III.ÚS 1278/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 1278/22 ze dne 29. 11. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Karla Mušky, zastoupeného Mgr. Ondřejem Lakomým, advokátem, sídlem v Brně, Lidická 2006/26, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. února 2022 č. j. 30 Cdo 2584/2021-465, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. května 2021 č. j. 22 Co 259/2020-440 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 15. července 2020 č. j. 9 C 394/2008-399, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 8, jako účastníků řízení, a České republiky - Českého úřadu zeměměřického a katastrálního, sídlem Pod Sídlištěm 1800/9, Praha 8, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená v čl. 1 odst. 1, čl. 4 a čl. 90 Ústavy a v čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práva svobod, jakož i jeho právo podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 8 (dále jen "obvodní soud") sp. zn. 9 C 394/2008, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující skutečnosti. Stěžovatel se žalobou ze dne 5. 8. 2008 domáhal po vedlejší účastnici náhrady škody způsobené nezákonným rozhodnutím ve výši 1 092 000 Kč s příslušenstvím. Podáním ze dne 4. 3. 2009 stěžovatel změnil žalobu tak, že se nedomáhá náhrady škody způsobené nezákonným rozhodnutím, nýbrž náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem vedlejší účastnice spočívajícím v délce vkladového řízení, která přesahovala 7 let. Podle stěžovatele bylo vkladové řízení nesprávně a nezákonně přerušeno, nejprve dne 14. 8. 2000 na dobu 60 dnů o doplnění návrhu o doklad, že bylo dne 16. 2. 1999 od kupní smlouvy odstoupeno po právu, posléze dne 30. 10. 2000 do ukončení sporu ohledně platnosti úkonu spočívajícího v odstoupení od smlouvy. Rozsudkem ze dne 11. 3. 2009 č. j. 9 C 394/2008-32 obvodní soud žalobu zamítl s odůvodněním, že stěžovateli nevznikl nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím, neboť rozhodnutí Katastrálního úřadu Brno-venkov ze dne 3. 5. 1999, kterým byl návrh na vklad zamítnut, nikdy nenabylo právní moci, tudíž chybí zákonný předpoklad vzniku nároku, a to zrušení pravomocného rozhodnutí pro nezákonnost. Změnil-li stěžovatel svá žalobní tvrzení tak, že se domáhá nároku na náhradu škody za nesprávný úřední postup, jde o nárok, který nebyl předběžně projednán u příslušného správního úřadu, což je podmínka stanovená § 14 odst. 1 a 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."). Rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 5. 11. 2009 č. j. 22 Co 349/2009-51 byl rozsudek obvodního soudu potvrzen. Městský soud dovodil, že katastrální úřad neměl přerušit vkladové řízení, nýbrž měl pouze vyznačit poznámku a o vkladu vlastnického práva na základě kupní smlouvy rozhodnout v řádné zákonné lhůtě. Městský soud však dospěl k závěru, že nárok stěžovatele ve vztahu k částce 205 488 Kč byl zcela promlčen počínaje měsícem říjnem 2003, co do částky 886 512 Kč pak považoval žalobu za předčasnou, neboť nebyl nárok předběžně projednán podle zákona č. 82/1998 Sb. Rozsudkem ze dne 13. 3. 2012 č. j. 28 Cdo 1526/2010-73 Nejvyšší soud dovolání stěžovatele z části odmítl (ohledně částky 205 488 Kč), zčásti rozsudek Městského soudu zrušil (ohledně částky 886 512 Kč), zrušil také rozsudek obvodního soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší soud označil závěry obsažené v rozsudku městského soudu v otázce promlčení nároků stěžovatele za správné, jde-li však o splnění podmínky předběžného projednání nároku ve smyslu § 13 odst. 1 a 3 zákona č. 82/1998 Sb., dovolací soud poukázal na svou judikaturu, podle které zákonný požadavek na předběžné projednání nároku na náhradu škody u ústředního orgánu je sice obligatorní podmínkou pro uplatnění tohoto nároku u soudu, jde však o podmínku procesněprávní, jejíž nedostatek má toliko procesní důsledky a nemůže být důvodem pro zamítnutí žaloby z věcného hlediska. Při jednání dne 2. 5. 2012 vzal stěžovatel žalobu co do částky 20 219 Kč s příslušenstvím zpět. Rozsudkem ze dne 2. 5. 2012 č. j. 9 C 394/2008-95 obvodní soud řízení co do částky 20 912 Kč s úrokem z prodlení zastavil, co do částky 865 600 Kč s úrokem z prodlení žalobu zamítl. Městský soud rozsudkem ze dne 27. 9. 2012 č. j. 22 Co 294/2012-134 rozsudek obvodního soudu co do částky 713 032 Kč s úroky z prodlení potvrdil, co do částky 152 568 rozsudek zrušil a vrátil obvodnímu soudu k dalšímu řízení. Městský soud dospěl k závěru, že co do částky 713 032 Kč za dobu od 1. 9. 2000 do 13. 8. 2005 je nárok stěžovatele promlčen, ohledně částky 152 568 Kč s příslušenstvím obvodnímu soudu uložil doplnit dokazování, zda byl byt v prvním nadzemním podlaží předmětné nemovitosti v rozhodném období prázdný či nikoli. Městský soud opětovně dovodil vznik odpovědnosti státu z důvodu nesprávného postupu katastrálního úřadu spočívajícího v nepřiměřeně dlouhém vkladovém řízení poznamenaném průtahy způsobenými tím, že v zákonné lhůtě katastrální úřad vlastnické právo stěžovatele k nemovitostem nevložil. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 29. 5. 2014 č. j. 30 Cdo 1964/2013-185 rozsudek městského soudu a rozsudek obvodního soudu v rozsahu zamítnutí žaloby co do částky 713 032 Kč s příslušenstvím zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil obvodnímu soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud se neztotožnil se závěrem městského soudu, že nárok stěžovatele uplatněný u soudu dne 14. 8. 2008 je v uvedeném rozsahu promlčen. Nálezem ze dne 24. 7. 2014 sp. zn. I. ÚS 1744/12 Ústavní soud zrušil první větu rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2012 č. j. 28 Cdo 1526/2010-73, rozsudek městského soudu ze dne 5. 11. 2009 č. j. 22 Co 349/2009-51 a rozsudek obvodního soudu ze dne 11. 3. 2009 č. j. 9 C 394/2008-32 v rozsahu, v němž nebyly zrušeny rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2012 č. j. 28 Cdo 1526/2010-73 (tedy zamítavé rozsudky ohledně částky 205 488 Kč představující náhradu škody za období od března 1999 do srpna 2000 nepřiznané z důvodu promlčení nároku). Rozsudkem ze dne 11. 5. 2015 č. j. 9 C 394/2008-259 obvodní soud žalobu v částce 1 071 088 Kč s příslušenstvím zamítl. Obvodní soud vyšel z toho, že v předmětném vkladovém řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu pro jeho nepřiměřeně dlouhou dobu, neboť vlastnické právo stěžovatele nebylo v zákonné lhůtě vloženo, stěžovatel však neprokázal vznik škody, když časový úsek mezi datem vkladu vlastnického práva stěžovatele do katastru nemovitostí a datem, k němuž se podařilo stěžovateli skutečně prostor pronajmout (období od 4. 9. 2006 do 29. 11. 2007) činí 15 měsíců, v uvedeném období stěžovatel prostor nepronajímal, přičemž stěžovatel sám v řízení tvrdil, že nabyl pouze tzv. holé vlastnictví bez reálné možnosti užívání předmětného domu. Rozsudkem městského soudu ze dne 19. 11. 2015 č. j. 22 Co 313/2015-293 byl rozsudek obvodního soudu potvrzen. Dovolání stěžovatele bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2018 č. j. 30 Cdo 5957/2017-327 odmítnuto. Ústavní soud nálezem ze dne 17. 1. 2020 sp. zn. II. ÚS 141/19 zrušil usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2018 č. j. 30 Cdo 5957/2017-327, rozsudek městského soudu ze dne 19. 11. 2015 č. j. 22 Cdo 313/2015-293 a rozsudek obvodního soudu ze dne 11. 5. 2015 č. j. 9 C 394/2008-259. Ústavní soud se ztotožnil se závěry obecných soudů, že stěžovateli nepřísluší nárok na náhradu škody za ušlý zisk za období do konce roku 1999, neboť v tomto období stěžovatel nemohl zamýšlet předmětný byt pronajmout a tak mu nemohl ani ujít zisk z nájemného. Ústavní soud však odlišně posoudil nárok stěžovatele za ušlý zisk v období od 1. 1. 2000 do okamžiku povolení vkladu. Ústavní soud vyšel z toho, že od 1. 1. 2000 by při pravidelném běhu událostí byl byt v prvním nadzemním podlaží volný právně i fakticky a stěžovatel by již byl veden v katastru jako vlastník nemovitosti, v níž se byt nachází, a mohl by s ním naložit podle svého uvážení, např. jej pronajmout. Podle Ústavního soudu úmysl stěžovatele pronajmout byt v prvním nadzemním podlaží, který byl podle zjištění obecných soudů fakticky prázdný, není zpochybněn ani tím, že byt začal stěžovatel pronajímat až téměř 15 měsíců poté, co byl zapsán jako vlastník. Podáním ze dne 26. 3. 2020 vzal stěžovatel žalobu co do částky 109 488 Kč (představující náhradu ušléh