Ústavní soud III.ÚS 1181/22 – Náhrada za ztížení zemědělského nebo lesního hospodaření

Výše označená stěžovatelka podala v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena její práva zaručená čl. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a připojených výše uvedených rozhodnutí, stěžovatelka se u obecných soudů neúspěšně dožadovala změny způsobu vyčíslení výše újmy ve smyslu § 58 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o ochraně přírody a krajiny"). Bližší obsah napadených rozhodnutí, jakož ani průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, není třeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak napadená rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů. V tomto smyslu musí být formulována již ústavní stížnost, přičemž námitky, které jsou svou podstatou pouhým pokračováním předchozí polemiky s rozhodnutími obecných soudů z pohledu podústavního práva, nemohou být důvodem pro kasační zásah Ústavního soudu.

Ústavní stížnost však nijak nezdůvodňuje, jakým způsobem mohlo použití určitého způsobu výpočtu výše újmy ve smyslu § 58 zákona o ochraně přírody a krajiny zasáhnout do práv stěžovatelky zakotvených v čl. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny. Ústavní soud k tomu doplňuje, že porušení svých ústavně zaručených práv spatřuje stěžovatelka patrně v tom, jakým způsobem obecné soudy aplikovaly zákonnou úpravu, konkrétně není spokojená s tím, v jaké výši byla stanovena výše újmy spočívající ve ztížení zemědělského hospodaření, kterou má stěžovatelka vedlejšímu účastníkovi, společnosti WIND TECHNOLOGY a. s., nahradit.

Pokud stát v daném případě garantuje v případě omezení vlastnického práva ve smyslu § 58 zákona o ochraně přírody a krajiny paušální způsob náhrady, který je vyjádřením zásady zakotvené v čl. 11 odst. 4 Listiny, že nucené omezení vlastnického práva je možné jen ve veřejném zájmu, na základě zákona a za náhradu, je zcela logické, že půjde o náhradu založenou na hypotetickém způsobu využití daného pozemku, k němuž reálně nemohlo dojít právě z důvodu omezení vlastnického práva. Konkrétní způsob vyčíslení zmiňované náhrady by byl ústavně relevantní otázkou jen v případě, že by zásadním způsobem odporoval koncepci čl. 11 odst. 4 Listiny.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud konstatuje, že neshledal existenci zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky, proto mu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.