Ústavní soud III.ÚS 1462/23 – Zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby

Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 7, čl. 82, čl. 90 odst. 1 a čl. 95 odst. 1 Ústavy, čl. 11, čl. 34, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a 3, čl. 38 a čl. 40 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1, 2 a 3 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.

Z ústavní stížnosti a vyžádaného soudního spisu vyplývá, že napadeným rozhodnutím Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") byla stěžovatelka uznána vinnou zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 trestního zákoníku účinného do 30. 6. 2016 spáchaným ve spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku, byla odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání pěti let a k peněžitému trestu ve výměře 200 denních sazeb s denní sazbou 8 000 Kč.

Napadeným rozhodnutím Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") rozhodnutí městského soudu částečně zrušil podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 trestního řádu a podle § 259 odst. 3 trestního řádu znovu rozhodl tak, že stěžovatelce uložil trest odnětí svobody v trvání tří let s podmíněným odkladem na zkušební dobu pěti let.

Nejvyššímu soudu bylo dne 9. 9. 2022 prostřednictvím městského soudu doručeno stěžovatelčino podání datované 27. 7. 2022 a označené jako "dovolanie." Nejvyšší soud svým přípisem ze dne 19. 10. 2022 postoupil stěžovatelčino podání Ministerstvu spravedlnosti jako podnět k podání stížnosti pro porušení zákona. Uvedl, že ke stěžovatelčinu podání nemohl s ohledem na § 265d odst. 2 trestního řádu přihlížet jako k dovolání, neboť nebylo podáno prostřednictvím obhájce.

Proti sdělení Nejvyššího soudu podala stěžovatelka ústavní stížnost, která byla odmítnuta usnesením sp. zn. IV. ÚS 3513/22 ze dne 17. 1. 2023. Ústavní soud shledal, že Nejvyšší soud postupoval v souladu se zněním § 265d odst. 2 trestního řádu a do ústavně zaručených práv stěžovatelky nezasáhl.

Dne 7. 8. 2023 (po podání ústavní stížnosti) sdělilo Ministerstvo spravedlnosti městskému soudu, že podnět byl po prošetření věci dne 26. 7. 2023 odložen.

Stěžovatelka uvádí, že do dne podání ústavní stížnosti neobdržela ze strany Nejvyššího státního zastupitelství ani Ministerstva spravedlnosti žádnou informaci ohledně vyhodnocení podnětu k podání stížnosti pro porušení zákona. Tvrdí, že ústavní stížnost je přípustná, neboť vyčerpala všechny jí dostupné opravné prostředky, a orgány veřejné moci jsou nečinné.

Stěžovatelčiny námitky obsažené v ústavní stížnosti směřují proti napadeným rozhodnutím (nesprávné obsazení soudu, porušení principu presumpce neviny a práva na účinnou obhajobu, nezákonnost domovní prohlídky a příkazu k odposlechu, nezákonnost zajištění majetku jako náhrady za výnos z trestné činnosti) a stěžovatelka žádá jejich zrušení.

Ústavní soud nejprve zkoumal splnění procesních podmínek pro projednání ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tyto podmínky splněny nejsou. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpala-li stěžovatelka všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). To platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Ochranu základním právům jednotlivce Ústavní soud poskytuje, až když ostatní prostředky ochrany poskytované právním řádem byly vyčerpány nebo zcela selhávají jako nezpůsobilé či nedostatečné.

V posuzovaném případě bylo dovolání proti napadenému rozhodnutí vrchního soudu přípustné, nicméně stěžovatelka nesplnila podmínku jeho podání prostřednictvím obhájce. Následný postup Nejvyššího soudu byl Ústavním soudem shledán souladným s příslušným ustanovením trestního řádu. Za této situace Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelka nedostála požadavku subsidiarity ústavní stížnosti, tj. před jejím podáním nevyčerpala všechny dostupné procesní prostředky k ochraně svého práva ve vztahu k napadeným rozhodnutím. Ve vztahu k projednávání podnětu k podání stížnosti pro porušení zákona stěžovatelka žádná konkrétní porušení svých základních práv či svobod netvrdila.

Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl soudkyní zpravodajkou jako návrh nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.