Ústavní soud III.ÚS 1217/24

Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že byly překročeny limity uplatňování veřejné a státní moci podle čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), bylo porušeno jeho právo podílet se na správě věcí veřejných ve smyslu čl. 21 odst. 1 Listiny, jakož i právo na soudní přezkum zákonnosti rozhodnutí orgánu veřejné moci podle čl. 36 odst. 2 Listiny.

Stěžovatel se podanou správní žalobou domáhal ochrany před nezákonným zásahem prvního vedlejšího účastníka řízení (prvního žalovaného) spočívajícím v odstranění sochy vojáka Rudé armády z pomníku padlých v 1. a 2. světové válce a dále ochrany před nezákonným zásahem druhého vedlejšího účastníka řízení (druhého žalovaného) spočívajícím v přijetí usnesení ze dne 28. 2. 2022 o přemístění sochy vojáka Rudé armády z pomníku padlých do depozita. Žalobou napadl rovněž rozhodnutí druhého vedlejšího účastníka řízení ze dne 28. 2. 2022 o přemístění sochy vojáka Rudé armády z pomníku padlých do depozita města Přibyslav.

Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 22. 11. 2022 č. j. 30 A 34/2022-189 žalobu na ochranu před nezákonným zásahem prvního a druhého vedlejšího účastníka řízení zamítl (výroky I a II), žalobu proti rozhodnutí druhého vedlejšího účastníka řízení odmítl (výrok III) a rozhodl, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV).

Kasační stížnost stěžovatele Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 29. 2. 2024 č. j. 8 As 276/2022-59 v části směřující proti výroku III rozsudku krajského soudu odmítl (výrok I). Dále rozsudek krajského soudu ve výrocích I, II a IV zrušil (výrok II) a rozhodl, že žaloba týkající se ochrany před nezákonnými zásahy prvního a druhého vedlejšího účastníka řízení se odmítá (výrok III). Výrokem IV rozhodl, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Nejvyšší správní soud uvedl, že stěžovatel ve vztahu k výroku III krajského soudu neuplatnil žádnou přípustnou kasační námitku, a proto kasační stížnost odmítl. Ve vztahu ke zbývající části rozsudku krajského soudu konstatoval, že oba vedlejší účastníci řízení postupovali v dané věci (odstranění sochy vojáka Rudé armády), jakožto orgány vlastníka pomníku, tedy v soukromoprávním a nikoliv vrchnostenském postavení. Správní soudy nemají pravomoc přezkoumávat zákonnost jejich postupu. Nejvyšší správní soud uzavřel, že krajský soud neměl žalobu v části týkající se tvrzených nezákonných zásahů vedlejších účastníků řízení věcně projednat, nýbrž ji měl také odmítnout.

Stěžovatel namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Požaduje, aby Česká republika dodržovala čl. 21 Smlouvy mezi Českou republikou a Ruskou federací o přátelských vztazích a spolupráci, který stanoví povinnost zajišťovat péči o vojenské hroby. Také měl být porušen zákon č. 122/2004 Sb., o válečných hrobech a pietních místech a o změně zákona č. 256/2001 Sb., o pohřebnictví a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Rovněž poukazuje na to, že pouze lid prostřednictvím města Přibyslav mohl rozhodnout o odstranění sochy vojáka Rudé armády. Zdůrazňuje, že se podanou žalobou domáhal vrácení sochy vojáka na památník padlých za účelem "obstrukčně nerušeného přístupu k původnímu stavu památníku". Stěžovatel závěrem opakuje, že druhý vedlejší účastník řízení neměl pravomoc rozhodnout o odstranění sochy.

Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Ústavní stížnost splňuje předpoklady vyplývající z § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ačkoli stěžovatel není zastoupen advokátem, protože jím sám je [viz stanovisko pléna ze dne 8. 10. 2015 sp. zn. Pl. ÚS-st. 42/15 (ST 42/79 SbNU 637; č. 290/2015 Sb.)]. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva, resp. žádné další k dispozici neměl (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

Stěžovatel brojí proti rozhodnutím, jimž byla jeho správní žaloba odmítnuta. V ústavní stížnosti sice namítá porušení svých ústavně zaručených práv, avšak vůbec nevysvětluje, v čem toto porušení ústavně zaručených práv spatřuje a proč považuje rozhodnutí správních soudů za vadná. Jeho argumentace se omezuje pouze na proklamativní prohlášení o tom, že se domáhá "obstrukčně nerušeného přístupu k původnímu stavu památníku" a zrušení usnesení rady města Přibyslav z důvodu nedostatku kompetence rozhodnout o odstranění sochy vojáka Rudé armády. Vzhledem k absentující relevantní argumentaci proto postačí odkázat na jasné, srozumitelné a dostatečně podrobné zdůvodnění obsažené zejména v rozsudku Nejvyššího správního soudu. Z něj mj. vyplývá, že stěžovatel správní žalobou uplatňuje v podstatě soukromoprávní nároky, kterým by mohla být poskytována ochrana v občanském soudním řízení, nikoliv však v řízení před správními soudy.

Ústavní soud dále obdobně jako v usnesení ze dne 14. 12. 2021 sp. zn. III. ÚS 3181/21 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz), které se rovněž týkalo problematiky odstranění sochy vojáka (tehdy šlo o sochu maršála Ivana Stěpanoviče Koněva) připomíná, že ústavní stížnost slouží k ochraně před zásahem orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Tento zásah do základních práv stěžovatele však musí být osobní, aktuální a bezprostřední. Právní úprava řízení o ústavní stížnosti nezná tzv. actionem popularis, kdy může návrh podat i někdo, koho se zásah orgánu veřejné moci bezprostředně nedotýká, tzn. není dána možnost podat ústavní stížnost, nedojde-li k bezprostřednímu porušení základních práv navrhovatele vůbec nebo pouze obecně, tj. nekonkrétně nebo neindividualizovaně [viz již usnesení ze dne 8. 12. 1994 sp. zn. II. ÚS 178/94 (U 22/2 SbNU 259)]. Z uvedeného rovněž vyplývá, že mezi napadeným rozhodnutím a tvrzeným porušením základních práv musí existovat jasný příčinný vztah - kauzalita.

Pokud proto stěžovatel označuje za svoje subjektivně veřejné právo, od kterého odvozuje svoji aktivní legitimaci k podání správní žaloby, kasační stížnosti a v konečném důsledku i ústavní stížnosti, "obstrukčně nerušený přístup k původnímu stavu památníku", nutno uvést, že žádné takové ústavně zaručené základní právo neexistuje. Stěžovatel je ve skutečnosti ani netvrdí, když jen poukazuje na bilaterální mezinárodní smlouvu, resp. na zákon o válečných hrobech a pietních místech. Z těchto právních předpisů však žádná konkrétní práva stěžovatele bezprostředně neplynou.

Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.