jinak, než řádným podáním a v zastoupení advokátem, jeví se Ústavnímu soudu setrvání na požadavku dalšího poučení pro konkrétní řízení neefektivním a formalistickým.

V nyní posuzovaném případě přitom Ústavní soud konstatuje, že náležitého poučení se stěžovateli dostalo opakovaně již ve velkém počtu případů. Z úřední činnosti je totiž zdejšímu soudu známo, že stěžovatel podal již mnohokrát ústavní stížnosti trpící stejnou vadou a na tuto skutečnost byl opakovaně upozorňován s poučením, že neodstranění vady ve stanovené lhůtě je důvodem odmítnutí ústavní stížnosti.

Ostatně uvedeného, včetně zákonné lhůty k podání ústavní stížnosti, si je navrhovatel vědom, neboť požaduje prodloužení lhůty k odstranění vad o dalších 60 dnů. Této žádosti však Ústavní soud z předeslaných důvodů nevyhověl, neboť - jak konstatoval již v usnesení stejného stěžovatele sp. zn. I. ÚS 2528/20 ze dne 22. 9. 2020 - považuje prodlužování zákonné lhůty k podání ústavní stížnosti formou soudcovské lhůty za nepřiměřené zvýhodňování ve vztahu k ostatním stěžovatelům, kteří zákon o Ústavním soudu respektují (srov. obdobně sp. zn. II. ÚS 3759/17, IV. ÚS 4084/17, IV. ÚS 1666/16, IV. ÚS 3636/16 a další).

Za dané situace, kdy stěžovatel dlouhodobě ignoruje zákonem předepsané náležitosti ústavní stížnosti, Ústavní soud shledal důvod pro přiměřenou aplikaci ustanovení § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl.