III.ÚS 1310/19 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 1310/19 ze dne 18. 6. 2019   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Petra Májka, zastoupeného Mgr. Soňou Bernardovou, advokátkou, sídlem Koliště 259/55, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2019 č. j. 33 Cdo 2161/2017-303 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. prosince 2016 č. j. 16 Co 376/2014-274, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti OSP, spol. s r. o., sídlem Okružní 394, Moravský Krumlov, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a došlo i k porušení čl. 4 a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). 2. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 14. 12. 2016 č. j. 16 Co 376/2014-274 výrokem II. změnil zamítavý rozsudek Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") ze dne 26. 5. 2014 č. j. 63 C 152/2006-151 tak, že stěžovateli (žalovanému) uložil povinnost zaplatit vedlejší účastnici řízení (žalobkyni) částku ve výši 150 446 Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení; potvrdil jej pouze v zamítavém výroku ohledně 2,5% úroku z prodlení z částky 150 446 Kč za dobu od 12. 2. 2005 do 9. 8. 2006 (výrok I.). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III.). S odkazem na § 631 a § 644 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a § 133 odst. 1 a 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obch. zák."), vzal po zopakování dokazování za prokázané, že mezi účastníky došlo k uzavření ústní smlouvy o dílo, jejímž předmětem bylo vybudování přípojek. Krajský soud uvedl, že návrh zakázky byl společně dohodnut dvěma tehdejšími jednateli vedlejší účastnice řízení (Ing. Václavem Kocandou a dnes již zemřelým Karlem Širokým). Krajský soud dospěl k závěru (s vědomím judikatury Nejvyššího soudu k výkladu § 133 obch. zák. představované rozsudky ze dne 26. 10. 2004 sp. zn. 29 Odo 34/2004 a ze dne 30. 7. 2014 sp. zn. 32 Cdo 2594/2011), že smlouva o dílo mezi vedlejší účastnicí řízení a stěžovatelem není neplatná jen proto, že stěžovatel o jejím sjednání osobně hovořil pouze s Karlem Širokým, a nikoli současně též s dalším (druhým) jednatelem vedlejší účastnice řízení (Ing. Václavem Kocandou). Stačilo totiž, že dodávku plnění pro stěžovatele tito jednatelé společně projednali a schválili. Podle krajského soudu nebylo v řízení prokázáno uzavření smlouvy mezi stěžovatelem a Karlem Širokým jako fyzickou osobou, ani to, že stěžovatel za vybudování přípojek zaplatil. Svědeckou výpověď Radka Kiliána (zaměstnavatele stěžovatele) vyhodnotil jako nevěrohodnou, neboť jeho čtyři výpovědi před soudy obou stupňů byly rozporné a nepřesvědčivé. To, že na smlouvě o dodávce vody je uvedeno jméno Karla Širokého, a nikoliv vedlejší účastnice řízení, nemohlo podle krajského soudu v kontextu ostatních rozhodných důkazů zvrátit závěr o existenci smlouvy o dílo uzavřené mezi vedlejší účastnicí řízení a stěžovatelem. 3. Následné dovolání stěžovatele bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2019 č. j. 33 Cdo 2161/2017-303 odmítnuto, jelikož nebylo přípustné. Odvíjel-li stěžovatel přípustnost dovolání při řešení otázky způsobu jednání statutárního orgánu vedlejší účastnice řízení od rozporu s ustálenou rozhodovací praxí (rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2004 sp. zn. 29 Odo 34/2004 a ze dne 30. 7. 2014 sp. zn. 32 Cdo 2594/2011), Nejvyšší soud k tomu uvedl, že rozhodnutí krajského soudu s touto judikaturou v rozporu nebylo. Jeho rozhodnutí totiž nebylo založeno na závěru, že druhý z jednatelů jednání prvního jednatele dodatečně schválil, nýbrž na závěru, že před uzavřením smlouvy Karel Široký zakázku projednal s druhým z jednatelů Ing. Václavem Kocandou a že smlouva o dílo byla uzavřena jménem vedlejší účastnice řízení, když bylo vyloučeno, že by jí Karel Široký uzavíral svým jménem jako fyzická osoba. 4. Stěžovatel dále uplatnil nezpůsobilý dovolací důvod (spojoval-li přípustnost dovolání s otázkou hodnocení pravdivosti svědecké výpovědi Radka Kiliána). K tomu Nejvyšší soud konstatoval, že výtky týkající se hodnocení věrohodnosti výpovědi svědka, které se opírá o zásadu volného hodnocení důkazů, nelze v režimu dovolacího řízení úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Další námitka proti skutkovému zjištění týkajícímu se úhrady ceny díla (že cena díla nebyla uhrazena) pak byla bezcenná, neboť pro Nejvyšší soud je závazný skutkový stav, na němž krajský soud založil rozhodnutí o věci, a dovolacímu přezkumu jeho správnost (úplnost) nepodléhá. 5. Námitkou, týkající se nedostatečného odůvodnění rozhodnutí, pak stěžovatel nenapadal žádný právní závěr krajského soudu vyplývající z hmotného nebo procesního práva, na němž je rozhodnutí o věci založeno, ale vytýkal mu, že řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K takové vadě Nejvyšší soud ovšem přihlíží jen v případě, jde-li se o dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.); tento předpoklad však v dané věci splněn nebyl. II. Argumentace stěžovatele 6. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Nejprve se věnuje popisu skutkového a právního stavu v řízení. Soudům vytýká svévolný postup, který je v rozporu s obecnými zásadami spravedlnosti, ústavním pořádkem, procesními i hmotnými předpisy, jakož i výkladovou praxí. Závěr krajského soudu, že nebylo prokázáno, resp. že bylo vyloučeno, že by stěžovatel mohl jednat s Karlem Širokým, jako fyzickou osobou, považuje stěžovatel za zcela arbitrární a svévolné posouzení důkazního břemene. Stěžovatel dovozuje, že ani v případě, že by bylo prokázáno, že Karel Široký jednal jménem vedlejší účastnice řízení, nemohla by být smlouva o dílo platná. Podle jeho názoru nebyl dodržen stanovený způsob jednání za společnost (dvěma jednateli), pročež takové jednání nelze vedlejší účastnici řízení přičítat. Názor Nejvyššího soudu, že věděl-li druhý z jednatelů o úmyslu prvního jednatele kontrahovat se stěžovatelem, byla dodržena podmínka jednání obou jednatelů současně, považuje za rozporný s dosavadní judikaturou Nejvyššího soudu (poukazuje na rozsudek ze dne 30. 7. 2013 sp. zn. 32 Cdo 2594/2011). Stěžovatel konečně namítá, že krajský soud nedostatečně odůvodnil svůj závěr o nevěrohodnosti svědka Radka Kiliána, čímž své rozhodnutí zatížil vadou. Rozhodnutí krajského soudu tak není výrazem zjištěného skutkového stavu, nýbrž výrazem neospravedlnitelné svévole. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 8. Jak již Ústavní soud mnohokrát v minulosti zdůraznil, jeho základní působností podle čl. 83 Ústavy je ochrana ústavnosti. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad jejich rozhodovací činností. Ve své činnosti musí totiž respektovat jeden ze základních principů právního státu, dle něhož lze státní moc uplatňovat jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví (čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 2 odst. 2 Listiny). Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich rozhodnutím porušena základní práva a svobody. 9. Ústavní soud předesílá, že stěžovatel se v ústavní stížnosti dovolává práva na soudní ochranu, které ovšem neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí podle jeho názoru odpovídající skutečným hmotněprávním poměrům, ale je mu zajištěno právo na takové spravedlivé řízení, v němž se uplatní všechny zásady správného rozhodování podle zákona a v souladu s ústav