III.ÚS 1170/15 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 1170/15 ze dne 19. 1. 2016   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dne 19. ledna 2016 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti Carlose Javiera Gonzáleze Sháněla, právně zastoupeného Pavlem Uhlem, advokátem, se sídlem v Praze 5, Kořenského 15, proti rozhodnutí Úřadu Městské části Praha 5 ze dne 27. března 2007 č. j. G/1/05, proti rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 10. ledna 2008 č. j. S-MHMP 172236/2007, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. října 2011 č. j. 8 Ca 123/2008-36-39 a proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. ledna 2015 č. j. 7 As 33/2012-87, za účasti Úřadu Městské části Praha 5, Magistrátu hlavního města Prahy, Městského soudu v Praze a Nejvyššího správního soudu, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Návrhem ve smyslu § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí orgánů veřejné moci, jimiž mělo podle něj dojít k porušení jeho ústavně zaručeného práva nebýt zbaven státního občanství podle článku 12 odst. 2 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a práva na spravedlivý proces podle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). II. Z odůvodnění ústavní stížnosti a obsahu jejích příloh Ústavní soud zjistil, že se v předmětném správním řízení domáhal vydání osvědčení o státním občanství České republiky. Stěžovatel se narodil v roce 1973 v Argentině. Jeho otcem byl občan Chile, jeho matka nabyla československé státní občanství po svém otci, který se narodil v Československu a který si své československé občanství uchoval i poté, co vycestoval do zahraničí. Matka matky stěžovatele se narodila v Chile, v Československu nikdy trvale nepobývala a československé státní občanství získala sňatkem s otcem matky stěžovatele. Rozhodnutím ze dne 27. března 2007 č. j. G/1/05 odmítl Úřad Městské části Praha 5 vyhovět žádosti stěžovatele o vydání osvědčení o státním občanství České republiky. Správní orgán dospěl k závěru, že matka stěžovatele není českou státní občankou, neboť se jí nestala ke dni 1. ledna 1969, protože oba její rodiče neměli poslední trvalý pobyt na území České socialistické republiky před odchodem do ciziny ve smyslu § 2 odst. 2 zákona č. 39/1969 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České socialistické republiky (dále jen "zákon o občanství ČSR"). Matka stěžovatele byla podle názoru správního orgánu pouze československou státní občankou, nikoliv občankou České nebo Slovenské socialistické republiky, přičemž její československé občanství zaniklo na konci roku 1992 společně se zánikem československé federace. Proti uvedenému rozhodnutí podal stěžovatel odvolání, v němž namítal, že dotčená zákonná ustanovení je třeba vykládat tak, aby se pokud možno všichni federální občané stali občany jedné z republik, a proto je potřeba pojem "rodiče" ve smyslu § 2 odst. 2 zákona o občanství ČSR vykládat za určitých okolností jako jeden rodič. Stěžovatel rovněž argumentoval tím, že jeho matce bylo v dřívějším správním řízení vydáno osvědčení o státním občanství, které by správní orgány měly respektovat. Odvolání stěžovatele bylo rozhodnutím Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 10. ledna 2008 č. j. S-MHMP 172236/2007 zamítnuto a rozhodnutí orgánu první stupně potvrzeno. Odvolací orgán nad rámec argumentace uvedené orgánem prvního stupně konstatoval, že babička stěžovatele byla v době narození jeho matky rovněž československou státní občankou, neboť občanství nabyla sňatkem, přičemž u ní nebylo shledáno naplnění podmínky "posledního trvalého pobytu na území republiky" ve smyslu § 2 odst. 2 zákona o občanství ČSR. Správní žaloba, kterou stěžovatel následně podal, byla zamítnuta rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 19. října 2011 č. j. 8 Ca 123/2008-36-39. Ten dospěl k závěru, že § 2 odst. 2 zákona o občanství ČSR nelze interpretovat tak, že by pro nabytí postačovalo, aby na území této republiky měl poslední trvalý pobyt pouze jeden z rodičů matky stěžovatele. Proti rozsudku podal stěžovatel dne 21. prosince 2011 kasační stížnost, v níž nad rámec již uplatněné argumentace uvedl námitku, že matce jeho matky svědčilo domovské právo předcházející institutu trvalého pobytu, přičemž toto domovské právo lze podle něj chápat jako "poslední trvalý pobyt" ve smyslu § 2 odst. 2 zákona o občanství ČSR. O kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud svým v pořadí prvým rozsudkem ze dne 25. dubna 2013 č. j. 7 As 33/2012-36 tak, že ji zamítl, a potvrdil tak závěry soudu prvního stupně. Námitkou stran existence domovského práva stěžovatelovy babičky se kasační soud nezabýval, protože ji shledal nepřípustnou ve smyslu § 104 odst. 4 soudního řádu správního. Rozsudek Nejvyššího správního soudu napadl stěžovatel v pořadí první ústavní stížností, která byla před Ústavním soudem vedena pod spisovou značkou I. ÚS 2486/13. Nálezem ze dne 1. října 2014 sp. zn. I. ÚS 2486/13 Ústavní soud konstatoval, že rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 25. dubna 2013 č. j. 7 As 33/2012-36 bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces, garantované článkem 36 odst. 1 Listiny, a citovaný rozsudek proto zrušil. K porušení uvedeného základního práva došlo podle Ústavního soudu tím, že se kasační soud opomněl vypořádat s právní námitkou stěžovatele stran tvrzeného domovského práva babičky stěžovatele, čímž nedostál požadavkům kladeným na odůvodnění rozhodnutí, tj. nevypořádal se se všemi relevantními námitkami. Ústavní soud v citovaném nálezu konstatoval, že za této situace nemohl posoudit, zda stěžovatel měl v době rozhodování správních orgánů "státní občanství" ve smyslu článku 12 Ústavy a zda byl případně státního občanství "zbaven" ve smyslu článku 12 odst. 2 Ústavy. Námitku stran svévolného výkladu pojmu "rodiče" v § 2 odst. 2 zákona o občanství ČSR a časového období v § 17 odst. 2 zákona o občanství ČSR Ústavní soud označil za nedůvodnou. Nejvyšší správní soud následně rozhodl v pořadí druhým rozsudkem ze dne 29. ledna 2015 č. j. 7 As 33/2012-87 tak, že kasační stížnost jako nedůvodnou podle § 110 odst. 1 věta druhá soudního řádu správního zamítl. Tento rozsudek je napaden nyní projednávanou v pořadí druhou ústavní stížností. Napadena jsou rovněž shora uvedená rozhodnutí správních orgánů a rozhodnutí Městského soudu v Praze. III. Nynější, v pořadí druhou ústavní stížností stěžovatel namítá, že kasační soud nerespektoval právní názor vyslovený Ústavním soudem v nálezu ze dne 1. října 2014 sp. zn. I. ÚS 2486/13, neboť nenaplnil pokyn Ústavního soudu vypořádat se s argumentem stran domovského práva jeho babičky, a dopustil se tak porušení instanční závaznosti v konkrétní věci. Kasační soud měl podle stěžovatele posoudit, zda domovské právo nahrazuje materiálně požadavek trvalého pobytu před odchodem do zahraničí ve smyslu § 2 odst. 2 zákona o občanství ČSR. Stěžovatel má za to, že kasační soud se s uvedenou otázkou vypořádal pouze formalisticky, pokud konstatoval, že v případě babičky stěžovatele vůbec nedošlo k odchodu do zahraničí. Podle stěžovatele navíc kasační soud pochybil, jestliže nerespektoval princip materiálního posouzení státoobčanského svazku, který do řízení vnesl Ústavní soud shora citovaným nálezem. Stěžovatel má za to, že kasační soud měl přihlédnout k tomu, že jeho babička sice nabyla státní občanství sňatkem, ale šlo o ryze formální a fakticky neexistující státní občanství (tedy podle stěžovatele materiální neobčanství), které nemělo být překážkou k uznání občanství jiné osoby. Pokud by orgány veřejné moci babičku stěžovatele takto posuzovaly, nabyla by matka stěžovatele státní občanství podle § 17 odst. 2 zákona o občanství ČSR, a o českém občanství stěžovatele by tak nebylo pochyb. Základní práva stěžovatele měla být dále porušena tím, že kasační soud nesprávně posoudil otázku možnosti nabýt občanství jiným způsobem. Jak stěžovatel tvrdí, nemohl nabýt státní občanství prohlášením podle § 6 odst. 6 zákona č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky, protože se ve skutečnosti nemohl vzdát svého původního chilského občanství, což doložil odkazem na právo uvedeného státu. Kasační soud však odmítl tento jeho argument vzít v potaz, když konstatoval, že by stěžovatel musel doložit skutečnou neochotu orgánů druhého státu jej ze státoobčanského svazku propustit. Podle stěžovatele se tak kasační soud opakovaně dopustil odepření spravedlnosti. IV. Poté, co se Ústavní soud seznámil s obsahem ústavní stížnosti, vyžádal si v souladu s § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyjádření Nejvyššího správního soudu. Vyjádření ostatníc