III.ÚS 1187/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 1187/21 ze dne 15. 6. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele J. Ř., zastoupeného JUDr. Tomášem Štípkem, advokátem se sídlem Meziříčská 2868, Rožnov pod Radhoštěm, proti usnesení Nejvyššího soudu, sp. zn. 7 Tdo 1379/2020, ze dne 27. ledna 2021, usnesení Vrchního soudu v Olomouci, sp. zn. 4 To 58/2019, ze dne 2. června 2020, a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci, sp. zn. 29 T 5/2014, ze dne 27. května 2019, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci, jako účastníků řízení a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Ostravě - pobočka v Olomouci, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 1, čl. 10 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Jak vyplývá z ústavní stížnosti a přiložených dokumentů, stěžovatel byl napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci (dále jen "krajský soud") uznán vinným zločinem dotačního podvodu podle ustanovení § 212 odst. 2, odst. 6 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "tr. zákoník"). Zločinu dotačního podvodu se stěžovatel podle skutkových zjištění krajského soudu dopustil stručně řečeno tím, že jako jediný jednatel, společník a ředitel obchodní společnosti A, která obdržela postupně celkem šest dotací od Ministerstva životního prostředí, použil prostředky z dotací v rozporu s uzavřenými smlouvami o poskytnutí účelových podpor na jiný účel než řešení programových projektů. Dle smluv o poskytnutí účelových podpor se příjemce zavazuje poskytnuté prostředky, určené na programové projekty související s podporou výzkumu a vývoje na podkladě zákona č. 130/2002 Sb., o podpoře výzkumu a vývoje z veřejných prostředků a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění platném v době realizace projektů, použít výhradně k úhradě nákladů přímo souvisejících s plněním cílů a parametrů projektu uvedených ve smlouvě. Dotační prostředky však byly použity v rozporu s uzavřenými smlouvami (buď přímo na základě pokynu stěžovatele, nebo s jeho vědomím) na úhradu nákladů obchodní společnosti A a nákladů obecně prospěšné společnosti B, které výhradně přímo nesouvisely pouze s plněním cílů a parametrů programových projektů - dle závěrů krajského soudu byly pod neúčelně vynaložené náklady zařazeny výdaje jako např. nájem nebytových prostor, zahraniční cesty, kurz angličtiny či kostým pro asistentku ředitele. Svým jednáním popsaným ve výroku rozsudku krajského soudu způsobil stěžovatel České republice škodu v celkové výši 8 267 213,67 Kč. Za tento zločin byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 2 roků a 6 měsíců, přičemž dle § 81 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen a stěžovateli byla stanovena délka zkušební doby v trvání 4 let. 3. Proti uvedenému rozsudku krajského soudu podal stěžovatel odvolání, které bylo usnesením Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") podle § 256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád") zamítnuto jako nedůvodné. 4. Proti usnesení odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud jako zjevně neopodstatněné odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel namítá, že krajský soud porušil jeho právo na spravedlivý proces tím, že nerespektoval zásadu rychlosti a uvádí, že doba, po kterou bylo vedeno trestní stíhání, byla natolik dlouhá, že dle jeho názoru měly obecné soudy pro nepřípustnost trestní stíhání zastavit. V této souvislosti namítá i porušení svého práva na soukromý a rodinný život, neboť trestní stíhání dle jeho názoru jeho profesní i rodinný život skutečně narušilo. Stěžovatel má rovněž za to, že obecné soudy jednaly v rozporu s jeho právem na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny, neboť jejich rozhodnutí nerespektují zásadu subsidiarity trestní represe zakotvenou v § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Stěžovatel uvádí, že obecné soudy v jeho věci rozhodly v rozporu se zásadou ne bis in idem, a v rozporu s čl. 40 odst. 5 Listiny. Proti společnostem A a B bylo vedeno dlouhodobě kontrolní řízení ze strany poskytovatele dotace - Ministerstva životního prostředí a oběma společnostem byly na základě kontrol provedených příslušným finančním úřadem uloženy povinnosti odvést zpět do státního rozpočtu vyčerpané dotační prostředky a dále povinnost zaplatit odpovídající sankce, to vše v úhrnné výši téměř 7 500 000,- Kč. K tomu stěžovatel odkazuje na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 11. 2015, č. j. 4 Afs 210/2014-57, ve kterém bylo rozhodnuto, že penále podle § 37b zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, a podle § 251 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, má povahu trestu; je na ně třeba aplikovat čl. 40 odst. 6 Listiny a čl. 6 a 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 7. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost a obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že stěžovatelův návrh je zjevně neopodstatněný. 8. Ve své rozhodovací praxi dává Ústavní soud setrvale najevo, že ochrana právům - v oblasti trestního soudnictví vymezená jeho účelem, tj. požadavkem náležitého zjištění trestných činů a podle zákona spravedlivého potrestání jejich pachatelů - je ústavně svěřena obecným soudům, jimž je současně uloženo, aby při výkonu spravedlnosti postupovaly zákonem stanoveným způsobem. Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů o vině pachatele trestného činu a o uloženém trestu z hlediska jejich zákonnosti či dokonce správnosti, ani v tomto směru není oprávněn přehodnocovat důkazy obecnými soudy provedené. Je nicméně oprávněn posoudit, zda postup obecných soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda nebyly takovým vybočením porušena stěžovatelova základní práva a svobody. 9. Z uvedených východisek a mezí přezkumné činnosti Ústavního soudu je nutno vycházet i v nyní projednávané věci, jejíž jádro tvoří polemika stěžovatele s právními závěry obecných soudů. S odůvodněními napadených rozhodnutí obecných soudů se Ústavní soud ztotožňuje a na tyto odkazuje. Posouzení námitky ohledně porušení principu ne bis in idem se věnoval již vrchní soud (odst. 59 - 62 usnesení vrchního soudu). V reakci na odkaz stěžovatele na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 11. 2015, č. j. 4 Afs 210/2014-57 odkázal vrchní soud na usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. 15 Tdo 832/2016 ze dne 4. 1. 2017, ve kterém Nejvyšší soud konstatoval, že "[p]enále podle § 251 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů, uložené v daňovém řízení za nesplnění povinnosti tvrzení pravomocným rozhodnutím správního orgánu, má povahu trestní sankce, byť sui generis, proto je třeba na ně aplikovat také čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Daňové řízení a trestní stíhání pro skutek spočívající v tom, že nesplnění povinnosti tvrzení vykazovalo vedle platebního deliktu, významného v oblasti správního trestání, znaky trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 tr. zákoníku, jsou řízeními o totožném skutku. To platí za situace, že subjekt tohoto trestného činu a daňový subjekt je totožná fyzická osoba (k tomu srov. č. 51/1997 Sb. rozh. tr.)." Vrchní soud tak pro posouzení námitky ohledně porušení principu ne bis in idem v trestním řízení považoval za rozhodující, že v souvislosti s předmětnými dotacemi byly sankce ulo