III.ÚS 1181/15 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 1181/15 ze dne 20. 8. 2015   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Vladimíra Kůrky o ústavní stížnosti stěžovatelky JV-LEGAL, s. r. o., IČ 45786127, se sídlem Severozápadní II č. 306/32, Praha 4, zastoupené JUDr. Martinou Váchovou, advokátkou se sídlem Lublaňská 689/40, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. ledna 2015 č. j. 33 Cdo 3414/2014-144, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. dubna 2014 č. j. 5 Cmo 142/2014-100 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. ledna 2014 č. j. 47 Cm 174/2013-76, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatelka brojí ústavní stížností proti shora uvedeným rozhodnutím obecných soudů, neboť má za to, že jimi došlo k porušení čl. 4 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a rovněž čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). 2. Městský soud v Praze napadeným usnesením zastavil řízení, v němž se stěžovatelka jako žalobkyně domáhala po žalované (BH Securities a. s.) zaplacení 581 991,76 Kč se specifikovanými úroky z prodlení, a věc postoupil Rozhodčímu soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky. Soud dospěl k závěru, že rozhodčí doložka - obsažená v komisionářské smlouvě, kterou 15. 12. 2009 uzavřel s žalovanou Mariusz Trocha (právní předchůdce stěžovatelky) - není podle § 39, § 55 odst. 1, 2 a § 56 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013, neplatným právním úkonem. Doložka deleguje rozhodnutí majetkového sporu (o náhradu škody podle § 373 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, způsobené žalovanou jako obchodnicí s cennými papíry) stálému rozhodčímu soudu zřízenému na základě zákona (§ 2, 3, 13 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, v rozhodném znění, dále jen "zákon o rozhodčím řízení"), přičemž okolnost, že jde o nárok vyplývající ze spotřebitelské smlouvy formulářového typu, nevylučuje pravomoc rozhodčího soudu, jehož statutu a řádu se strany podrobily (§ 13 odst. 3 zákona o rozhodčím řízení), a absence přezkumu rozhodčího nálezu ve smyslu § 27 zákona o rozhodčím řízení, stejně jako stěžovatelkou tvrzená obtížnost postupu při zjišťování rozhodných skutečností dokazováním spojená s nedostatečnou soudní praxí týkající se náhrady škody vzniklé při obchodování s cennými papíry, nepředstavují ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran. Odvolací soud napadeným usnesením k odvolání stěžovatelky rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. 3. Dovolání stěžovatelky proti rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl pro nepřípustnost. Dovolací soud s odkazem na svoji ustálenou judikaturu shrnul, že spor o náhradu škody způsobené obchodníkem s cennými papíry je majetkovým sporem ve smyslu § 2 odst. 1, 2 zákona o rozhodčím řízení a že vyloučení přezkumu rozhodčího nálezu jinými rozhodci (§ 27 zákona o rozhodčím řízení) bez dalšího nezpůsobuje neplatnost rozhodčí smlouvy, jejímž účastníkem je spotřebitel; úvahy žalobkyně, týkající se rozložení důkazního břemene stran, dostupnosti důkazních prostředků a provádění dokazování (včetně hodnocení důkazů), jsou pro posouzení platnosti rozhodčí doložky bezcenné. II. Argumentace stěžovatelky 4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti nejprve zrekapitulovala svoji argumentaci stran tvrzené příslušnosti obecných soudů k rozhodnutí předmětného sporu, stejně jako argumentaci obecných soudů v napadených rozhodnutích. 5. Stěžovatelka zpochybňuje argument obecných soudů, že se spotřebitel může odvolat v souladu se zákonem o rozhodčím řízení dle § 31g na základě rozhodčí doložky ze dne 15. 12. 2009. Má za to, že se obecné soudy v tomto ohledu dopustily retroaktivity a jejich postup je proto protiústavní. Stěžovatelka odkazuje na zákon č. 19/2012 Sb., jímž došlo ke změně zákona o rozhodčím řízení až dne 1. 4. 2012, přičemž v zákoně č. 19/2012 Sb. (část první, čl. II, odst. 2) je explicitně uvedeno, že "Platnost rozhodčí smlouvy se posuzuje podle zákona č. 216/1994 Sb., ve znění účinném v době uzavření rozhodčí smlouvy.". 6. Pokud obecné soudy argumentovaly odkazem na § 55 a 56 zákona č. 40/1964 Sb. (starý občanský zákoník), přičemž pokud sám Nejvyšší soud tímto výkladem argumentoval ve svém usnesení č. j. 33 Cdo 3414/2014-144 a operoval s judikaturou, kterou používala sama stěžovatelka, a dokonce jí v jednotlivých argumentech přisvědčuje, stěžovatelka označuje napadená rozhodnutí za minimálně málo srozumitelná a v naprostém rozporu s dosavadní rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, Ústavního soudu a evropských soudů. 7. Stěžovatelka má za to, že je-li smluvní dokumentace adhezní, jako v tomto případě, je třeba vždy rozlišovat mezi dobrovolným a obligatorním rozhodčím řízením (viz rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Bramelid a Malmström proti Švédsku - rozhodnutí EK pro lidská práva ze dne 12. 10. 1982, stížnost č. 8588/79, 8589/79). Stěžovatelka se nepochybně nachází v obligatorním rozhodčím řízení. Dle ESLP se na obligatorní rozhodčí řízení vztahují veškerá práva Úmluvy. Pouze v případě, že by řízení bylo dobrovolné, lze ospravedlnit dobrovolné vzdání se práv jako takových (srov. usnesení ESLP ze dne 23. 2. 1999 ve věci Osmo Suovaniemi a ostatní proti Finsku). 8. Stěžovatelka uvádí, že podmínka neveřejnosti je zásadním zásahem do práv, přičemž § 19 zákona o rozhodčím řízení zcela znemožňuje projednání věci před veřejností a tedy s větším principem kontroly. Má za to, že po ní nelze spravedlivě požadovat, pokud jí bylo toto řízení vnuceno adhezní smlouvou, aby se vzdala svých základních práv, která jí dle čl. 6 Úmluvy připadají, a snížila tak své postavení ve sporu, neboť je evidentní, že při takovémto chování je zásada veřejnosti zcela nezbytná. 9. Stěžovatelka odmítá možnost sjednání rozhodčí doložky v adhezní smlouvě a tvrdí, že bude-li obchodník s cennými papíry předkládat neúplný nebo nepravdivý důkazní materiál, není zde jakákoli možnost k donucení; to představuje porušení principu rovnosti zbraní. Stěžovatelka k tomu připomněla rozsudek Městského soudu v Praze č. j. 56 Cm 356/2012-357, ve kterém bylo prokázáno, že obchodník s cennými papíry předkládá pozměněné listiny apod. 10. Stěžovatelka rovněž poukazuje na unikátnost řešeného sporu, v němž hraje velkou roli přenesené důkazní břemeno, fakt, že spotřebitel ze zákona nemůže vlastnit žádné důkazy rozhodné pro spor, čímž se odlišuje od jiných spotřebitelských smluv, např. smlouva o úvěru, reklamě apod., kdy spotřebitel dostane smlouvu, finanční prostředky a je pouze na něm, jaké důkazní prostředky použije ke své obraně, neboť veškeré důkazní prostředky vlastní, zatímco v předmětném sporu spotřebitel nemůže vlastnit nic z důkazních prostředků rozhodných pro spor a může je tedy pouze označit a doufat, že žalovaná strana je vydá v nezměněné podobě. Je tedy podle stěžovatelky naprosto evidentní, že soudy nižších instancí postupují značně formalisticky a chybně. 11. Stěžovatelka konečně poukazuje na usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 2. 2014 č. j. 5 Cmo 44/2014-116, který při existenci naprosto stejné smluvní dokumentace došel k závěru, že smluvní dokumentace není adhezní. III. Formální předpoklady projednání návrhu 12. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny formální předpoklady projednání ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je osobou oprávněnou k jejímu podání, je zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpala všechny prostředky, které jí zákon k ochraně jejích práv poskytuje. Ústavní stížnost proto byla shledána přípustnou. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 13. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. 14. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky); není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku, chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Výklad a aplikaci předpisů podústavního práva lze hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze zák