III.ÚS 1226/12 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 1226/12 ze dne 14. 5. 2013   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Telefónica Czech Republic, a. s., IČ 60193336, Za Brumlovkou 266/2, Praha 4 - Michle, zastoupené Dr. Josefem Černohlávkem, advokátem se sídlem Jungmannova 31, Praha 1, proti výroku I. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2011 č. j. 23 Cdo 3170/2011-411 a proti výroku rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. ledna 2011 č. j. 3 Cmo 99/2010-343, kterým byl potvrzen výrok I. rozsudku soudu prvního stupně, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění Ústavní stížností ze dne 2. 4. 2012, doplněnou podáním ze dne 25. 4. 2012, stěžovatelka napadla a domáhala se zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí s tím, že jimi bylo porušeno její právo na spravedlivý proces a přístup k soudu podle čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), event. čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), právo na rovnost před zákonem podle čl. 1 a čl. 3 odst. 1 Listiny a v konečném důsledku i právo na ochranu vlastnického práva podle čl. 11 Listiny, resp. čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. Jak patrno z ústavní stížnosti, jejích příloh i vyžádaného spisu Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"), rozsudkem tohoto soudu ze dne 20. 3. 2009 č. j. 4 Cm 129/2007-258 bylo k žalobě stěžovatelky směřující proti žalované TELECONSULT-INTERNATIONAL, spol. s r. o., na zaplacení 1.060.594,90 Kč s příslušenstvím a k vzájemnému návrhu žalované rozhodnuto, že stěžovatelka je povinna zaplatit žalované částky 1.219.867,20 Kč, 660.457,50 Kč a 29.696,60 Kč, to vše s příslušenstvím (výrok I.), a dále že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). Usnesením ze dne 13. 7. 2009 č. j. 4 Cm 129/2007-291 městský soud zamítl návrh žalované na doplnění zmíněného rozsudku (výrok I.) a uložil žalované uhradit stěžovatelce náklady řízení (výrok II.). K odvolání stěžovatelky i žalobkyně Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. v rozsahu uložení povinnosti zaplatit částku 1.219.867,20 Kč, 660.457,50 Kč a 29.696,60 Kč potvrdil, ohledně zaplacení příslušenství i ve výroku II. jej však zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení; dále jím vrchní soud potvrdil ve výroku I. shora označené usnesení soudu prvního stupně, ve výroku II. je ale zrušil. Proti tomuto rozsudku brojila stěžovatelka i žalovaná dovoláním, to však Nejvyšší soud shora označeným usnesením odmítl s tím, že není přípustné, a to ani podle § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu. V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že připojila žalovanou k telekomunikační síti, aby mohla poskytovat tzv. audiotexové služby koncovým zákazníkům. Její odměna byla koncipována tak, že měla garantovaný příjem za určitý, předem stanovený objem hovorů (tzv. paušál). Zpočátku smluvního vztahu žalovaná tento objem překračovala, na jaře roku 1998 došlo k obratu. Následně (stěžovatelka) podala žalobu na zaplacení dané odměny, její nároky však žalovaná odmítala s tvrzením, že účtování odměny tímto způsobem představuje zneužití dominantního postavení. V průběhu řízení pak žalovaná podala vzájemnou žalobu, jejímž prostřednictvím se domáhala vrácení již zaplacených odměn za nevyužité hovory z paušálního objemu, poté uplatnila i další nárok z důvodu neplatnosti ujednání za uskutečněné hovory. Městský soud vzájemnou žalobu vyloučil k samostatnému projednání, načež stěžovatelku vyzval, aby osvětlila způsob, jakým byla smluvní odměna konstruována. Protože neposkytla uspokojivou odpověď, žalobu zamítl rozsudkem ze dne 13. 4. 2007 sp. zn. 40 Cm 47/2002. Odvolání v této věci však nepodala. Dále městský soud rozhodoval v řízení vedeném pod sp. zn. 4 Cm 129/2007, tj. v nyní souzené věci, a to rovněž o její odměně za nevyužitou část paušálního objemu hovorů, zde ovšem ohledně částky, která byla uhrazena zápočtem oproti odměně, kterou měla žalovaná obdržet za uskutečněné hovory. Dále stěžovatelka líčí, jak v dané věci obecné soudy rozhodly, jak přitom argumentovaly a jak argumentovala ona v podaných opravných prostředcích, mj. že v odvolání namítala, že soud nemůže v řízení o vzájemné žalobě (sp. zn. 4 Cm 129/2007) převzít své závěry z řízení o její žalobě (sp. zn. 40 Cm 47/2002), neboť tyto závěry nebyly výsledkem věcného hodnocení, ale skutečnosti, že na výzvu soudu neupřesnila svá tvrzení, přičemž v každém z těchto řízení měli účastníci jinak rozvrženo důkazní břemeno; dále vytýkala soudu prvního stupně nesprávné vyhodnocení námitky promlčení a věcnou nesprávnost jeho rozhodnutí, neboť účtovaná odměna nebyla nepřiměřená tržním podmínkám, a nešlo tedy o zneužití dominantního postavení. V návaznosti na to stěžovatelka uvádí, že obě shora označená řízení jsou samostatná řízení v tom smyslu, že mají po procesní stránce nezávislé osudy, přičemž soud není vázán svým rozhodnutím v předchozí věci. Lze sice očekávat, že soud bude provedené důkazy hodnotit v obou věcech stejně a že bude mít stejný právní názor, je však třeba rozlišovat zásadu předvídatelnosti soudních rozhodnutí a formální vázanost předchozím rozhodnutím. V obou řízeních bylo rozhodnou otázkou, zda účtování smluvní odměny bylo z její strany zneužitím dominantního postavení. V řízení vedeném pod sp. zn. 40 Cm 47/2002 nesla ona důkazní břemeno ohledně otázky, zda oprávněně účtuje část smluvní odměny, přičemž žaloba byla zamítnuta s tím, že neunesla své břemeno tvrzení stran toho, jak je odměna konstruována, přičemž soud vytvořil jakousi nevyvratitelnou domněnku zneužití dominantního postavení a na ni položil břemeno tuto presumpci vyvrátit tím, že vysvětlí zmíněnou konstrukci své odměny. Odmítá, že by procesní chování (nepodání odvolání či jiná procesní zanedbání) mohlo dopředu ovlivnit jiné spory ze souvisejícího skutkového děje. U vzájemné žaloby, týkající se jiné složky odměny, bylo dle stěžovatelčina názoru důkazní břemeno nastaveno obráceně, a tedy pokud žalovaná tvrdila, že i tato jiná složka odměny je výsledkem zneužití dominantního postavení, nesla o této otázce důkazní břemeno. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že i tato složka byla účtována v důsledku zneužití stěžovatelčina dominantního postavení, protože uspokojivým způsobem nezodpověděla jeho dotaz ohledně struktury ceny, to ovšem v jiném řízení, což má být, jak bylo již zmíněno, nepřípustné. Vrchnímu soudu stěžovatelka vytýká, že se danou argumentací nezabýval, protože pouze uvedl, že se rozhodnutí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže (ÚOHS) vydané ve věci č. j. S 1/03-3250/03-ORP vztahuje i na danou složku. Dle stěžovatelky byla žalovaná povinna, tvrdila-li, že tato složka představuje zneužití dominantního postavení, k tomu navrhnout důkazy, přičemž soudy nemohou při stanovení skutkových a právních závěrů vycházet z odůvodnění rozhodnutí jiného orgánu veřejné moci, ale jsou vázány pouze jeho výroky. Stěžovatelka upozorňuje dále na to, že vrchní soud nesprávně konstatoval, že městský soud zamítl žalobu z důvodu, že ÚOHS shledal zneužití dominantního postavení, navíc se v rozhodnutí tohoto úřadu nevyslovuje, že jde o odměnu nepřiměřenou ve vztahu ke smluvním partnerům, ale ve vztahu ke konkurentům. Nejvyšší soud pak uzavřel, že rozhodnutí vrchního soudu není postaveno na otázce vlivu odlišných procesních pozic na rozvržení důkazního břemene, toto jeho rozhodnutí je ovšem výrazem libovůle, neboť otázku zásadního právního významu formulovala údajně šířeji, navíc daná otázka byla pro rozhodnutí relevantní, neboť pokud by její úvahy byly správné, městský soud ze svého předchozího rozhodnutí vycházet nemohl. V další části ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že v řízení uplatnila námitku promlčení, ta však nebyla shledána důvodnou s odkazem na § 404 obchodního zákoníku. V návaznosti na to tvrdí, že pohledávky žalované byly objektivně promlčeny nejpozději v červnu 2003, a že pokud podala vzájemnou žalobu v listopadu 2006, nemohl by tento úkon z promlčené pohledávky učinit pohledávku nepromlčenou. Citované ustanovení je dle jejího názoru třeba interpretovat tak, že pokud započítávané pohledávky objektivně zanikají k okamžiku, kdy se střetnou, pak k zániku pohledávek došlo v okamžiku, kdy se stala splatnou pozdější z nich, v daném případě v červnu 1999. Za této situace má vzájemná žaloba obdobné účinky jako započtení, a tudíž tyto účinky mohou nastat, jen jestliže obě pohledávky k datu střetu existují. Pokud soud vyslovil, že její pohledávka ze dne 5. 4. 2002 neexistuje, znamená to, že ji (stěžovatelka) nemohla účinně uplatnit. Vzájemné pohledávky proto nezanikly k okamžiku střetu a tvrzená pohledávka žalované byla v období od července 2002 do června 2003 promlčena. S odvoláním na zásadu vigilantibus iura stěžovatelka tvrdí,