III.ÚS 1294/23 – Ústavní soud

III.ÚS 1294/23 ze dne 19. 1. 2024 Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Kateřinou Ronovskou o ústavní stížnosti stěžovatele S. C., zastoupeného Mgr. Jiřím Maškem, advokátem, sídlem Pod Všemi svatými 427/17, Plzeň, proti usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 5 To 26/2023-18972 ze dne 29. března 2023 a usnesení Krajského soudu v Praze sp. zn. 3 T 30/2022 ze dne 23. února 2023, za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") a Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu a spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina") a na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny). 2. Stěžovatel je obžalován na základě obžaloby podané evropskou pověřenou žalobkyní Úřadu evropského veřejného žalobce z pokračujícího zločinu dotačního podvodu, dílem dokonaného, dílem ve stadiu pokusu, spáchaného dílem ve spolupachatelství, v souběhu s pokračujícím zločinem poškození finančních zájmů Evropské unie, dílem dokonaného, dílem ve stadiu pokusu, spáchaného dílem ve spolupachatelství, a dále ze zločinu legalizace výnosů z trestné činnosti. 3. Krajský soud stěžovatele napadeným usnesením propustil z vazby podle § 72 odst. 1, 3 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"). Současně však pro existenci vazebního důvodu podle § 67 písm. a) trestního řádu přijal písemný slib stěžovatele [§ 73 odst. 1 písm. b) trestního řádu] a stanovil dohled probačního úředníka [§ 73 odst. 1 písm. c) téhož zákona]. Dalšími výroky stěžovateli uložil povinnost dostavovat se na pracoviště Probační a mediační služby (§ 73 odst. 3 trestního řádu) a uložil mu zákaz vycestování do zahraničí (§ 73 odst. 5 trestního řádu). 4. Proti tomuto rozhodnutí podala stížnost evropská pověřená žalobkyně. Vrchní soud ji v záhlaví uvedeným usnesením zamítnul. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel spatřuje porušení svých práv v tom, že ani krajský, ani vrchní soud nepoložily předběžnou otázku Soudnímu dvoru Evropské unie (dále jen "Soudní dvůr") poté, co vznesl námitku týkající se neplatnosti veškerých procesních úkonů Úřadu evropského veřejného žalobce v této trestní věci. Jde o právní otázku, která podle stěžovatelova názoru spadá do výlučné působnosti unijních soudů, jak má plynout z čl. 42 odst. 2 písm. a) nařízení Rady (EU) 2017/1939 ze dne 12. října 2017, kterým se provádí posílená spolupráce za účelem zřízení Úřadu evropského veřejného žalobce (dále jen "nařízení č. 2017/1939"). Nejde o acte clair ani acte éclairé. 6. Námitku, jež měla vést k položení předběžné otázky, vznesl dne 5. 12. 2022 v úvodu hlavního líčení. Opět ji vznesl v podání určeném vrchnímu soudu, jímž se vyjádřil ke stížnosti evropské pověřené žalobkyně proti nyní přezkoumávanému usnesení krajského soudu. Zatímco předseda senátu krajského soudu během hlavního líčení sdělil, že o věci uvážil a "nemá pochybnosti" a v napadeném usnesení ji už nijak neřešil, vrchní soud stěžovatelovu námitku zcela opomenul. III. Předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, zastoupeným advokátem v souladu s § 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. 8. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 téhož zákona); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). 9. V této věci je třeba posoudit přípustnost ústavní stížnosti vůči každému z napadených soudních rozhodnutí zvlášť. 10. Proti usnesení krajského soudu stěžovatel mohl podat stížnost, představující procesní prostředek k ochraně jeho práv ve smyslu § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. Neučinil tak, naopak se práva na podání stížnosti výslovně vzdal, jak Ústavní soud ověřil v protokolu krajského soudu z hlavního líčení ze dne 23. 2. 2023. 11. Pro přípustnost své ústavní stížnosti stěžovatel argumentoval tím, že mu nebylo jasné, zda by stížnost proti usnesení, jímž byl propuštěn z vazby, byla přípustná, a tak se práva ji podat "pragmaticky vzdal". Ve stanovisku sp. zn. Stn 4/97 ze dne 11. 6. 1998 (č. 39/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), na něž stěžovatel v této souvislosti odkazuje, však Nejvyšší soud jasně dospěl k závěru, že stížnost je přípustná v případě, kdy je vazba současně nahrazena jinou formou záruky podle § 73 trestního řádu. Tento závěr akceptuje odborná literatura (srov. ŠÁMAL, Pavel, RŮŽIČKA, Miroslav. § 74 [Stížnost proti rozhodnutí o vazbě]. In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní řád. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 952) a vychází z něj i Ústavní soud [srov. nález sp. zn. I. ÚS 1807/22 ze dne 29. 9. 2022 (všechna v tomto usnesení odkazovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz)]. To, že ve stanovisku sp. zn. Stn 4/97 Nejvyšší soud zmínil nejednotnost v rozhodování obecných soudů, mohlo stěžovateli jen stěží způsobit nejistotu, když od přijetí tohoto stanoviska uplynulo dvacet pět let a stanovisko bylo přijato právě proto, aby postup soudů sjednotilo. Stěžovatel byl navíc správně poučen krajským soudem, že stížnost přípustná je. Nic mu tedy nebránilo opravného prostředku využít, a neučinil-li tak, je důsledkem nepřípustnost ústavní stížnosti proti tomuto rozhodnutí. 12. Ústavní soud dále dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná i vůči usnesení vrchního soudu, přestože proti němu už stěžovatel žádný další procesní prostředek ochrany svých práv uplatnit nemohl (vrchní soud vystupoval jako soud druhostupňový, stížnostní, a proti jeho rozhodnutí již nebylo možno podat ani stížnost, ani dovolání, viz § 265a trestního řádu), a tedy v tomto smyslu prostředky ochrany navazující na napadené usnesení vrchního soudu vyčerpal. 13. Zdůvodnění tohoto závěru je úzce navázáno na obsah podané ústavní stížnosti. Stěžovatel vytýká vrchnímu soudu, že se opomněl zabývat jeho argumentací týkající se údajné neplatnosti všech úkonů provedených žalobkyní Úřadu evropského veřejného žalobce v této věci. Její vypořádání by podle stěžovatele vyžadovalo položení předběžné otázky Soudnímu dvoru, neboť ten je povolán na základě předběžné otázky posoudit platnost takového úkonu, pokud neplatnost plyne přímo z práva Evropské unie [srov. čl. 42 odst. 2 písm. a) nařízení č. 2017/1939]. 14. Stěžovatel se v ústavní stížnosti podle závěrečného návrhu (petitu) domáhá zrušení usnesení vrchního soudu, aniž by specifikoval, jakého pro sebe příznivějšího rozhodnutí vrchního soudu se domáhá. Není úkolem Ústavního soudu, aby za stěžovatele domýšlel, v čem mohlo porušení jeho práv spočívat a jaký jiný výrok napadeného rozhodnutí by mu svědčil. 15. Vrchní soud měl zjevně za to, že stěžovatel navrhuje zamítnutí stížnosti evropské pověřené žalobkyně. Jeho spokojenost s rozhodnutím krajského soudu ostatně vyplývala z toho, že se vzdal práva podat proti němu stížnost. Vrchní soud stížnost skutečně zamítl, tedy shledal jako správné a zákonné rozhodnutí krajského soudu, kterým byl stěžovatel propuštěn z vazby a kterým byla stanovena jiná opatření podle § 73 trestního řádu. Ta stěžovatele výrazně méně omezovala a on proti nim nijak nebrojil, naopak už před krajským soudem uvedl, že se některým z nich podřídí (srov. jeho vyjádření před krajským soudem, zachycené v protokolu z hlavního líčení dne 23. 2. 2023), vzdal se práva podat proti nim stížností a nerozporoval je ani ve vyjádření ke stížnosti evropské pověřené žalobkyně. 16. Pokud tedy stěžovatel spojuje porušení svých ústavně garantovaných práv pouze s odůvodněním rozhodnutí vrchního soudu, aniž by spatřoval porušení svých práv i ve výroku tohoto rozhodnutí, je jeho ústavní stížnost nepřípustná. Ústavní soud už v minulosti konstatoval, že ústavní stížnost, jakožto specifický prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, nemůže směřovat pouze proti odůvodnění rozhodnutí. Jinak řečeno, namítané porušení základního práva nebo svobody nemůže spočívat jen v odůvodnění jinak pro stěžovatele příznivého rozhodnutí, což Ústavní soud dovozuje z § 63 zákona o Ústavním soudu za podpůrného použití zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a v něm obsažené úpravy opravných prostředků (viz usnesení sp. zn. III. ÚS 1398/19 ze dne 8. 9. 2020 nebo sp. zn. III. ÚS 2187/19 ze dne 20. 2. 2020). 17. Namítá-li však, že měl vrchní soud rozhodnout jinak, než že stížnost věcně projednal (což by logicky plynulo z toho, že pova