III.ÚS 1419/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 1419/21 ze dne 29. 6. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Vojtěcha Šimíčka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele Milana Johanidese, zastoupeného JUDr. Jiřím Jarošem, advokátem se sídlem Na Pankráci 449/11, Praha 4, proti výroku III. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 3. 2021, č. j. 16 Co 371/2020-269, a výroku III. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 19. 5. 2020, č. j. 10 C 74/2016-235, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 7, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní soud obdržel dne 28. 5. 2021 návrh stěžovatele na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterým se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených výroků rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho právo na ochranu vlastnictví, jakož i právo na soudní ochranu. 2. Podstatou řízení před obecnými soudy byla žaloba stěžovatele o náhradu škody za nesprávný úřední postup ve výši 160 000 Kč s příslušenstvím, kterého se měl dopustit Městský úřad B. tím, že poté, co nemovitost stěžovatele, kterou s rodinou obýval a na níž se nacházel jeho trvalý pobyt, v roce 2014 vyhořela, ohlašovna nezákonně změnila rozhodnutím ze dne 25. 6. 2014 stěžovateli údaj o místě jeho trvalého pobytu tak, že tento údaj nahradila evidenčním údajem v souladu s příslušnými právními předpisy adresou samotné ohlašovny. Stěžovatel (jakožto zhotovitel) uzavřel smlouvu o dílo spočívající ve výstavbě rodinného domu, objednatel však pro ztrátu důvěry od smlouvy podáním ze dne 3. 2. 2015 odstoupil. 3. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 19. 5. 2020, č. j. 10 C 74/2016-235, byla výrokem I. žaloba stěžovatele zamítnuta. Výrokem II. soud rozhodl o povinnosti stěžovatele zaplatit žalované (České republice - Ministerstvu vnitra) náklady řízení ve výši 3 300 Kč. Výrokem III. byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi (městu B.) náklady řízení v částce 138 847,60 Kč. Výrokem IV. byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit českému státu náklady řízení ve výši 1 340,92 Kč. Soud prvního stupně žalobu zamítl, neboť neshledal příčinnou souvislost mezi tvrzenou škodou a nesprávným úředním postupem Městského úřadu B., nedošlo k vydání nezákonného rozhodnutí. Ve věci byl shledán předpoklad pro případnou náhradu škody z titulu nesprávného úředního postupu ve smyslu § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), za který lze považovat vyznačení doložky právní moci na rozhodnutí Městským úřadem B., i přesto, že ve věci bylo podáno stěžovatelem odvolání a Krajský úřad Pardubického kraje napadené rozhodnutí zrušil. Po rozhodnutí krajského úřadu bylo zrušující rozhodnutí pravomocné dne 28. 1. 2015 a dne 2. 2. 2015 byl spis vrácen Městskému úřadu B. Soud dospěl k závěru, že zde není dána příčinná souvislost mezi tvrzenou škodou a nesprávným úředním postupem, neboť poté, co objednatel od smlouvy o dílo dne 3. 2. 2015 odstoupil, se mohl stěžovatel bránit a odstoupení napadnout jako nedůvodné (stěžovatel již měl k dispozici zrušující rozhodnutí krajského úřadu), neboť v okamžiku odstoupení již fakticky důvod pro odstoupení zakotvený ve smlouvě neexistoval. Objednatel se se stěžovatelem dlouhodobě znal a prokazatelně věděl, že mu vyhořel dům. Soud má za to, že formulace ve smlouvě o dílo, týkající se odstoupení od smlouvy na základě ztráty důvěry či pochybnosti o serióznosti zhotovitele, je dosti neurčitá. Jeví se podivné, pokud objednatel odstoupil od smlouvy se stěžovatelem, kterého zná, pro ztrátu důvěry, neboť není hlášen v domě, který vyhořel, ale na druhé straně mu nevadí, že stěžovatel nedisponoval živnostenským oprávněním na stavbu domu. O nákladech řízení rozhodl dle § 142 odst. 1 občanského soudního řádu, když přiznal náklady řízení vzniklé jak žalovanému (ČR - Ministerstvu vnitra), tak vedlejšímu účastníkovi (městu B.), který vstoupil do řízení na straně žalované. 4. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 9. 3. 2021, č. j. 16 Co 371/2020-269, byl výrokem I. rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Výroky II. a III. byla uložena stěžovateli povinnost nahradit žalované náklady odvolacího řízení ve výši 600 Kč a vedlejšímu účastníku na straně žalované náklady odvolacího řízení ve výši 21 266,24 Kč. Odvolací soud přisvědčil závěrům soudu prvního stupně, že mezi nesprávným úředním postupem a tvrzenou škodou není dána příčinná souvislost. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel směřuje ústavní stížnost pouze proti výrokům rozhodnutí obecných soudů, kterými byla přiznána městu B. náhrada nákladů řízení. Za závažný zásah dosahující intenzity porušení ústavně garantovaných práv považuje jemu uloženou povinnost uhradit městu B. náklady řízení ve výši 160 113 Kč. Má za to, že důvodem podání žaloby, kterou se domáhal alespoň částečné kompenzace vzniklých škod a komplikací, byl výlučně nesprávný úřední postup města B. Pokud bylo řízení vyvoláno v důsledku objektivně protiprávního jednání města, považuje stěžovatel skutečnost, že by měl ještě hradit městu náklady řízení, za rozpornou s dobrými mravy. Navíc obecně poukazuje na judikaturu Ústavního soudu, z níž vyplývá, že v případě veřejnoprávních subjektů (i měst) se předpokládá dostatečné personální vybavení pro hájení vlastních zájmů bez pomoci externích poskytovatelů právních služeb, pokud se nejedná o mimořádně skutkově složitou věc. 6. Stěžovatel rovněž poukazuje na to, že se úhrady způsobené škody nedomáhal po městu B., které nebylo pro podání žaloby pasivně legitimovaným subjektem, ale po státu, který za takovou škodu odpovídá a vůči kterému se má postupem v souladu se zákonem č. 82/1998 Sb. taková škoda uplatňovat. Vstup města B. do řízení nebyl pro řádné objasnění věci nezbytný. 7. Stěžovatel poukazuje rovněž na to, že mohl legitimně očekávat, že i v případě neúspěchu se svou žalobou nebude nucen hradit žalované straně náklady řízení ve výši převyšující jím uplatněný nárok, ale vedle hotových výdajů pouze režijní paušál, nikoli však položku nákladů právního zastoupení, neboť stát je vybaven vlastním odborným personálem. Stěžovatel nesouhlasí se závěry obecných soudů, že náklady na právní zastoupení vedlejšího účastníka jsou náklady účelně vynaloženými. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a jeho ústavní stížnost je přípustná, neboť vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 9. Ústavní soud, jak již mnohokrát v rozsáhlé rozhodovací praxi konstatoval, není součástí soustavy obecných soudů, a proto není povolán k přezkumu jejich rozhodnutí jako další odvolací orgán. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Samotný postup v řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad práva, jakož i jeho aplikace, náleží obecným soudům, které jsou součástí soudní soustavy podle čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky. 10. V judikatuře Ústavního soudu akcentuje doktrína minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, což vyplývá ze samotného postavení Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti. Tato zásada se o to více projevuje při rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy, které nelze stavět na roveň rozhodování ve věci samé. Rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou obecných soudů, neboť se zde projevují aspekty nezávislého soudního rozhodování, a Ústavní soud proto není oprávněn v podrobnostech přezkoumávat jejich jednotlivá rozhodnutí. Ústavněprávního významu by náhrada nákladů řízení nabyla pouze v případě extrémního vybočení z obecných principů spravedlnosti, pokud by závěry obecných soudů byly svévolné nebo naplňovaly znaky přepjatého formalismu. Zásahy Ústavního soudu jsou v případě rozhodování o náhradě nákladů řízení spíše výjimečné (např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2001 sp. zn. III. ÚS 727/2000, nález ze dne 24. 5. 2001 sp. zn. III. ÚS 619/2000). 11. Po s