III.ÚS 1320/10 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 1320/10 ze dne 9. 12. 2010 N 247/59 SbNU 515 Kritéria pro posouzení přiměřené délky řízení (průtahy ve správním řízení)   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a Jana Musila - ze dne 9. prosince 2010 sp. zn. III. ÚS 1320/10 ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky D. S. proti výrokům II a III rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. února 2010 č. j. 20 Co 520/2009-101, ve věci přiměřeného zadostiučinění za průtahy ve správním řízení a ve věci náhrady nákladů řízení, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení a České republiky - Ministerstva zdravotnictví jako vedlejšího účastníka. Výrok Ústavní stížnost se zamítá. Odůvodnění I. Ústavní stížností ze dne 12. dubna 2010, doplněnou podáním ze dne 2. června 2010 a 8. listopadu 2010, stěžovatelka napadla rozsudek Městského soudu v Praze (dále též "městský soud") ze dne 11. února 2010 č. j. 20 Co 520/2009-101 ve výrocích II a III a v tomto rozsahu se domáhala jeho zrušení. Přitom tvrdila, že uvedenými výroky bylo porušeno v čl. 90 větě první Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") ústavně zaručené právo na řádný a zákonný proces, dále pak v čl. 36 odst. 1 a 2, v čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech ústavně zaručené právo na spravedlivý proces a v čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě ústavně zaručené "právo na legitimní očekávání". II. Jak Ústavní soud zjistil z příslušného soudního spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále též "obvodní soud"), který si za účelem posouzení ústavní stížnosti vyžádal, stěžovatelka se žalobou domáhala na České republice - Ministerstvu zdravotnictví zaplacení částky 45 000 Kč, která měla představovat přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu [§ 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů]. Obvodní soud rozsudkem ze dne 26. června 2009 sp. zn. 17 C 198/2008 uložil žalovanému - v řízení před Ústavním soudem vedlejšímu účastníkovi - povinnost zaplatit stěžovatelce částku 30 000 Kč (výrok I), v částce 15 000 Kč žalobu zamítl (výrok II) a dále žalovanému uložil nahradit stěžovatelce náklady řízení ve výši 23 335,90 Kč (výrok III). K odvolání žalovaného městský soud ústavní stížností napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve věci samé potvrdil, avšak pouze ohledně částky 15 000 Kč (výrok I), co do (zbývající) částky 15 000 Kč vyhovující výrok rozsudku soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl (výrok II) a žalovanému uložil povinnost nahradit stěžovatelce náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 20 300,40 Kč (výrok III). III. V ústavní stížnosti stěžovatelka mimo jiné uvedla, že dne 6. května 2005 s ní Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky (dále jen "VZP") zahájila správní řízení a následně jí dvěma platebními výměry ze dne 11. srpna 2005 uložila povinnost zaplatit dlužné pojistné ve výši 7 526 Kč a penále ve výši 14 225 Kč. Proti těmto výměrům podala dne 29. srpna 2005 odvolání, které bylo rozhodčím orgánem VZP rozhodnutím ze dne 2. července 2008 zamítnuto, přičemž toto rozhodnutí obdržela 8. září 2008, tedy po více než třech letech od zahájení odvolacího řízení. Dne 16. září 2008 pak zaplatila částku 7 526 Kč, dne 2. října 2008 podala k městskému soudu tzv. správní žalobu. V průběhu soudního řízení, konkrétně dne 12. listopadu 2008, vydal rozhodčí orgán VZP rozhodnutí, kterým své předchozí rozhodnutí i oba platební výměry zrušil. Z tohoto důvodu stěžovatelka vzala podanou žalobu zpět, načež městský soud usnesením ze dne 13. ledna 2009 řízení zastavil. Správní řízení pak bylo ze strany VZP zastaveno dne 6. srpna 2009. Vzhledem k neodůvodněným průtahům v odvolacím řízení v období od 29. srpna 2005 do 2. července 2008 se domáhala na vedlejším účastníkovi přiměřeného zadostiučinění ve výši 45 000 Kč (15 000 Kč za každý rok průtahů). Dále stěžovatelka namítala, že městský soud nesprávně interpretoval a aplikoval příslušné normy "jednoduchého" práva, a to konkrétně zákon č. 82/1998 Sb., zejména pak jeho ustanovení § 31a, a také že "svévolně neaplikoval" příslušné normy "jednoduchého práva", a to konkrétně občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř."), zejména pak jeho ustanovení § 142 odst. 3, a v této souvislosti poukázala na nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1737/08 ze dne 17. února 2010 (N 25/56 SbNU 273) a sp. zn. I. ÚS 3336/09 ze dne 18. února 2010 (N 31/56 SbNU 353), týkající se ochrany legitimního očekávání, a dále na nález sp. zn. I. ÚS 257/05 ze dne 20. prosince 2005 (N 231/39 SbNU 449), týkající se výkladu pojmu "úspěch ve sporu" při rozhodování obecného soudu o náhradě nákladů řízení, na nález sp. zn. I. ÚS 1310/09 ze dne 5. srpna 2009 (N 180/54 SbNU 249), týkající se náhrady nákladů řízení, kdy výše plnění byla závislá na úvaze soudu, a na nálezy sp. zn. IV. ÚS 2513/09 ze dne 2. února 2010 (N 17/56 SbNU 169), sp. zn. II. ÚS 3280/09 ze dne 2. února 2010 (N 18/56 SbNU 177) a sp. zn. III. ÚS 3332/09 ze dne 25. března 2010 (N 66/56 SbNU 749), týkající se rozhodování o náhradě nákladů řízení. Stěžovatelka v první řadě vyjádřila nesouhlas s výší poskytnutého zadostiučinění, resp. se závěrem městského soudu o nesprávnosti názoru soudu prvního stupně, že tzv. základní částkou zadostiučinění za jeden rok nepřiměřeně trvajícího řízení by mělo být 15 000 Kč. V této souvislosti poukazuje na skutečnost, že Evropský soud pro lidská práva (dále jen "ESLP") přiznává na náhradě tzv. morální újmy částky ve výši 1 000 až 1 500 euro, takže by měla dle judikatury tohoto soudu obdržet 3 000 až 4 500 euro pro případ, že se vezme v úvahu délka správního řízení o odvolání, případně 4 000 až 6 000 euro, vezme-li se v úvahu celková délka řízení. Navíc je třeba v rozhodovací činnosti ESLP vysledovat trend v podobě zvyšování přiznaných částek, jak má plynout z několika konkrétních rozsudků uvedeného soudu, v České republice je však prý trend opačný. Dále stěžovatelka upozorňuje na odbornou literaturu, podle níž je ESLP ochoten akceptovat, jestliže na vnitrostátní úrovni dosáhne výše odškodnění alespoň poloviny, resp. 45 % částky, která by byla přiznána jeho rozhodnutím. Konkrétně má jít o článek Jiřího Kmece v Právním zpravodaji č. 8/2006, s. 12 a násl., a o publikaci Petra Vojtka Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci, Komentář, 2. vydání, C. H. Beck, s. 179-180, kde se hovoří o orientační částce 15 000 Kč za každý rok doby řízení, i o důvodovou zprávu k zákonu č. 160/2006 Sb., kterým se mění zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 201/2002 Sb., o Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, ve které se zmiňuje, že ESLP v zásadě akceptuje, že vnitrostátní náhrada může být o 30 % nižší oproti zadostiučinění, které by on sám přiznal. Tento názor je dle stěžovatelky podporován také "domácí" judikaturou, konkrétně rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 13. srpna 2008 č. j. 13 Co 187/2008-71 a Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2009 sp. zn. 25 Cdo 1145/2009. Odlišný přístup senátu 13 Co a 20 Co městského soudu je v rozporu s principem předvídatelnosti soudního rozhodování a napadený rozsudek má být proto "překvapivým rozhodnutím". Stěžovatelka upozorňuje také na další rozsudky obvodního a městského soudu, resp. na výši jimi přiznaného zadostiučinění, s tím, že se jedná o částky podstatně vyšší než v jejím případě. Jde-li pak o konkrétní okolnosti tohoto případu, stěžovatelka argumentuje tím, že řízení o odvolání trvalo více jak tři roky, celé správní řízení trvalo čtyři roky a tři měsíce, což pokládá za velmi dlouhou dobu, přičemž poukazuje na nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 225/01 ze dne 4. července 2001 (N 102/23 SbNU 35), sp. zn. I. ÚS 209/98 ze dne 12. ledna 1999 (N 2/13 SbNU 7) a sp. zn. III. ÚS 124/04 ze dne 3. února 2005 (N 25/36 SbNU 305), z nichž obsáhle cituje, dále pak argumentuje tím, že nešlo o řízení složité, neboť odvolací správní orgán posuzoval jedinou právní otázku - promlčení, a že svým jednáním ani v nejmenším nepřispěla k průtahům. Uznává, že nevyužila možnost danou ustanovením § 50 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), v tehdy platném znění, z toho ovšem prý nelze vyvodit, že by