III.ÚS 133/26 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 133/26 ze dne 26. 2. 2026   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Svatoně (soudce zpravodaje), soudce Milana Hulmáka a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele N. A., zastoupeného Mgr. Pavlem Čižinským, advokátem, sídlem Varšavská 714/38, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 10. prosince 2025 č. j. 10 Azs 224/2025-43, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky, sídlem Nad Štolou 3, Praha 7 - Holešovice, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Vymezení věci a argumentace v ústavní stížnosti 1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení shora uvedeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva podle čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavní stížnosti, jakož i z jejích příloh vyplývá, že se obecné soudy opakovaně zabývaly přípustností žádosti stěžovatele o udělení mezinárodní ochrany a jeho potencionálním přemístěním mimo území České republiky; v trestní linii zasáhl dokonce i Ústavní soud. Pro přehlednost proto Ústavní soud v nyní posuzovaném případě shrnuje klíčové okolnosti. 3. Stěžovatel jako státní občan Kyrgyzské republiky požádal dne 11. 1. 2025 o udělení mezinárodní ochrany v České republice. Ministerstvo vnitra (vedlejší účastník) považovalo žádost za nepřípustnou, a řízení proto zastavilo [§ 10a odst. 1 písm. b) a § 25 písm. i) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů]. Vedlejší účastník se při tom řídil čl. 3 nařízení Evropského parlamentu a rady (EU) č. 604/2013, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti ("nařízení Dublin III"). Podle rozhodnutí vedlejšího účastníka ze dne 13. 3. 2025 je státem příslušným k posouzení žádosti Portugalská republika. Stěžovatel byl totiž držitelem portugalského víza (čl. 12 odst. 2 nařízení Dublin III). Stěžovatel se proti tomuto rozhodnutí vedlejšího účastníka (úspěšně) bránil žalobou. Městský soud v Praze správní žalobě stěžovatele vyhověl (prvním) rozsudkem ze dne 14. 5. 2025 č. j. 19 Az 8/2025-29 a rozhodnutí ministerstva ze dne 13. 3. 2025 zrušil. Podle něj ministerstvo dostatečně nevysvětlilo, proč nevyužilo diskrečního oprávnění v čl. 17 nařízení Dublin III a nerozhodlo o stěžovatelově žádosti samo. Krátce před podáním žádosti o mezinárodní ochranu byl totiž stěžovatel umístěn do předběžné vazby kvůli tomu, že Kyrgyzská republika požádala o jeho vydání k trestnímu stíhání. Stěžovatel se proti předběžné vazbě bránil a také požádal o propuštění z ní, ale neúspěšně - proto nebylo možné přemístit jej do Portugalska. Navzdory tomu ministerstvo zdůvodnilo jen velmi obecně, proč nevyužilo diskreční oprávnění, a nenastínilo, jak by šlo stěžovatelovu situaci prakticky vyřešit. 4. Vedlejší účastník proto rozhodl dne 28. 7. 2025 o stěžovatelově žádosti o mezinárodní ochranu znovu, a to rozhodnutím čj. OAM-57/LE-LE05-D01-EX-R2-2025; výsledek přezkumu tohoto rozhodnutí je (v rozsahu petitu) nyní předmětem ústavní stížnosti. Ústavní soud krátce předtím nálezem ze dne 7. 5. 2025 sp. zn. I. ÚS 515/25 zrušil rozhodnutí městského a vrchního soudu, kterým byl stěžovatel vzat do předběžné vazby. Stěžovatel proto nadále v České republice pobýval na svobodě. Vedlejší účastník naznal, že probíhající řízení o vydání stěžovatele k trestnímu stíhání není dostatečným důvodem k tomu, aby se uplatnil čl. 17 nařízení Dublin III. Přemístění stěžovatele do Portugalska už fakticky bylo možné a jiné zvláštní (např. rodinné či zdravotní) důvody pro posouzení stěžovatelovy žádosti v České republice vedlejší účastník neshledal. S odůvodněním (doplněným v souladu s kasačním rozsudkem městského soudu) tak žádost opět označil za nepřípustnou, řízení zastavil, a jako stát příslušný k posouzení žádosti označil Portugalskou republiku. Stěžovatel se poté znovu obrátil na správní soudy. 5. Městský soud stěžovatelovu (v pořadí druhou) správní žalobu zamítl rozsudkem ze dne 21. 10. 2025 čj. 13 Az 23/2025-39. Tentokrát již považoval zdůvodnění vedlejšího účastníka, proč není namístě uplatnit diskreční oprávnění podle čl. 17 nařízení Dublin III, za dostatečné a označil je za souladné s předchozím rozsudkem. Stěžovatel podle rozhodnutí vedlejšího účastníka nemá k České republice žádný zvláštní vztah a jen by tu chtěl zůstat raději než v jiném evropském státě. Protože stěžovatel už není omezen na osobní svobodě, extradiční řízení mu samo o sobě nebrání vycestovat do Portugalska. Jeho žádost o mezinárodní ochranu buď bude posouzena tam, nebo se státem příslušným k posouzení žádosti stane Česká republika poté, co marně uplyne šestiměsíční lhůta pro stěžovatelovo přemístění (čl. 29 nařízení Dublin III). 6. Nejvyšší správní soud posléze kasační stížnost stěžovatele v záhlaví uvedeným usnesením odmítl pro nepřijatelnost. Jakkoliv stěžovatel v kasační stížnosti uvedl, že existují hned dvě otázky, které podle něj Nejvyšší správní soud dosud neřešil, podle Nejvyššího správního soudu se stěžovatel mýlí. Námitku, že stěžovatel není oprávněn odcestovat z České republiky kvůli probíhajícímu extradičnímu řízení, Nejvyšší správní soud s odkazem na ustálenou judikaturu považoval za nepřípadnou. Vztah extradičního řízení, jehož cílem je stěžovatele předat k trestnímu stíhání mimo Českou republiku, a řízení o žádosti o mezinárodní ochranu je také judikatorně řešen. Konečně Nejvyšší správní soud neshledal ani rozpor s prvním rozsudkem městského soudu č. j. 19 Az 8/2025-29. V druhém rozhodnutí č. j. 13 Az 23/2025-39 městský soud spolehlivě osvětlil, proč vedlejší účastník vytýkané nedostatky zhojil. 7. Stěžovatel v ústavní stížnosti směřující výhradně proti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu rozsáhle rekapituloval dosavadní průběh řízení. Podle stěžovatele nebyly dány podmínky pro to, aby mohl Nejvyšší správní soud využít institutu nepřijatelnosti, a kasační stížnost odmítnout. Stěžovatel v obecné rovině uvádí, že judikatura Nejvyššího správního soudu pro stěžovatele relevantní právní otázky dosud neřešila. Pochybení městského soudu pak mají zásadní dopad do stěžovatelova hmotněprávního postavení. Městský soud ve svém druhém rozsudku nerespektoval svůj první rozsudek. Napadené usnesení Nejvyššího správního soudu má za důsledek tu skutečnost, že stěžovatel musí v České republice pobývat neoprávněně (v podrobnostech uvedl, že kvůli extradičnímu řízení nemůže odcestovat, nicméně Česká republika mu odmítá zdejší pobyt zlegalizovat). II. Posouzení Ústavním soudem 8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou osobou, která byla účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). 9. Ústavní soud předesílá, že výklad předpisů z oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury ostatních správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v § 12 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdější předpisů ("s. ř. s."), přísluší právě Nejvyššímu správnímu soudu, jenž vydal napadené rozhodnutí. Ústavní soud tak není primárně povolán k interpretaci těchto právních předpisů, ale k ochraně ústavně zaručených práv a svobod. Je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů. Úkolem Ústavního soudu je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. 10. Stěžovatel brojí výhradně proti rozho