III.ÚS 1387/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 1387/21 ze dne 27. 7. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Zdeňka Klapky, zastoupeného JUDr. Pavlem Sedláčkem, advokátem se sídlem Praha 1, Dlouhá 705/16, směřující proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2021, č. j. 33 Cdo 665/2019-396, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 11. 2018, č. j. 21 Co 461/2016-362, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů. Má za to, že jimi porušily jeho základní práva zaručená čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně základních lidských práv a základních svobod, čl. 14 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, jakož i ústavní princip zakotvený v čl. 2 odst. 3 Listiny a čl. 2 odst. 4 Ústavy České republiky. 2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozsudků Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze vyplývá, že se žalobci ing. J. Kovařík a ing. H. Kovaříková jako kupující domáhali slevy z kupní ceny blíže specifikovaných nemovitostí pro jejich vadu spočívající v nepřiměřené vlhkosti suterénních místností. Obvodní soud pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") mezitímním rozsudkem ze dne 6. 9. 2016, č. j. 16 C 384/2014-280, uznal opodstatněnost nároku žalobců, neboť vada předmětu koupě je neodstranitelná, nebrání však užívání věci. Dle obvodního soudu na takovou situaci dopadá § 622 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"), který připouští pouze právo na slevu z ceny nemovitosti popř. možnost od smlouvy odstoupit. Obvodní soud přitom uvedl, že k dřívější dohodě mezi stranami na bezplatném odstranění vady došlo za situace, kdy považovaly vadu za odstranitelnou. 3. Městský soud v Praze následně rozsudek obvodního soudu nyní napadeným rozsudkem jako věcně správný dle § 219 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), potvrdil, avšak s tím, že na danou věc dopadá § 597 odst. 1 občanského zákoníku a uzavřel, že žalobci mají jako kupující právo na přiměřenou slevu z kupní ceny. 4. Následné dovolání stěžovatele zamítl Nejvyšší správní soud rovněž nyní napadeným rozsudkem dle § 243d písm. a) o. s. ř. s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu bylo věcně správné a dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci nebyl naplněn; ani řízení před ním není zatíženo vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací soud vyšel z § 2 odst. 3 občanského zákoníku, podle něhož si účastníci občanskoprávních vztahů mohou vzájemná práva a povinnosti upravit dohodou odchylně od zákona, jestliže to zákon výslovně nezakazuje, a jestliže z povahy ustanovení zákona nevyplývá, že se od něj nelze odchýlit. Na rozdíl od soudu druhého stupně dospěl dovolací soud k závěru, že ustanovení § 597 odst. 1 občanského zákoníku není normou kogentní a výslovně nezakazuje dohodnout si odlišnou úpravu práv z odpovědnosti za vady koupené věci a tento zákaz neplyne ani z povahy ustanovení samotného. Strany si proto vedle práva na slevu z ceny koupě mohly platně sjednat i odstranění vady bezplatnou opravou prodané věci. Podle Nejvyššího soudu však nebylo prokázáno, že by k takové dohodě mezi stěžovatelem a žalobci došlo, neboť žalobci pouze souhlasili, že stěžovatel zjištěnou vadu na své náklady odstraní. Bylo-li dodatečně zjištěno, že vadu nelze odstranit zcela, nebrání to uplatnění nároku na slevu z kupní ceny. Jelikož stěžovatel své dovolací námitky směřoval rovněž proti zjištěnému skutkovému stavu, Nejvyšší soud uvedl, že je skutkovým stavem zjištěným odvolacím soudem vázán a jeho správnost (úplnost), jako i samotné hodnocení důkazů, opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů, nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř. Nejvyšší soud se rovněž vypořádal s námitkou opomenutých důkazů a připomenul, že požadavky na řádné odůvodnění rozhodnutí nelze zaměňovat s povinností vypořádat se podrobně s každým argumentem. Přitom není vyloučeno ani převzetí odůvodnění soudu nižšího stupně, je-li s ním ve věci rozhodující soud zajedno a doplní-li k němu své vlastní úvahy. 5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že pokud dovolací soud oproti soudům prvního a druhého stupně shledal, že mezi žalobci a stěžovatelem bylo uzavření dohody o změně práva z odpovědnosti za vady přípustné, měl věc vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení a zejména dokazování, a nikoliv konstatovat, že "v řízení nebylo prokázáno, že by se žalobci s žalovaným dohodli na tom, že místo slevy z ceny koupě (§ 597 odst. 1 obč. zák.) mohou požadovat jen bezplatné odstranění vady." Soudy prvního a druhého stupně, vycházejíce z předpokladu, že zákon možnost uzavření dohody mezi stěžovatelem a žalobci stran změny práva z odpovědnosti za vady nepřipouští, se totiž prokazováním tvrzené dohody vůbec nezabývaly. Tím, že odvolací soud nezkoumal, zda bylo právo žalobců na slevu z kupní ceny dohodou nahrazeno právem na odstranění vady a následně se nezabýval ani tím, zda mohlo dojít k jednostranné změně dohody na právo na slevu z kupní ceny, za jakých podmínek a zda tyto byly naplněny, porušil podle stěžovatele princip autonomie vůle zaručený čl. 2 odst. 3 Listiny a čl. 2 odst. 4 Ústavy. V návaznosti na to pak i dovolací soud nesprávně uzavřel, že soudy prvního a druhého stupně dostatečně vypořádaly podstatné námitky stěžovatele, přestože se těmi, které se týkaly právě dohody o opravě nemovitosti, nezabývaly a nevyjádřily se ani k jím tvrzené neoprávněné jednostranné změně nároku z odpovědnosti za vady. Závěry Nejvyššího soudu jsou proto v hrubém rozporu se skutkovými závěry soudů nižších stupňů a jeho rozsudek neodpovídá požadavku na řádné odůvodnění. 6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. 7. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal. 8. Ústavní soud předně konstatuje, že soudy prvního a druhého stupně provedly podrobné dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav (s výjimkou komentovanou níže), nicméně následně dospěly k nesprávnému právnímu závěru při výkladu ustanovení § 597 odst. 1 občanského zákoníku. Tento nedostatek však následně napravil napadeným rozsudkem Nejvyšší soud, který se podaným dovoláním důkladně zabýval, posoudil otázku jeho přípustnosti a své závěry dostačujícím způsobem odůvodnil. Ve vztahu k § 597 odst. 1 občanského zákoníku totiž shledal, že odchýlení se od jeho znění je dohodou mezi stranami možné. Ústavní soud považuje odůvodnění dovolacího soudu za srozumitelné, přesvědčivé a dostačující, s výjimkou závěru o neexistenci dohody mezi stěžovatelem a žalobci o bezplatném odstranění vady nemovitosti stěžovatelem. Zde lze považovat za částečně opodstatněné výhrady stěžovatele, že tato část rozhodnutí trpí jistým deficitem odůvodnění, neboť není zřejmé, z jakých skutkových zjištění vychází a zda mají tato zjištění skutečně oporu v provedeném dokazování. Nicméně, ani v tomto ohledu nedovodil Ústavní sou