III.ÚS 1182/21

Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí, neboť je přesvědčen, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.

Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným usnesením Policie České republiky, Obvodního ředitelství policie Praha IV, Služby kriminální policie a vyšetřování, 1. oddělení obecné kriminality (dále jen "policie"), ze dne 15. 1. 2021 č. j. KRPA-406518-149/TČ-2019-001471 bylo rozhodnuto dle § 151 odst. 3 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), v trestní věci obviněného J. K. o odměně a náhradě hotových výdajů pro stěžovatele jako obhájce, když mu byla celkem přiznána částka 24 417,80 Kč.

Usnesením Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 10 ze dne 2. 3. 2021 č. j. 2 ZT 60/2020-75 byla stěžovatelova stížnost proti usnesení policie zamítnuta jako nedůvodná.

Stěžovatel uvádí, že byl ustanoven obhájcem J. K. z důvodu nutné obhajoby. V souladu s § 151 odst. 2 trestního řádu posléze uplatnil nárok na odměnu a náhradu hotových výdajů ve výši 33 662,20 Kč. Policie nicméně dospěla k závěru, že oproti stěžovatelovým požadavkům nelze přiznat finanční částku za prostudování spisu při skončení vyšetřování dle § 11 odst. 1 písm. f) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), když takový úkon nebyl proveden, neboť usnesení o zahájení trestního stíhání bylo zrušeno státním zástupcem a věc byla odložena. S tím však stěžovatel nesouhlasí, neboť by měl být odměněn za to, že spisový materiál studoval v průběhu přípravného řízení. Řádnou obhajobu přitom bez prostudování spisového materiálu nelze vést. Stěžovatel je přesvědčen, že takovou činnost ani nelze zahrnout pod úkon příprava a převzetí obhajoby.

Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, přičemž stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.

Ústavní soud konstatuje, že posuzovaná ústavní stížnost se týká přiznání odměny a náhrady hotových výdajů ve výši, která byla oproti stěžovatelovým požadavkům nižší o částku 9 244,40 Kč.

S ohledem na to Ústavní soud připomíná, že již opakovaně judikoval, že v případě žalob znějících na peněžité plnění nepřevyšující částku 50 000 Kč podle § 238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu jde o případy tzv. bagatelní, kdy ústavní stížnost je, byť s výhradou nutnosti individuálního posouzení v některých extrémních případech flagrantních pochybení s intenzivními reálnými následky do sféry určité osoby, v podstatě vyloučena (a důvod k jiným závěrům Ústavní soud neshledává ani v případech, kdy jde o obdobné částky v jiných typech řízení). Ústavní soud tak např. ve svém usnesení ze dne 3. 5. 2016 sp. zn. II. ÚS 918/16 (všechna jeho rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) uvedl, že částky do 50 000 Kč "již s ohledem na svou výši nejsou schopny představovat porušení základních práv a svobod. Tento výklad nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv".

Obdobně v usnesení ze dne 29. 4. 2010 sp. zn. I. ÚS 2599/09 Ústavní soud uvedl, že "v případě těchto bagatelních částek je evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu těm právům, jejichž porušení znamená i zásah do základních práv účastníka řízení a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatelky brojící proti rozhodnutí vydanému v bagatelní věci. Jinak řečeno, řízení o ústavní stížnosti v případech, kde jde o bagatelní částky, by bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod". Podobně lze odkázat např. na odůvodnění usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 1. 2010 sp. zn. III. ÚS 3119/09, ze dne 4. 10. 2011 sp zn. I. ÚS 2763/11, ze dne 1. 3. 2012 sp. zn. II. ÚS 508/12, ze dne 13. 3. 2013 sp. zn. I. ÚS 4071/12, ze dne 7. 8. 2013 sp. zn. IV. ÚS 2294/13, ze dne 25. 2. 2014 sp. zn. II. ÚS 3687/13, ze dne 6. 1. 2015 sp. zn. II. ÚS 3079/14, ze dne 15. 9. 2015 sp. zn. II. ÚS 886/15 nebo ze dne 30. 1. 2018 sp. zn. III. ÚS 512/17.

Ústavní soud má za to, že posuzovaná věc je bagatelní povahy a zároveň nejsou dány ani žádné výjimečné důvody, které by navzdory tomu odůvodňovaly nutnost jeho zásahu. Stěžovatel ani nezmiňuje, že by se snad nacházel v nějaké obtížné sociální situaci, vzhledem ke které by i částka nedosahující výše 50 000 Kč (ba ani 10 000 Kč) pro něj představovala nějakou vysokou zátěž. Nemohlo tedy jít o zásah do jeho práv s intenzitou dosahující ústavněprávní roviny.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.