III.ÚS 1331/09 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 1331/09 ze dne 15. 7. 2009   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dne 15. července 2009 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Benzinservis, a. s., IČ: 47116382, se sídlem Korytná 47, 110 00 Praha 10, právně zastoupené JUDr. Pavlem Novákem, advokátem AK se sídlem Bohuslava Martinů 1051, 140 00 Praha, doručovací adresa kanceláře V Holešovičkách 1579/24, 182 00 Praha 8, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 10. května 2006 č. j. 16 C 386/2004-87, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. června 2007 č. j. 22 Co 411/2006-142, a proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 10. března 2009 č. j. 21 Cdo 387/2008-156, spojené s návrhem na zrušení ustanovení § 24 odst. 3 zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, ve znění pozdějších předpisů, za účasti 1) Obvodního soudu pro Prahu 10, 2) Městského soudu v Praze a 3) Nejvyššího soudu České republiky, jako účastníků řízení, takto: I. Ústavní stížnost se odmítá. II. Návrh na zrušení ustanovení § 24 odst. 3 zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, ve znění pozdějších předpisů, se odmítá. Odůvodnění: I. Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 22. května 2009, se stěžovatelka domáhala zrušení rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 10. května 2006 č. j. 16 C 386/2004-87, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. června 2007 č. j. 22 Co 411/2006-142, jakož i usnesení Nejvyššího soudu České republiky (dále jen "Nejvyšší soud") ze dne 10. března 2009 č. j. 21 Cdo 387/2008- 156, a to pro porušení článku 3, článku 90 a článku 95 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), článku 11 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") , jakož i článku 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. V ústavní stížnosti stěžovatelka dále navrhla, aby Ústavní soud zrušil ust. § 24 odst. 3 zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o veřejných dražbách"). Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 10. května 2006 č. j. 16 C 386/2004-87 byla ve výroku pod bodem I. zamítnuta žaloba, kterou se žalobkyně (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatelka") domáhala učení, že veřejná dobrovolná dražba č. j. 119/2004 pozemků parcelní č. 4330/8 a 4330/9 v k. ú. Strašnice konaná dne 10. června 2004 je neplatná; výroky pod body II. a III. bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 21. června 2007 č. j. 22 Co 411/2006-142 byl výše uvedený rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a dále bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 10. března 2009 č. j. 21 Cdo 387/2008-156 bylo jako nepřípustné odmítnuto dovolání žalobkyně směřující proti výše uvedenému rozsudku odvolacího soudu a dále bylo rozhodnuto o nákladech dovolacího řízení. II. Stěžovatelka spatřuje porušení svých ústavně zaručených práv zejména v tom, že soud zamítl žalobu o neplatnost dražby s odůvodněním, že stěžovatelka nemá dle ust. § 24 odst. 3 zákona o veřejných dražbách aktivní legitimaci k podání žaloby, ačkoli stěžovatelka prohlašuje, že je vlastníkem dražených nemovitostí. Stěžovatelka je toho názoru, že tak není zaručena ochrana práv vlastníka, pokud předmět v jeho vlastnictví dá do dobrovolné veřejné dražby nevlastník, ať již jde o nemovitou věc nebo věc movitou. Zákon o veřejných dražbách v ust. § 24 odst. 3 uvádí okruh osob oprávněných požádat soud o vyslovení neplatnosti dobrovolné veřejné dražby, konkrétně jde o účastníky dražby, dražebního věřitele nebo navrhovatele. To, že zde není uveden i vlastník dražené věci, je zásadním zásahem do ochrany práv vlastníka, který by při takovémto výkladu neměl možnost obrany před neoprávněným zásahem do svých práv. Proto se stěžovatelka domnívala, že je třeba přiznat vlastníku také možnost ochrany podle ust. § 80 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), jelikož je zde dán naléhavý právní zájem, protože určovaný právní vztah bude mít přímý dopad na jeho právní postavení. Pokud tato možnost není vlastníku, v tomto případě stěžovatelce, přiznána, může být nepochybně zbavena svého vlastnického práva bez možnosti své ochrany. Stěžovatelka se domnívá, že i v tomto případě musí platit ochrana vlastnického práva a ani ve veřejné dražbě není možno zbavit někoho vlastnictví a naopak nabýt vlastnictví od nevlastníka. Na argumentaci stěžovatelky obecné soudy nepřistoupily s tím, že ustanovení zákona o veřejných dražbách je speciálním ustanovením, které má přednost před předpisy obecnými, a proto není možná aplikace ust. § 80 písm. c) o. s. ř. V takovémto případě se stěžovatelka domnívá, že ustanovení § 24 odst. 3 zákona o veřejných dražbách je pro svůj rozpor s Ústavním pořádkem na tento případ neaplikovatelné. Další porušení svých práv spatřuje stěžovatelka v tom, že obecné soudy žalobu o určení neplatnosti veřejné dobrovolné dražby zamítly z důvodu nedostatku aktivní a pasivní legitimace, přičemž neumožnily stěžovatelce navrhovanými důkazy prokázat její vlastnictví k předmětu dražby, jelikož většina důkazů nebyla soudy připuštěna. Tím došlo také k tomu, že se neprojednávaly další námitky stěžovatelky, že provedená veřejná dražba je zatížena kromě relativní neplatnosti také navíc neplatností absolutní, a to z důvodu nemožnosti a nedovolenosti právního úkonu učiněného nevlastníkem. Obecné soudy se s námitkou absolutní neplatnosti vůbec nezabývaly, a proto se stěžovatelka domnívá, že rozhodnutí obecných soudů nejsou přezkoumatelná. Stěžovatelka namítá, že ani soud prvního stupně se nevypořádal s pochybnostmi o ústavnosti aplikovaného ustanovení zákona o veřejných dražbách, a proto je v tomto ohledu rozsudek soudu prvního stupně rovněž nepřezkoumatelný. V řízení před dovolacím soudem spatřuje stěžovatelka porušení svých ústavně zaručených práv v tom, že jí byla odňata možnost hájit své zájmy před dovolacím soudem. Dovolací soud odmítl dovolání stěžovatelky pouze s velmi stručným odůvodněním, že neshledal jeho přípustnost podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolací soud pouze konstatoval, že dovoláním napadené rozhodnutí nemá po právní stránce zásadní význam, což odůvodnil pouhým odkazem na svůj dřívější judikát. Dovolací soud ani nevysvětlil, v čem předchozí rozhodování soudu spočívalo, jaké otázky a jak řešilo. Dovolací soud uvedl pouze spisovou značku svého dřívějšího rozhodnutí a označení jeho publikace. Bližší odůvodnění dovolací soud vůbec nepodal. Stěžovatelka má tedy zato, že rozhodnutí dovolacího soudu je naprosto nepřezkoumatelné. Z uvození stručného odůvodnění v napadeném usnesení dovolacího soudu je zřejmé, že na rozsah a obsah odůvodnění svého rozhodnutí dovolací soud aplikoval ust. § 243c odst. 2 o. s. ř. Stěžovatelka však zjistila, že v době rozhodování dovolacího soudu bylo citované ustanovení již zrušeno. Dovolací soud tak ve věci aplikoval neexistující ustanovení, které bylo zrušeno nálezem Ústavního soudu publikovaným ve Sbírce zákonů pod č. 153/2004 Sb. Ani po věcné stránce nelze podle stěžovatelky s rozhodnutím dovolacího soudu souhlasit. III. Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná. V ústavní stížnosti stěžovatelka nesouhlasí se závěry obecných soudů, které zamítly žalobu stěžovatelky, kterou se stěžovatelka s odkazem na ust. § 80 písm. c) o. s. ř., domáhala určení, že veřejná dobrovolná dražba je neplatná. Protože stěžovatelce jako vlastníku dražených nemovitostí není zaručena ochrana jejího vlastnického práva, namítá protiústavnost aplikovaného ust. § 24 odst. 3 zákona o veřejných dražbách. V souzené věci Městský soud v Praze jako soud odvolací v rozsudku ze dne 21. června 2007 č. j. 22 Co 411/2006-142 dovodil, že soud prvního stupně opatřil pro své rozhodnutí správná a dostatečná skutková zjištění, zjištěné skutečnosti správně hodnotil a věc zcela správně posoudil i po stránce právní. Městský so