Ústavní soud III.ÚS 147/24 – Dohled

Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Z ústavní stížnosti lze přitom v této souvislosti dovodit námitky stěžovatelky, že těmito rozhodnutími byla porušena základní práva ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny a ve smyslu čl. 10 odst. 2 Listiny.

Z ústavní stížnosti, jakož i z jejich příloh, se přitom podává, že Policie České republiky, Krajské ředitelství Policie Jihomoravského kraje, Územní odbor Znojmo, Oddělení obecné kriminality (dále jen "policejní orgán") usnesením pod č. j. KRPB-14475-376/TČ-2022-061371-SEN ze dne 1. 9. 2023, podle § 12 odst. 2 písm. b), ve spojení s § 1 odst. 6 zákona č. 279/2003 Sb., o výkonu zajištění majetku a věcí v trestním řízení a o změně některých zákonů (dále jen "zákon č. 279/2003 Sb.") rozhodl o prodeji osobního motorového vozidla Škoda Octavia v tomto rozhodnutí blíže specifikovaném, jehož vlastníkem je stěžovatelka a provozovatelem je Poruchová služba energetických zařízení, z. s. Podle policejního orgánu se přitom jedná o vozidlo, ohledně něhož bylo vydáno usnesení o zajištění věci podle § 79a odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (dále jen "tr. řád" nebo "trestní řád"). Vzhledem k tomu, že v dalším řízení bude podán návrh na rozhodnutí o propadnutí této věci, nepřichází v úvahu její vrácení nebo vydání. Zároveň nelze očekávat, že v dané věci bude pravomocně rozhodnuto dříve než v horizontu několika měsíců. Proto lze podle policejního orgánu důvodně předpokládat, že uvedený automobil bude rychle ztrácet na hodnotě. Proto bylo policejním orgánem rozhodnuto o prodeji tohoto vozidla.

Proti uvedenému usnesení policejního orgánu podala stěžovatelka stížnost ve smyslu § 141 a násl. tr. řádu, která však byla ústavní stížností napadeným usnesením státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství ve Znojmě zamítnuta jako nedůvodná. V odůvodnění svého rozhodnutí státní zástupkyně mimo jiné uvedla, že předmětné vozidlo bylo zajištěno jako nástroj k trestné činnosti, když bylo policejním orgánem jednoznačně zdokumentováno, že sloužilo k páchání trestné činnosti. V současné chvíli je proti obviněnému M. D. (synu stěžovatelky - pozn. Ústavní soud) vedeno trestní řízení pro zvlášť závažný zločin účasti na organizované zločinecké skupině, a to pro zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy, pro zločin padělání a pozměnění veřejné listiny a pro přečin výroby a jiného nakládání s látkami s hormonální účinkem. Obviněný uvedené vozidlo ve vlastnictví své matky používal k rozvážení padělaných a pozměněných veřejných listin a jezdil s ním také pro omamné psychotropní látky. Přitom operativně pátracími prostředky bylo zjištěno, že uvedené vozidlo užívá jen a pouze obviněný. Provozovatelem vozidla je sice spolek X, nicméně jeho jediným statutárním orgánem je obviněný a uvedený spolek má sídlo v místě bydliště obviněného. Dle zjištění orgánů činných v trestním řízení přitom tento spolek nevykazuje žádnou činnost. Za dané situace podle státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství ve Znojmě bylo předmětné vozidlo řádně zajištěno a bez ohledu na jeho formálního vlastníka se na něj vztahuje zákon č. 379/2003 Sb. Za uvedených okolností rovněž neobstojí tvrzení stěžovatelky, že k vozidlu měla hlubší vztah. Vozidlo bylo řádně zdokumentováno, a to včetně dříve způsobeného poškození - promáčkliny.

Stěžovatelka nejprve v ústavní stížnosti předesílá, že několikrát podala žádost o zrušení zajištění dané věci i s odkazem na to, že od zajištění věci uběhla již značná doba. Stěžovatelka se přitom s odkazem na nález sp. zn. II. ÚS 1624/19 ze dne 10. 12. 2019 [(N 209/97 SbNU 249); rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná pod https://nalus.usoud.cz] domnívá, že mezi uvedenou věcí - automobilem - a trestnou činností, na níž se stěžovatelčin syn měl podílet, není dostatečná souvislost. Uvedená trestná činnost kladená mimo jiné i synovi stěžovatelky za vinu mohla být páchána jakýmkoliv jiným vozidlem nebo i pěšky; za této situace by to znamenalo, že by například měly být zajištěny i synovi boty. Stěžovatelčině žádosti o zrušení zajištění však i přes tyto argumenty nebylo vyhověno. Důvodem, proč se stěžovatelka rozhodla podat ústavní stížnost, bylo až právě napadené rozhodnutí policejního orgánu, kterým bylo rozhodnuto o prodeji uvedeného vozidla s tím, že bude dále ztrácet na hodnotě. Proti tomuto rozhodnutí policejního orgánu podal syn stěžovatelky i sama stěžovatelka stížnost. Obě stížnosti však byly podle tvrzení stěžovatelky zamítnuty. V případě stěžovatelky se tak stalo ústavní stížností napadeným usnesením státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství ve Znojmě.

Dříve, než se Ústavní soud může zabývat věcným posouzením napadaných rozhodnutí, je vždy povinen zkoumat, zda jsou splněny podmínky řízení stanovené zákonem o Ústavním soudu.

Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je totiž její subsidiarita, ze které vyplývá, že je-li v určité procesní situaci k rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob příslušný konkrétní orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud do jeho postavení zasáhnout tím, že by ve věci sám rozhodl dříve než tento orgán. Princip právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy) takové souběžné rozhodování nepřipouští.

V daném případě procesní prostředky k ochraně práv vyčerpány nebyly a stěžovatelka tak nerespektuje shora zmíněný princip subsidiarity ústavní stížnosti.

Ústavní soud i v nyní posuzované věci vychází z toho, že stěžovatelka je povinna vyčerpat všechny procesní prostředky, které jí v daném případě k ochraně jeho práva zákon poskytuje, včetně oprávnění státního zástupce bdít nad zachováváním zákonnosti v přípravném řízení [srov. přiměřeně např. nález ze dne 2. 3. 2015 sp. zn. I. ÚS 1565/14 (N 51/76 SbNU 691), popř. usnesení ze dne 15. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 3843/15]. Takový procesní prostředek však uplatněn nebyl, resp. stěžovatelka jej ústavní stížností nenapadá.

Jak se totiž podává ze shora uvedeného, ústavní stížnost směřuje proti usnesení policejního orgánu o prodeji motorového vozidla, resp. proti navazujícímu usnesení státní zástupkyně, kterým byla stížnost ve smyslu § 141 a násl. tr. řádu zamítnuta. Tím však dle (dnes již) ustálené judikatury Ústavního soudu nejsou opravné prostředky v rámci trestního řízení vyčerpány. Příslušným k řešení námitek stran postupu dozorujícího státního zastupitelství je totiž v první řadě státní zástupce vykonávající ve věci dohled podle § 12c a násl. zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, a to alespoň v jednom stupni hierarchie ke státnímu zastupitelství, které rozhodovalo právě o stížnosti podle § 141 a násl. trestního řádu (obdobně srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2019 sp. zn. III. ÚS 1026/19, ze dne 23. 9. 2019 sp. zn. III. ÚS 1673/19, ze dne 4. 10. 2019 sp. zn. II. ÚS 3171/19 nebo ze dne 8. 1. 2020 sp. zn. II. ÚS 4126/19 a vzhledem k podstatě nyní posuzované věci také přiměřeně usnesení sp. zn. IV. ÚS 731/20 ze dne 26. 5. 2020). Této procesní možnosti přitom stěžovatelka - jak již bylo zmíněno - zjevně nevyužila, resp. žádné rozhodnutí, kterým by bylo rozhodnuto v rámci zmíněného dohledu, nenapadá.

Z uvedených důvodů soudkyně zpravodajka podle ustanovení § 75 odst. 1 a § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost jako nepřípustnou odmítla (obdobně viz např. usnesení ze dne 23. 9. 2019 sp. zn. III. ÚS 1673/19, usnesení ze dne 30. 7. 2019 sp. zn. IV. ÚS 2398/19 a usnesení ze dne 3. 11. 2020 sp. zn. I. ÚS 2997/20).

Pro úplnost je třeba dodat, že stěžovatelka se v ústavní stížnosti důsledně nedovolává postupu dle § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu (tzn. přesahu vlastních zájmů stěžovatele, který by teprve mohl vést k prominutí nesplnění podmínky vyčerpání všech prostředků k ochraně práva) a ani Ústavní soud samotný nezjistil žádné okolnosti, které by mohly svědčit pro naplnění podmínek tohoto zákonného ustanovení.