III.ÚS 1363/24 – Ústavní soud

III.ÚS 1363/24 ze dne 24. 9. 2024 Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatele Jan B. (jedná se o pseudonym), t. č. ve Věznici Heřmanice, zastoupeného JUDr. Václavem Benou, advokátem, se sídlem Poděbradova 1243/7, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2024, č. j. 6 Tdo 11/2024-513, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. srpna 2023, č. j. 13 To 199/2023-380, a rozsudku Okresního soudu v Rakovníku ze dne 23. června 2023, č. j. 1 T 67/2023-334, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Rakovníku, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Praze a Okresního státního zastupitelství v Rakovníku, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tím, že jimi došlo k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 8 odst. 2, čl. 10 odst. 2, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že napadeným rozsudkem Okresního soudu v Rakovníku (dále jen "okresní soud") byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1 a 2 písm. d) trestního zákoníku (první skutek) a zločinu znásilnění podle § 185 odst. 1 a 2 písm. a) trestního zákoníku (druhý skutek). Prvního skutku se podle okresního soudu dopustil, stručně řečeno, tak, že mezi lety 2019 a 2021 opakovaně (a to i v době těhotenství) svou družku různými způsoby ponižoval, fyzicky napadal a vyhrožoval jí (např. odebráním dcery a zavřením na psychiatrii), případně ji ohrožoval zbraní. Druhého skutku se dopustil tím, že dne 1. 12. 2022 přišel do společného obydlí v silně podnapilém stavu, pročež z obav z jeho chování nejprve poškozená iniciovala pohlavní styk, který ale trval tak dlouho, že se jej rozhodla ukončit, načež jí stěžovatel nadávkami donutil se mu podvolit až do příchodu jejich nezletilé dcery, za kterou si šla poškozená lehnout. Přesto stěžovatel pokračoval v pokusu si v přítomnosti dcery fyzicky vynutit na poškozené pohlavní styk, čemuž poškozená zabránila až přivoláním své matky mobilním telefonem. Za první skutek (a sbíhající se přečin padělání a pozměnění veřejné listiny, za jehož spáchání byl odsouzen v jiném řízení) byl stěžovatel odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 roků a trestu propadnutí věci (řidičského průkazu). Za druhý skutek byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 30 měsíců. Zároveň mu soud uložil protialkoholní ochranné léčení v ambulantní formě a povinnost zaplatit poškozené jako náhradu nemajetkové újmy ve výši 300 000 Kč. K závěru o stěžovatelově vině dospěl soud zejména na základě výpovědi poškozené, kterou potvrdily jí pořízené nahrávky a výsledky znaleckého zkoumání jejího duševního stavu. 3. Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání, z jehož podnětu Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem zrušil rozsudek okresního soudu ve výrocích o trestech a sám nově stěžovatele odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 let. Ve zbytku se krajský soud se závěry okresního soudu zcela ztotožnil. 4. Stěžovatel podal proti rozsudku krajského soudu dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením. Mezi skutkovými závěry soudů nižších stupňů a obsahem provedených důkazů neshledal Nejvyšší soud žádný relevantní rozpor. Stěžovatelovo jednání bylo zároveň správně kvalifikováno. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel v první řadě namítá, že soudy neprovedly jím navržené důkazy, které byly pro danou věc relevantní, a to konkrétně výpovědí přátel a sousedů stěžovatele a poškozené. Všichni přátelé byli několikrát přítomni vyhrožování stěžovateli ze strany poškozené (zpravidla hrozila ublížením společnému dítěti). Sousedé by zase mohli potvrdit stěžovatelovo slušné chování. Jde tedy o opomenuté důkazy. Odmítnout jejich provedení poukazem na jejich nadbytečnost považuje stěžovatel za závažné pochybení. Zároveň chtěl stěžovatel navrhnout výslechy milenců poškozené, což však odmítl stěžovatelův obhájce navrhnout před soudem. 6. Dále stěžovatel namítá, že spáchání skutku kvalifikovaného jako znásilnění nebylo dostatečně prokázáno, přičemž se soudy nikterak nevypořádaly s námitkami obhajoby. Především poukazuje na to, že sama poškozená uvedla, že jí stěžovatel neznásilnil. Pronesená slova, jimiž si poškozená stěžovala na únavu a nutnost vstávat do práce nemohl stěžovatel chápat jako vážně míněný odpor vůči jeho jednání. Z dalšího chování poškozené je naopak zřejmé, že stěžovatel nijak ukončení pohlavního styku nebránil. Stěžovatelovo chování lze hodnotit nanejvýš jako přesvědčování nebo přemlouvání poškozené k pohlavnímu styku, což považuje za normální partnerské chování. Pokud by měl v úmyslu poškozenou znásilnit, jistě by jí zabránil v přivolání její matky mobilním telefonem. V této části tedy nastala důkazní situace tvrzení proti tvrzení, kterou soudy nevyhodnotily v souladu s požadavky kladenými judikaturou Ústavního soudu. Nadto je třeba upozornit, že jednotlivé výpovědi poškozené v průběhu trestního řízení obsahují podstatné rozpory. 7. Soudy se podle stěžovatele rovněž chovaly zaujatě vůči němu a jeho matce. Oba byli opakovaně bezdůvodně okřikováni a napadáni. Podle stěžovatele jde o projev diskriminace vzhledem k jeho cizí státní příslušnosti. Nebylo mu umožněno upozornit na rozpory ve výpovědi poškozené. 8. Napadenými rozhodnutími došlo rovněž k neoprávněnému zásahu do stěžovatelova soukromého a rodinného života. Dojde-li mezi partnery ke konsenzuálnímu pohlavnímu styku, jde podle stěžovatele o jejich soukromou záležitost. Navíc poškozená sama po stěžovateli často násilí, přesvědčování a agresi požadovala v jejich sexuálním životě. K tomu soudy nepřihlédly, ačkoliv jde o okolnost, které je relevantní z hlediska zkoumání společenské škodlivosti jednání. 9. Konečně stěžovatel namítá, že poškozené byla přiznána náhrada nemajetkové újmy ve zcela nepřiměřené výši. Přitom bylo prokázáno, že poškozená netrpí ani posttraumatickou stresovou poruchou, ani syndromem týraných žen. Soudy podle stěžovatele nezohlednily výše uvedené konkrétní skutkové okolnosti dané věci. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 11. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. 12. Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do této rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena stěžovatelova základní práva a svobody chráněná ústavním pořádkem. Také hodnocení provedených důkazů v trestním řízení je činností zásadně prováděnou obecnými soudy. Ústavní soud zasáhne do závěrů obecných soudů k hodnocení důkazů například tehdy, přehlédne-li obecný soud ústavněprávní význam práva na osobní svobodu a zákaz libovůle, pod jejichž zorným úhlem je třeba postupovat při výkladu všech procesních principů a pravidel daných jednoduchým právem, především pak principu in dubio pro reo (§ 2 odst. 2 trestního řádu). Žádné takové pochybení však v dané věci neshledal. 13. Stěžovatel svou argumentaci opírá především o odlišné hodnocení jednotlivých důkazů, zejména přímé usvědčující výpovědi poškozené. Tím se stěžovatel pokouší stavět Ústavní soud do role další přezkumné instance, která by měla vlastním hodnocením zkoumat dílčí aspekty jednotlivých důkazů, ač se s nimi nemohla seznámit v jejich autentické podobě (mezi ústavní zásady patří ústnost a přímost důkazního řízení). Taková role nicméně Ústavnímu soudu nepřísluší. Jeho námitkami stran nedostatečného prokázání druhého skutku (spočívajícím ve zná